Moji milí,
mnoho z vás se mě ptá, jak to se mnou teď je a jak pokračuje léčba. Píšu tedy proto, že nemohu se všemi z vás mluvit, i když bych ráda.
Od prvního října absolvuju každé tři týdny chemoterapii, do žíly mi kape chemický koktejl, který zabíjí nádorové buňky, ale trochu taky ty ostatní. Díky tomu jsem se po každé dávce cítila jak po flámu, vypadaly mi vlasy, řasy i obočí, ale nádor se zmenšil na polovinu. Hurá, sláva, hosana! Od konce prosince dostávám jiné složení chemie v kapačkách, nežádoucí účinky jsou krapet jiné, ale o nic příjemnější. Čekají mě ještě dvě dávky, 9. 2. a 2. 3., v dubnu by měla následovat operace.
A tak mám život rozdělený na týdny, jeden ležím, druhý se vzpamatovávám, třetí si užívám a pak celé znovu. Učím se pokoře, neplánuju, neřídím, spoléhám na Hospodina, rodinu a přátele kolem. I když pocit závislosti na druhých není nic příjemného, moje hrdé nezávislé já, spoléhající samo na sebe, se pere, jak může.
V polovině prosince onemocněl se zády Vašek, léčil se až do konce ledna a nebylo to pro naši rodinu jednoduché. Chtěla bych vám všem poděkovat, dostalo se nám spoustu povzbuzení a pomoci, vím, že na nás myslíte, jste velmi obětaví a ve své pomoci kreativní a vtipní. Děkuji za modlitby i vám všem, kteří nejste v naší blízkosti a jste s námi spojeni na dálku. Drží nás to a nese dál.
Často myslím na Evu Remešovou, moji kamarádku a kmotru jednoho z našich dětí. Bojovala s rakovinou statečně a dlouho a já jsem s ní prožila jedno duchovní cvičení v mezidobí, kdy jí bylo dobře. Chodily jsme spolu na procházky a ona se rozčilovala, jak může někdo mluvit o smrti, když je mladý a zdravý. Připadalo jí to jako prázdné řeči. Dlouho jsme diskutovaly o nepochopení okolí, o nevhodných poznámkách a chování. Jsem teď v podobné situaci a čelím někdy stejně nepříjemným okamžikům.
A tak všem, kteří nevědí, jak s námi nemocnými mluvit, posílám manuál dobrého rozhovoru. Neberte to, prosím, nikdo osobně, ale s nadsázkou a humorem. Jako já.
Vše prožívá a s vámi sdílí
Ilona Tůmová