Nahlédnutí do osobní korespondence

Milí přátelé. I když je jaro v plném rozpuku a máme za sebou „svátky jara“, jak říkali Velikonocím „komančové“, přesto se v mé emilové :) poště rozvinula malá diskuse na téma ryze dušičkové, tedy podzimní. Ale i ten podzim s jarem úzce souvisí. Vzkříšení by nebylo možné bez předchozí smrti. A právě o umírání a smrti ta minidiskuse byla. Těším se i na vaše názory, zkušenosti a poučení…

31. 3. 2008
Ahoj, Františku. Nejprve bych Ti chtěla poděkovat za práci sazeče, díky které se můžeme začíst do spolupracovnického Zpravodaje. Celkem pravidelně čtu stránky ASC, takže když přišel Zpravodaj č. 96, nedělala jsem si až takové výčitky, že na něho nemám pořád čas. Nicméně mě zajímalo, o co jsem ještě přišla, a tak jsem si ho konečně o velikonocích prošla. Mimo jiné jsem se zastavila u článku v rubrice Co mě zaujalo – u úryvku z knihy Hanse Künga Krédo. Četla jsem celkem se zaujetím až k puntíky odsazeným doporučením. Tam mi to přestalo nějak pasovat. Pracovala jsem po škole několik roků na ARO jako zdravotní sestra a zemřelo mi na službách za tu dobu určitě několik desítek lidí.
Pokusím se vyjádřit ke každé větě zvlášť.
1. Lékař má udělat všechno, aby člověka uzdravil, ne však všechno, aby s pomocí umělých technických prostředků odsouval smrt za často nevýslovného utrpení o hodiny, dny, dokonce roky.
Za mého působení na ARO se u nás začínalo s transplantacemi ledvin, a proto si pamatuji, že se jednalo o lidi po haváriích, u kterých byla jednoznačně prokázána mozková smrt. Nedokážu si představit, že by lékař odpojil pacienta, u kterého mozek vykazuje nějakou aktivitu. Myslím, že by se jednoznačně jednalo o eutanazii. Nikdy dopředu nevíme, za jak dlouho se může člověk vrátit a zda bude mít následky.
2.Terapie má smysl jen potud, dokud nevede jen k pouhému vegetování, ale k rehabilitaci, tedy k restituci životně důležitých tělesných funkci, a tak k obnově celé lidské osoby.
Lékař využívá technické vymoženosti s vědomím, že chce pacientovi pomoci, ale dopředu není schopen odhadnou, jak celý případ dopadne. Člověk není auto, u kterého když se vymění určitý díl funguje jako dřív. Stávají se případy, kdy lidé zůstanou jakoby na půli cesty. I v tomto případě by se jednalo o eutanazii, pokud by takovému člověku měl být ukončen život. Má na to někdo právo?
3. Nemocný člověk má sám právo odmítnout péči, která prodlužuje život.
I tady bych řekla, že jsme na velmi tenkém ledě. Nemocný člověk často ani neví, čím mu může lékař vrátit kvalitu života nebo mu ulehčit.
Se 4.bodem se plně ztotožňuji. Tak nějak si představuji péči v hospicu. Bohužel nemocnice pokulhávají.
V celém článku se mluví o právu na lidsky důstojné umírání. Ale tak trochu mi z toho leze - ať to netrvá moc dlouho, protože to všem způsobuje utrpení. Nejedná se především o naše utrpení? Těch, kterých se to netýká osobně, kteří si tím v danou chvíli neprocházejí? Jsme si jisti, že doba, kterou Bůh člověku dává k umírání, nemá smysl? Anebo bychom to měli respektovat a neplést se Pánu Bohu do řemesla?
Nemám patent na rozum, tak to ber jen jako úvahu jedné zdravotní sestry.
Zdraví a požehnanou velikonoční dobu přeje Jana Lexmaulová.


