Co mě zaujalo…

Drazí, přečetl jsem další Naši rodinu a nedá mi to, abych z ní pro vás něco neobšlehnul. Jeden moc dobrý tip na knihu. Nebo aspoň tip na malé či větší zamyšlení….

Eduard Martin jako sběratel a archivář zachytil formou krátkých vyprávění radostné i smutné příběhy ze života svých bližních. Kniha radosti upozorňuje na to, že podobnou knihu radosti si každý neseme v sobě, i když si své zážitky nezapisujeme.

Výchova bleskem
Bylo mi šestnáct let a trávil jsem pár letních měsíců – jako každé léto – u dědečka na venkově. Myslel jsem si, že prožiju opět klidný čas, tak jako jsem v dědečkové vesnici zažíval od dětství. Klid? Spíš nuda… To je přesnější slovo. Představoval jsem si zkrátka, že i tentokrát se budu nudit až až. Do alelujá…
A pak jsem zažil bouřku. Docela obvyklou letní bouřku, jenomže během té bouřky se stalo něco, co mi změnilo život. Uslyšel jsem prudkou ránu, hrom, ránu, až se dědečkova chalupa zachvěla. A pak ještě, za okamžik další a další. Do té doby jsem nevěděl, jaký strašný hluk nadělá hrom a jak jasný může být blesk, když sjede z oblohy a rozetne strom na zahradě. Když dorachotily hromy, zaslechli jsme křik. Veliký pláč se rozléhal celou vesnicí.
Vyběhli jsme s dědečkem z chalupy na náves a spatřili jsme sousedku, jak se sklání nad nehybným tělem, které leželo mezi kalužemi. „Já mu říkala, aby dneska na zahradu k synovi nechodil,“ bědovala sousedka. Její manžel totiž chodíval denně pracovat na synovu zahradu, mladý byl na letní dovolené. A když se rozpoutala bouřka, rozeběhl se muž domů, pospíchal, aby příliš nepromokl, a jeden z blesků, které sjely z oblohy, ho zasáhl. Viděli jste někdy člověka zasaženého bleskem? Člověka, kterého zabil blesk? Pokud ano, víte, co jsem na návsi viděl, a jestli jste takového člověka neviděli, raději vám ani nebudu popisovat, jak vypadá.
Proč tenhle příběh vyprávím? Protože to byla moje chvíle chvil. Měl jsem déšť rád a chystal jsem se, že navštívím přítele na druhém konci vsi, proběhnu se ve veselých kapkách – ale pak jsem, ani nevím proč, nešel. Kdybych byl vyběhl na náves… Ležel bych teď možná já tam v blátě, já k nepoznání změněný. Nevíme dne ani hodiny. A tehdy o prázdninách mě napadlo, že si zahraju hru. Zkusím do letního měsíce prázdnin, které začínají, uložit tolik hezkých chvil – pro sebe i pro blízké – jako kdybych měl být zasažen po měsíci bleskem. Ten blesk mě vychovával.
A prázdniny, které jsem tehdy u dědečka zažil – byly to moje poslední prázdniny u něj, v příštím roce zemřel – byly asi nejkrásnější, jaké jsem v životě měl, a myslím, že jsem za ten měsíc udělal lidem hodně radosti, což by se nestalo, kdyby mě „hra na jeden měsíc“ nenapadla. To byste koukali, co se toho dá za měsíc stihnout, co odkládaného neodložit, co chystaného udělat Třeba se už někde chystá váš blesk. Nevíte o něm a on už je v plánu, možná přijde za deset let, možná za rok, možná za měsíc. Je to blesk, který může z příštího měsíce udělat nejkrásnější měsíc vašeho života. Je to dobrá hra, od té doby si ji čas od času zahraju.

Stránku připravila Jana Šilhavá

P.S.: Také jsem si podobnou “hru” často zkoušel hrát… Ale vždy bez valného úspěchu. :-/ Naposledy jsem to zkusil po přečtení tohoto zamyšlení. Připravil jsem se na to, jak se budu doma po návratu z práce na všechny usmívat, jak budu laskavý, jak mě nic nerozhodí… Jenže to dopadlo katastrofálně! Úplně naopak. Nemáte někdo podobné zkušenosti? Vší silou se soustředíte na dobro a naopak dostanete pořádný kopanec. Co dělám špatně, poraďte mi někdo…
Přeji vám krásný zbytek prázdnin. Váš sazeč