Milí Havlíčkovi,

smrt Vašeho syna se mě velmi dotýká, i když Vaši rodinu osobně neznám. Určitě i proto, že jsem sám před pěti lety pohřbíval svého třináctiletého syna, byť za jiných okolností...

Co chci ale napsat. Tahle strašná věc mě opravdu přinutila přehodnotit moje postoje. Nevěděl jsem častokrát, jaký názor zaujmout k homosexualitě u křesťanů a leckdy jsem takové přemýšlení přerušil, protože mě k němu nic vysloveně netlačilo - tzv. "nemusel jsem to řešit".
V posledních dnech se však rozvířila řada debat a tradičně se ozývali i ti, kteří nemohou mlčet o své absolutní "Pravdě", podobně, jako se to stalo Vám při pohřbu.

- A já jsem si jasně uvědomil, že chci raději stát na straně těch "přijímajících", než na straně těch "napomínajících" nebo "nezúčastněných"!

Vím, že to Váš strašlivý zármutek nijak nesníží a byl bych raději, kdyby k podobnému názoru dospělo mnoho lidí i bez smrti mladého muže.

Pán s Vámi! Věřím a douf