7. 4. 2008
Milá Jano. Předně se omlouvám za to, že odpovídám až po týdnu, ač jsem zvyklý poštu vyřizovat hned. Ale ne vždy to v práci jde. Zrovna se to trefilo do "akčního" týdne. Navíc je něco jiného někomu odpovědět jednou větou (i slovem), něco jiného je sesmolit nějakou hlubší a trochu promyšlenou odpověď...
Děkuji za pochvalu. Jsem moc rád, že se někdo ke Zpravodaji i vrátí. A úplně nejraději jsem, když někdo napíše příspěvek nebo dokonce reakci. Proto mě Tvůj Emil :) moc potěšil.
A nyní konečně k jádru věci. Autor knihy Krédo je teolog s několika doktoráty, v roce 1962 byl papežem Janem XXIII. jmenován teologickým poradcem 2. vatikánského koncilu. Myslím si, že to je člověk, který to v hlavě má dosti srovnané. Snad nekáže žádné bludy. (Ale chyby děláme všichni...) Nicméně ve zmíněném úryvku se dotkl i tématu, které se mi už pár let honí v hlavě... Moje Bohdanka je též zdravotní sestra, po škole pracovala na JIP na ortopedii. Pak se patnáct let "flákala" s našimi pěti dětmi doma a před šesti lety nastoupila do pražského kamenného hospicu. Když mi vyprávěla o práci v hospicu, začal jsem na téma konce života více myslet. Po dvou letech přešla do mobilního hospicu Cesta domů, kde navštěvovala pacienty u nich doma. Práce to byla asi smysluplnější, ale psychicky náročnější (nakonec tam musela před rokem skončit, podepisovalo se to na jejím zdraví). Sám jsem přečetl dvě knihy na toto téma (Dobré umírání a Poslední dary – také jsem z ní citoval ve Zpravodaji), tak jsem mohl s mamkou o smrti hovořit i trochu "zasvěceně". A otázka "dobré smrti" mi také moc na rozum nešla. Stále mi vrtalo hlavou, kde je ta hranice, kdy léčba už nemá cenu a jde nakonec jen o tlumení bolestí a zachování psychické vyrovnanosti. Takových případů Bohdanka zažila moc. Pacient měl rakovinou napadené vnitřní orgány a bylo to beznadějné. Léčba by byla ještě možná, přinesla by nějaké dny života navíc, možná i týdny, ale léčba rakoviny není žádná pohoda a navíc se může tlouci s prostředky tlumícími bolest... Víš, napadá mě, že za padesát let bude medicína zase o velký kus dál a může se mně stát, že pokud se dožiju víc než devadesátky, že budu ležet celé měsíce v umělém spánku (jak je ta medicína vyspělá!!!, tenhle člověk by před padesáti lety dávno zemřel...) a o světě stejně nic vědět nebudu, a přitom bych tak rád už došel Domů... Nevím.
V každém případě to je téma, o kterém se učíme hovořit a přemýšlet, a je to tak dobře. Každá diskuse a výměna názorů člověka nutí víc se nad problémem zamyslet, tím pak roste a dozrává. Ještě jednou děkuji za přízeň Zpravodaji a prosím o shovívavost se sazečem... §;-)
Krásné jaro přeje František
(Co myslíš, mohu naši korespondenci zveřejnit na webu? Třeba by nám někdo leccos osvětlil...)

8. 4. 2008
Ahoj, Františku. Potěšilo mě, že jsi mi odpověděl. Přemýšlím nad některými věcmi a vidím je spíš z pohledu toho, kdo rozhoduje o tom, co s pacientem dál. Ono je to případ od případu jiné, ale myslím, že i v hospicích mají zásadu nemocnému konec života umožnit snesitelný, takže si myslím, že tlumení bolesti a zachovávání psychické vyrovnanosti není od věci, řekla bych, že je dost důležité. Dny i týdny pro nemocného i jeho příbuzné mohou mít velký smysl. Nakonec ne nadarmo se říká, že naděje umírá poslední. Někdy dochází k nečekanému zvratu v nemoci. Nevíme nic o Božím záměru s tím či oním člověkem. Je také rozdíl, zda jde o mladého člověka (nejlépe otce 4 dětí – nedávný případ z našeho okolí) nebo devadesátiletého stařečka.
Před šestnácti lety se nám narodila dvojčátka – předčasně. U jednoho z nich se rozvinul hydrocefalus. Lékař nám řekl, že takové případy špatně končí a že nerad dělá na dětech pokusy. Druhý lékař vyjádřil podiv nad tímto názorem, pomoc dítěti mu přišla jako samozřejmost a neviděl v ní ani nic složitého. Třetí lékař nám řekl, že nebyla prokázána souvislost mezi funkcí mozku a velikostí hydrocefalu a operaci doporučuje. A taky chlapečka odoperoval. Začalo se mu dařit lépe, naděje se vrátila. Až za delší dobu se něco pokazilo, opravdu nevím co, spíš jen tuším, a Vašíček po čtyřech měsících zemřel. Já si tak říkám – Bůh na něho položil svou ruku. Byl rozdíl, když byl nemocný a byl s námi a když pak už nebyl. Toto člověk může zpracovat jen věří-li, že život má pokračování. Opravdu nezávidím těm, kteří mají rozhodnout, co dál a nedivím se, že využívají možnosti, které se jim v dnešní době nabízejí. Možná i my změníme svůj statečný jednoznačný názor ve chvíli, kdy se nás to bude týkat, a budeme věci vidět jinak.
Pokud vidíš zveřejnění jako užitečné, zkus to. Třeba se něco dozvíme. Měj se hezky a pozdravuj svou ženu. Jana

8. 4. 2008
Milá Jano. Díky za rychlou odpověď... Plně s Tebou souhlasím... případ od případu potřebuje originální přístup... nečekané zvraty (zázraky) se dějí... Bůh je všemohoucí... Než jsem včera usnul, opět jsem o tom přemýšlel, o své odpovědi Tobě. Jak třeba nebudu v devadesáti pěti stát o umělý spánek a budu chtít Domů... Těžko se mohu do této situace vžít ... Nyní přemýšlím takto, zítra to může být jiné. V mládí jsem viděl svět dost černobíle, dnes to je úplně jiné... Život je velké tajemství. Jako celá víra. Musíme mít v srdci pokoru. Ne nadarmo nás k ní Janko na každém kroku povzbuzuje... Děkuji Ti za vše. Děkuji i za souhlas. Ještě to zvážím... Přeji vše dobré. Bůh vám žehnej. František