Slavnost svaté Marie Dominiky Mazzarellové

Milí přátelé.
Minulý týden jsme spolu s ostatními u FMA v Praze-Karlíně slavili Slavnost svaté Marie Dominiky Mazzarellové a já bych chtěl touto cestou sestrám moc poděkovat za velmi vydařenou „rodinnou“ akci...

Sešli jsme se v kapli sv. Karla Boromejského, kde před lety při povodních plavaly lavice… (Nyní je kaple jako nová. Však to určitě stálo nepředstavitelné úsilí celou školu, internát, zahradu, kapli znovu postavit na nohy…) Kolem oltáře se sešlo šest kněží, během mše svaté nás krásně provázela hudební skupina Tři slova. Vždycky mě mešní doprovodné písně vezmou za srdce… Právě teď, je chválit Pána čas. Být svatyní jeho svatého Ducha. Svou důvěru slož u něj… Když se nám taková a podobná slova se známou melodií uhnízdí v mysli a my si je broukáme během celého dne, dá se tím něco pokazit?
Při homilii nám náš otec provinciál František Blaha přečetl moc pěkný dopis, který Marii Dominice „napsal“. Abyste o něj nepřišli, s jeho vědomím vám jej předkládám:

V Praze dne 13. května 2008
Milá Marie Dominiko,
možná se divíš, že Ti píšu, ale chci těmito řádky vyjádřit, že si Tě velice vážím. Už jsem o Tobě ledacos slyšel, leccos jsem přečetl, ale dnes mi došlo několik věcí, které mě předtím nikdy nenapadly. A tak Ti to chci napsat. Dnes si Tě na celém světě připomínají statisíce lidí, uctívají Tě a prosí o Tvou pomoc. V kostelích jsou ozdobeny Tvé obrazy a sochy, zpívají se ke Tvé cti zpěvy, pořádají akademie – a představ si, v Karlíně se dnes bude dokonce opékat (byť nevím, co nebo koho budou opékat)! A přece bych s Tebou ani já a možná ani mnozí další v mnoha věcech neměnili.
Chudobu, ve které jsi vyrůstala, si asi nikdo z nás, kteří se sejdeme v Karlíně, nedokáže představit. Sice jste netrpěli bídou, ale práce na vinicích vyžaduje pořádnou dřinu.
Protože věřím, že těm, kteří o to stojí, jsi ochotna pomoci a ráda pomůžeš, chci Tě poprosit, aby ses mi připomenula, až budu někdy fňukat, že mi něco chybí, a že nemám to, co mají ostatní, a že proto nemůžu být šťastný, spokojený a radostný. Nemusíš mi psát dopis ani posílat SMS, stačí, aby si mi rozsvítilo. Vy, kteří jste v nebi, jste už zde na zemi objevili, že to „důležité je očím neviditelné“ a „co uvnitř nosíš a co ukrýváš,“ je nejen „pouto, co vede nás dál“, ale také největší bohatství, které člověk má; že člověk může mít prázdné ruce, může v mnoha směrech strádat, ale může být šťastný.
Prý jsi neuměla téměř psát, ani příliš číst. Doufám, že si Tě slečny z DKŠ nevzaly za vzor a nemají to jako výmluvu, že se nemusí učit. Co bys dala za to, kdybys měla tenkrát takové možnosti, jako máme dneska my ve střední Evropě. Trochu se červenám (na papíře to naštěstí není vidět), když si uvědomím, kolik času ve svém životě jsem proflákal. Jak by se mi před měsícem na kapitule hodilo, kdybych lépe hovořil italsky, anebo kdybych se býval byl v minulosti naučil anglicky.
Chci Tě poprosit, abys mi pomohla lépe využívat čas a dary, které jsem dostal od Boha. A prosím za ty, kteří nemají možnosti, jako jsem měl já, i za ty, kteří nedostali tolik darů, které jsem dostal já, aby věřili, že hodnota života se neměří známkami na vysvědčení, množstvím titulů, číslicemi na výplatní pásce a počtem článků napsaných o mně v novinách.
