Valencie - nedělní homilie sv. Otce na Světovém setkání rodin

Valencie - nedělní homilie sv. Otce na Světovém setkání rodin 9.7.2006.
Víra není pouhým kulturním dědictvím.
Drazí bratři a sestry,
V této mši svaté, které s velkou radostí předsedám, a spolucelebruji s mnohými bratry biskupy a obrovským množstvím kněží, děkuji Pánu za všechny milované rodiny,
které se zde shromáždily a vytvořily tak jásající zástup, i za tolik jiných, které sledují tuto slavnost ve vzdálených zemích prostřednictvím rozhlasu a televize. Všechny vás ze srdce zdravím a v pokoji objímám.

Svědectví Ester a Pavla, které jsme před chvílí slyšeli v dnešních liturgických čteních, ukazují jak je rodina povolána spolupracovat při předávání víry. Ester vyznává: „Můj otec mi vyprávěl, že ty Pane, jsi vyvolil Izrael mezi všemi národy“(14,5). Pavel sleduje tradici svých hebrejských předků a naslouchá Bohu s čistým svědomím. Chválí upřímnou víru Timotea a připomíná mu, „ale tak věřila dávno tvoje babička Lois a tvoje matka Euniké, a jak jsem přesvědčen, platí to i tobě“(2 Tim 1,5). V těchto biblických svědectvích rodina zahrnuje nejen rodiče a děti, ale také prarodiče a předky. Rodina se ukazuje jako společenství generací a záruka odkazu tradic.
Žádný člověk si nedal sám sobě existenci, ani si neosvojil sám od sebe elementární životní poznatky. Všichni jsme dostali od druhých život i zásadní pravdy o něm, a jsme povoláni dosáhnout dokonalosti ve vztahu a láskyplném společenství s druhými. Rodina, založená na nerozlučném manželství muže a ženy, vyjadřuje tuto synovskou a společenskou dimenzi vztahů, a je prostorem, kde se člověk může důstojně narodit, růst a celkově rozvíjet.
Když se dítě narodí začíná mít prostřednictvím vztahu k rodičům účast na rodinné tradici, která má ještě starší kořeny. Darem života se mu dostává celého tohoto dědictví zkušenosti. Vzhledem k tomu mají rodiče nezcizitelné právo a povinnost předat ji dětem: vychovat je k objevu jejich vlastní identity, uvést je do společenského života a zodpovědného uplatňování jejich morální svobody a schopnosti milovat prostřednictvím zkušenosti, že jsou milovány, a to zejména v setkání s Bohem. Děti rostou a lidsky dospívají do té míry, do jaké přijímají s důvěrou ono dědictví a výchovu, které si postupně a neustále osvojují. Takto jsou schopny vypracovat si svou osobní syntézu mezi tím, co dostali a co se naučí, a kterou je každý a každá generace povolán uskutečňovat.
V původu každého člověka, ba dokonce v každém lidském otcovství a mateřství je přítomen Bůh Stvořitel. Z tohoto důvodu mají manželé přijmout dítě, které se rodí, nejen jako své dítě, ale i jako dítě Boha, který ho miluje takové, jakým je, a povolává jej k božskému synovství. A ještě více: každé narození, každé otcovství a mateřství, každá rodina má vlastní původ v Bohu, který je Otcem i Synem i Duchem svatým.
Spolu s pamětí svých předků a svého lidu naučil otec svou dceru Ester pamatovat na Boha, od něhož všichni pocházejí a jemuž jsou všichni povoláni odpovědět. Jde o paměť Boha Otce, který vyvolil svůj lid a působí v dějinách k naší spáse. Paměť tohoto Otce osvěcuje nejhlubší identitu lidí: odkud přicházíme, kdo jsme a jak veliká je naše důstojnost. Pocházíme jistě od našich rodičů a jsme jejich děti, ale pocházíme také od Boha, který nás stvořil ke svému obrazu a povolal nás, abychom byli jeho dětmi. Z tohoto důvodu neexistuje v počátku každé lidské bytosti náhoda či osud, ale plán lásky Boha. A právě to nám zjevil Ježíš Kristus, pravý Syn Boží a dokonalý člověk. On věděl odkud přišel a kam všichni jdeme: z lásky svého Otce a našeho Otce.
Víra tedy není pouhým kulturním dědictvím, nýbrž neustálým úkonem milosti Boha, který volá, jakož i lidské svobody, která může přijmout nebo nepřijmout jeho volání. Přestože nikdo nedává odpověď místo jiného, jsou křesťanští rodiče povoláni dávat věrohodné svědectví své víry a křesťanské naděje. Mají jednat tak, aby Boží volání a dobrá zvěst Kristova dospěly k jejich dětem v té největší zřejmosti a autenticitě.
Během let tento Boží dar, který rodiče svým maličkým pomohli poznat, musí být také s moudrostí a něhou pěstován, aby v nich rostla schopnost rozlišovat. Neustálým svědectvím manželské lásky rodičů, prožívaným a prostoupeným vírou, a s citlivou podporou křesťanského společenství se dětem usnadňuje osobní přístup k samotnému daru víry, aby jejím prostřednictvím odhalily hluboký smysl vlastní existence a cítily se tak uznávány.
