Zázraky se dějí

Myslím, že zkušenost se zázraky má každý z nás. Jejich počet záleží na tom, jak jsme k nim vnímaví. O letošních dovolených se nám stal jeden tak hmatatelný, že ani nebylo třeba nějakého citlivého vnímání…

Byli jsme na Slovensku. Kousek pod Popradem. S výhledem na panelákové sídliště, ale hlavně na krásné panorama Vysokých Tater. Ani do Slovenského ráje jsme to neměli daleko. Prvním dovolenkovým dnem byla neděle. Dopoledne jsme se účastnili skvěle rozjásané mše pro děti, v poledne mamka připravila něco na zub. Co se zbylým dnem? Na výlet do Tater je pozdě. Projdeme se po okolí? Vyrazíme autem někam dál? Zvítězil výlet do Slovenského ráje, konkrátně do jedněch ľadových jaskyní. Nikdy jsme něco takového nenavštívili, tak se necháme překvapit…
Bylo hezky, vyjeli jsme si jen nalehko, ale mikiny jsme měli s sebou (na radu v Průvodci). A jak nám byly dobré. Užili bychom tam i rukavice na omrzlé zábradlí. V podzemí se nám otevřelo ohromné ledové království – další zázrak přírody, když venku jsou hrozná vedra a tam dole je víc jak 100 000 kubíků ledu… Moc se nám tam líbilo a hezky jsme se zchladili. Po prohlídce jsme se chvíli rozehřívali na sluníčku a mohli jsme jet domů. Ale blížila se teprve 17. hodina, slunce bylo vysoko (byl 18. červen) a tak jsme se rozhodli k pěšímu okruhu. Byli jsme vyzbrojeni novou mapou, tak jsme „věděli“, co nás čeká. Šlapalo se pěkně, nikde ani živáčka, malý Matouš napjatě poslouchal, zda neuslyšíme vlčí vytí.
Po víc jak hodině jsme sešli do pohádkového údolí. Mamce, kdysi vedoucí TOMu, zaplesalo srde: To by bylo tábořiště! Rozkvetlá louka se zurčícím potokem, kolem lesy syté zelení a do toho jsme poslouchali zvonky na hrdlech pasoucích se krav. Tedy žádné ohradníky, kravičky se pohybují volně, žádná se neztratí (pokud ji nesežere medvěd, říkal jsem – Matouškovi zajiskřili oči vzrušením). Snědli jsme chabou svačinku a vypili pití (původně jsme s takovým výletem nepočítali) a s mamkou jsme tiše konstatovali, že jsme to přepískli, neboť nás ještě čekalo 45 minut údolím (sice nádherným), pak dorazíme k silnici a civilizaci, ale ještě nejméně hodina pěšího putování k parkovišti a autu. Mohli jsme tam být tak kolem 20:30. A nad hlavou se začaly trochu prohánět tmavší mraky. Tak s pomocí Boží…
Cesta údolím se skalisky, žebříky a mosty byla velmi romantická, ale my s mamkou udržovali celkem svižné tempo. Děti stále netušily, co ještě máme před sebou. Potok, který nás provázel, putoval do většího údolí, kde se vléval do říčky. Nás nejdříve přivítal vysoký násep se železnicí (hurá, civilizace, třeba něco pojede) a když jsme jím prošli krátkým tunelem, octili jsme se znenadání v pěkné vesničce. A se silnicí. A s autobusovou zastávkou! To by byl zázrak, kdyby něco jelo! Ale takhle pozdě v neděli večer uprostřed Slovenského ráje… Začal jsem studovat jízdní řád, ale než jsem zjistil, zda se v něm vůbec vyznám, slyším volání: „Tatínku, honem, nastup si!“ Nevěřil jsem vlastním očím. Najednou tam stál autobus, jel naším směrem a rodinka už nastupovala! Tak to bylo perfektní Boží řízení! A vypočítané na sekundy, zdržet se o jedno čůrání, asi by nám to ujelo. Osobně jsem v té absolutní přesnosti cítil mírné pokárání: „Františku, svěřil jsem ti své poklady do péče, tak příště tolik neriskuj!“ Díky, Pane, že nás stále vedeš!
A tak vše dobře dopadlo. V dalších dnech jsme prožili ještě jeden velký zázrak, ale to bych se musel zase přiznat k nezodpovědnosti a myslím si, že pro dnešek toho bylo dost. Třeba někdy příště. §;-)
František Jakubec