Taky by nikdo z nás asi nechtěl prodělat tyfus, kterým jsi onemocněla ve 23 letech. Tam, kde mnozí zatrpknou na celý život, jsou naštvaní na zdravé a svůj stav vyčítají Bohu, jsi Ty poznala, že ten jediný, komu můžeš svěřit a odevzdat svůj život, je Bůh – a že když můžeme žít, máme žít naplno pro Boha i pro druhé. A místo toho, abys naříkala nad tím, co tě postihlo, jsi otevřela krejčovskou dílnu, kde by se dívky učily řemeslu, modlitbě a lásce k Bohu.
Chci Tě poprosit za všechny, se kterým se dnes večer v Karlíně setkám. Sice asi nikdo z nás neonemocněl tyfem, ale leckdo si s sebou neseme nemoc duše, kterou nám způsobili druzí nebo kterou jsme si svými přehmaty a omyly způsobili sami. Pomoz nám objevit dvojí poklad, který jsi i ve své nemoci objevila ty: ten první: že je zde Bůh, který nás miluje – tak moc, že za každého z nás byl ochoten položit život, Bůh, který stojí o mé přátelství, Bůh, který chce, abych byl šťastný. „Jsme silný, jak silný je lano, jež k nebi nás poutá,“ zpívá skupina Traband. Pomoz nám, Marie Dominiko, objevit toto lano, které má na dosah každý z nás. A druhý poklad: že pokud budu čekat, až mě někdo udělá šťastným, tak se nikdy nedočkám. Pokud ale udělám někoho šťastnějším, budu šťastnější i já sám.
A čtvrtá věc, o kterou by asi nikdo z nás nestál, bylo to, že jsi zemřela ve 44 letech. A já si dnes uvědomil, že mně je 46!
Ne, nezávidím Ti (nebo jenom trošku) množství sester, které v tvé blízkosti našly svoje životní povolání, ani početné komunity, které jsi založila, misionářky, které jsi mohla vyslat do světa… Jen bych tě chtěl poprosit, abys mi pomohla, aby se i ve mně, v sestrách, spolupracovnících, dívkách této školy… rozhořel oheň, který hořel v tvém srdci. A abychom prožili dobře dnešní večer, udělali radost tomu, komu ji dnes udělat můžeme, protože třeba právě tento večer může být poslední v životě kohokoli z nás. A pokud se zítra probudíme, abychom to chtěli znovu zopakovat.
Píši Ti o tom všem, ale Ty to všechno dobře víš a asi se jen usmíváš. Vždyť to píšu vlastně hlavně pro sebe, abych si připomněl, že jsi nejen žila, ale žiješ dál a jsi pořád blízko svým spolusestrám, salesiánské rodině, salesiánskému dílu. Jak vidíš, můj dopis není až tak nezištný. Chtěl jsem Ti napsat, co mi došlo, a přitom to vždycky skončilo u prosby o Tvou přímluvu a pomoc. Ale říkám si, že jsi na to v Mornese byla zvyklá, že s tím počítáš i v nové dimenzi, která nastala Tvou smrtí, a že z toho máš radost, když se na Tebe někdo obrátí tak, jak jsem to nyní udělal já. Věřím, že Tvé poslání neskončilo. Proto Tě chci poprosit, abys společně s ostatními, kteří překročili práh věčnosti, i nadále salesiánské dílo chránila a prosila za něj.
Pozdravuj prosím Dona Boska a ostatní přátele, kteří mají blízko k salesiánské rodině – a zejména ty, kteří žili v Čechách a na Moravě.
Přeji vám všem v nebi i nám v Karlíně radostné oslavy Tvého svátku.
Tvůj František

Po zázračné eucharistické hostině jsme byli všichni pozváni na hostinu zahradní. Sestry nám připravily výborné a voňavé grilované klobásky, i pivo teklo proudem (pokud si ho někdo omylem vylil), povídali jsme si o věcech všedních i nevšedních… I když nad našimi hlavami byla obloha zatažená, v srdcích nám zářilo slunce. (Tedy, pokud mluvím za sebe. Ale troufám si tvrdit, že jsem v „tom“ nebyl sám!) A tak mi bylo trochu líto, že jsme tolik zaneprázdněni, že si na takovéto krásné rodinné slavnosti nenajdeme čas a nepřijdeme v hojnějším počtu. Tak třeba příště. §;-)
Mějte se krásně!!!