Křesťanská rodina předává víru, když rodiče učí své děti modlit se a modlí se spolu s nimi (srv.Familiaris consortio,60); když je přivádějí ke svátostem a uvádějí je do života Církve; když se všichni shromažďují k četbě Bible a osvěcují rodinný život světlem víry a chválí Boha jako Otce.
V soudobé kultuře se často vychvaluje svoboda jednotlivce pojatého jako autonomní subjekt, který jakoby se sám stvořil a sám sobě si stačil, mimo své vztahy k druhým a mimo svou odpovědnost ve vztahu k druhým. Usiluje se o zorganizování života společnosti vycházejíc pouze ze subjektivních a proměnlivých tužeb bez jakéhokoliv vztahu k předcházející objektivní pravdě jako je důstojnost každé lidské bytosti a její nezcizitelné práva a povinnosti, kterým musí každá sociální skupina sloužit.
Církev nepřestává připomínat, že pravá svoboda lidské bytosti pochází z existence stvořené k obrazu a podobě Boží. Křesťanská výchova je proto výchovou ke svobodě a pro svobodu. „Konáme dobro nikoli jako otroci, kteří nemají svobodu jednat jinak, ale konáme to, protože neseme osobní odpovědnost za svět; protože milujeme pravdu a dobro, protože milujeme Boha samého a tedy i jeho stvoření. Toto je pravá svoboda, k níž nás chce vést Duch svatý“ (Homilie na vigílii Letnic, L´Osservatore romano, vyd. španělské, 9.6.2006,str.6).
Ježíš Kristus je dokonalý člověk, příklad synovské svobody, která nás učí předávat druhým svou vlastní lásku: „Jako Otec miloval mne, tak já jsem miloval vás; zůstaňte v mé lásce“ (J 15,9). V tomto smyslu učí 2.vatikánský koncil, že „manželé a rodiče se mají na své vlastní cestě věrnou láskou po celý život navzájem podporovat v milosti a dětem, které s láskou přijmou od Boha, vštěpovat křesťanskou nauku a evangelijní ctnosti. Takto dávají všem příklad vytrvalé a velkodušné lásky, budují společenství lásky, stávají se svědky a spolupracovníky plodnosti matky Církve a jsou znamením a účastníky lásky, jíž Kristus miloval svou snoubenku a obětoval se za ni (Lumen gentium,41).
Něha, s níž nás naši rodiče přijali a doprovázeli na prvních krůčcích v tomto světě, je jakoby znamením a svátostným prodloužením dobrotivé lásky Boha, od něhož pocházíme. Zkušenost, že jsme přijímáni a milováni Bohem a našimi rodiči, představuje pevný základ, který neustále usnadňuje růst a autentický vývoj člověka a který nám tolik pomáhá dozrávat na cestě k pravdě a lásce, stejně tak jako vycházet z nás samých, abychom vstoupili do společenství s druhými a s Bohem.
Abychom na této cestě lidského zrání dělali pokroky, Církev nás učí respektovat a prosazovat podivuhodnou skutečnost nerozlučného manželství mezi mužem a ženou, která je navíc počátkem rodiny. Proto je uznání a pomoc této instituci jednou z nejdůležitějších služeb, které lze dnes nabídnout obecnému blahu a autentickému pokroku lidí a společností, a zároveň i nejlepší zárukou k zajištění důstojnosti, rovnosti a pravé svobody lidské osoby. V tomto smyslu chci zdůraznit důležitost a pozitivní roli, kterou vykonávají různá církevní rodinná sdružení ve prospěch manželství a rodiny. Proto „chci vybídnout všechny křesťany, aby spolupracovali, upřímně a odvážně se všemi lidmi dobré vůle, kteří žijí svou odpovědnost ve službách rodiny“ (Familiaris consortio, 86), aby sjednotili síly a v oprávněné pluralitě iniciativ přispěli k podpoře pravého dobra rodiny v soudobé společnosti.
Vraťme se na chvíli k prvnímu liturgickému čtení této mše, vzatému z knihy Ester. Modlící se Církev spatřovala v této pokorné královně, která se s plným nasazením zastane svého trpícího lidu, předobraz Matky, která chrání svou láskou Boží rodinu, putující v tomto světě. Maria je příkladným obrazem všech matek, jejich velkého poslání jako strážkyň života, jejich velkého poslání učit umění života, umění lásky.
Křesťanská rodina – otec, matka a děti – je tedy povolána směřovat ke zmíněným cílům ne jako k něčemu, co je jí uloženo zvenčí, nýbrž jako dar milosti svátosti manželství, vlité manželům. Pokud zůstanou otevřeni k Duchu a žádají jeho pomoc, nepřestane jim udělovat lásku Boha Otce zjevenou a vtělenou v Kristu. Kéž přítomnost Ducha pomáhá manželům neztrácet z obzoru zdroj a dimenzi jejich lásky a jejich vzájemného darování, jakož i spolupracovat s ním, aby ji odráželi a vtělovali do všech dimenzí svého života. Kéž v nich Duch zároveň vzbudí touhu po definitivním setkání s Kristem v domě jeho Otce a našeho Otce. Toto je poselství naděje, které chci z Valencie poslat všem rodinám světa. Amen.