Poznáváme misie, kde působí salesiánští dobrovolníci – Demokratická republika Kongo

„Jambo! Habari? A muzungu! Tato slova tu uslyšíte nejčastěji. To první znamená Ahoj! Jak se máš? A to další - běloch“. Tak začíná první dopis dobrovolnice Ivety z DR Kongo.

Demokratická republika Kongo je stát ve střední Africe, podle rozlohy druhý největší a dle počtu obyvatel - asi 66 mil. - čtvrtý nejlidnatější v Africe. Jeho sousedy jsou Angola, Burundi, Středoafrická republika, Konžská republika, Rwanda, od 9. července 2011 Jižní Súdán, Tanzanie, Uganda a Zambie. Přístup k moři má prostřednictvím krátkého úseku pobřeží v západním výběžku svého území.

Základní údaje:

Rozloha země	2 345 410 km2
Počet obyvatel	(údaj z roku 2007) 66 514 506
Průměrný věk obyvatelstva	52 let
Průměrný roční přírůstek obyvatelstva	3%
Podíl městského obyvatelstva	29%
Úřední jazyk	francouzština
Náboženství	římští katolíci 50%, protestanti 20%, kimbangisté 10%, muslimové 10%, jiní křesťané a domorodá náboženství 10%

Dobrovolníci v projektu Cagliero jsou vysíláni do konžského Lubumbaši - viz šipka. Město leží v jihovýchodním výběžku Konga a je centrem provincie Katanga. Statistiky uvádějí, že ve městě žije jeden milion obyvatel. Jedná se o druhé největší město DRK, hned po hlavním městě Kinshase, která je vzdálená 1570 km. Bezprostřední ohrožení válečným konfliktem v této oblasti nyní nehrozí. Většina obyvatel přesto nadále přežívá na hranici bídy, za kterou se považuje jeden dolar na den.
Dílo Matky Markéty - OEUVRES MAMAN MARGUERITE - belgických salesiánů misionářů ve spolupráci s místními ze Středoafrické provincie v Lubumbashi zahrnuje více zařízení se společ¬ným cílem: péče o děti ulice. Tyto děti vyhnala na ulici často i jejich rodina poté, co je nařkla z čarodějnictví. Nabyla totiž přesvědčení, že právě ony stojí za nějakým neštěstím, které rodinu postihlo.

• Středisko Bakanja ville slouží jako azyl pro děti z ulice. Mohou zde nerušeně přespat, vyprat si, uvařit si nebo popovídat se sociálním pracovníkem. Ten se snaží motivovat je i jejich rodinu, aby se opět vrátily domů. Každou noc dům využívá 150-200 dětí k přespání. „Nechceme jim příliš usnadňovat život na ulici, ale chceme v nich vzbudit touhu ulici opustit.. Pomalu a nenásilně zde navazujeme kontakt, hledáme vlastní rodiny dětí.“
• Středisko Bakanja centre nabízí bezplatnou školu nejen pro děti, které se domů již vrátily, ale též pro zájemce z řad dětí zkontaktovaných na ulici. V areálu se nachází internát pro děti, které odmítají žít dále na ulici, ale nemohou se vrátit domů. Centrum tak ročně poskytuje vzdělání přibližně 400 chlapcům, 60-80 z nich zde žije na internátě.

V rámci DMM je možné se vyučit některému z řemesel. Řada dětí se nemůže ani po letech vrátit domů. Tyto děti dostávají možnost žít v některém z dalších náhradních domovů (Maison Garelli, Maison Carolina).

Zapojení dobrovolníka
Dobrovolník je zapojen především do volnočasových a vzdělávacích aktivit pro děti ve středisku. Doučuje slabé žáky neschopné zvlád¬nout základní učivo, stará se o místní knihovnu, z níž si děti pravidel¬ně půjčují knihy nebo hry. Zajišťuje osobní asistenci při jejich dalších každodenních povinnostech (hygiena, stravování atd.) a tráví s nimi jejich volný čas (hry, hudba, kreslení).

Dejme slovo současné dobrovolnici Ivetě:
„Mojí hlavní náplní je důstojně zastoupit ženské pohlaví v těžce mužské společnosti. Prostě být s klukama, hlavně s těmi, pro které je Bakanja centre domovem. Být jako jejich starší sestra, pohladit je, povzbudit je, hrát si s nimi, zeptat se, co je trápí, zašívat jim batohy, navštěvovat je, když jsou nemocní. Být trochu i sociální pracovnicí, zeptat se jich na sourozence, rodiny, proč chodí za školu. A trochu taky i autoritou, šéfem, aby respektovali program, poslouchali a prostě věděli, že teď je čas na sprchu, tak se musí jít sprchovat… (to je ideální model dobrovolnice v Bakanja centre. Realita někdy trochu pokulhává…“

Iveta ve svém dopise vypráví o dvacetiletém klukovi Tshilombo. Od roku 2000 byl na ulici, po roce se dostal do Bakanja centre, kde ale moc dlouho nevydržel a utekl zase na ulici. V roce 2008 se dostal do nějaké rvačky ve městě, kde zranil jednoho Číňana. Dva roky byl ve vězení. Bylo to prý strašné, nechtěl o tom moc mluvit. Nyní je opět v Bakanja centre. Navštěvuje druhou třídu „rattrapage“, tedy větších kluků, kteří neumějí číst a psát. Iveta s ním každé pondělí a pátek procvičuje čtení a psaní. Už je nyní schopný přečíst větu a občas i něco napsat…
br> Dále Iveta píše: „A co nesmím zapomenout zmínit: bývalé české dobrovolnice v Bakanja centre. Na každém kroku tu potkávám něco, co mi je připomíná. Ať už Markéty počítače, Barči kresby, Ivči pedagogický materiál… A i kluci si na ně pamatují. Takže Jitko, Gabčo, Ivčo, Báro a Markét, velké pozdravy ode všech a ještě jednou velké Aksanti sana ze strany komunity a hlavně dětí!“ (Pozn. dobrovolníci jezdí do Konga již od roku 2005.)

Na závěr dáme tedy slovo bývalé dobrovolnici Jitce:
„Jambo sana muzungu! Cože? Co to říkají ti všichni kolem? Asi jsem si spletla zemi, vždyť jsem si chtěla zlepšovat francouzštinu, ale kluci se mezi sebou bavili úplně neznámou řečí. Není to francouzsky, ale svahilsky. Dobrý den, bělochu! Jsem v Konžske republice.
Do salesiánského Bakanja Centre v Lubumbashi většinou přicházejí kluci, kteří žili na ulici. Z domova utíkají, protože mají hlad nebo rodiče zemřou nebo je třeba rodina nařkne z čarodějnictví. Většinou si myslí, že se ve velkoměstě dá najíst a přežit. Největším úspěchem salesiánů bylo, když se podařilo vrátit takové dítě do vlastní rodiny. To často vyžaduje neustálé návštěvy a domlouvaní. V Lubumbashi je asi tisíc dětí a mladých lidí, kteří přežívají na ulici. Žebrají, vykládají zboží, nosí nákupy, čisti boty nebo se živi drobnými krádežemi. Nechci je omlouvat, ale možná bychom se zachovali stejně, kdyby nám cely den kručelo v břiše.“

Přečtěte si také dopisy dalších dobrovolníků na webu http://mladez.sdb.cz/cagliero-dopisy.

Lída a Honza Obručovi

Zdroje:
brožurka „Zadarmo jsme dostali, zadarmo dávejme“, brožurka „Don Bosco ve světě“, Wikipedie.cz, bakalářská práce Jitky Popelkové „Dobrovolná služba v konžském Bakanja Centre očima českých dobrovolníků“, dokument „Dílo matky Markéty“, dopisy Ivety Pešatové.