Možná nám to ani nebudete věřit – aneb nezapomenutelná zimní dovolená společenství ŠOP

Stejně jako po několik let minulých jsme se i letos rozhodli koncem ledna, před svátkem sv. Jana Boska, v hojném počtu strávit několik dní na salesiánské chalupě ve Staré Vodě v Jeseníkách v kruhu spolupracovníků, jejich rodin a přátel.
Do jaké míry bude právě ta letošní dovolená nezapomenutelná se ukázalo už první den ráno…

Jak jste se už mohli dočíst v článku od Pavla Kvapila, ten den vyvázli Krieglerovi kousek od chalupy z vážné autonehody s nemalými následky. V tu chvíli, kdy jsme se tuto nemilou zprávu dověděli, nejednou prosili Pána o milosrdenství a sílu k přijetí Jeho vůle, jsme ovšem ani zdaleka netušili, jaké zprávy se k nám toho dne ještě dostanou. Když jsme se vrátili z dopolední lyžovačky, neustále se v hovoru vraceli k ranním událostem a snažili se alespoň před dětmi zůstat relativně v klidu, přišla zpráva z Olomouce o neutěšeném zdravotním stavu Tomáše Kvapila… Právě na Slávka, Tomáše a jejich rodiny jsme mysleli při večerní mši svaté s otcem Petrem Vaculíkem.

Nedělí počínaje jsme se jak to jen šlo snažili užívat dovolené jak má být – dovádění na sněhu, pilování vlastního „lyžařského umění“, předávání lyžařských mouder drobotině, her, kulinářských dobrot jednotlivých rodin a družných večerních setkání. Samozřejmě nám také při tom všem neustále ležela na srdci myšlenka na Krieglerovy i Tomáše.

Jakoby Bůh chtěl zkoušet míru našeho odevzdání do Jeho rukou, nenechala ovšem další nepříjemná událost na sebe dlouho čekat. V úterý při večerním lyžování Petrovi, bratru Lidky Solovské, vypnula lyže a po krkolomné jízdě narazil do sloupu u vleku. Záchranka ho s poraněním lokte a podezřením na další zranění odvezla do bruntálské nemocnice. Naštěstí zůstalo „jen“ u oné ruky, kterou mu následujícího dne v Bruntále sešroubovali a čeká ho dlouhé uzdravování a rekonvalescence.

Říká se: „Neštěstí nechodí po horách, ale po lidech.“ Ale tentokrát chodilo doslova po lidech na horách. Ještě bych totiž ráda připojila tuto perličku na závěr: Poslední večer byli ještě někteří z nás lyžovat a po jejich návratu se nám naskytla nevídaná podívaná… Marcela, přítelkyně Petra, o kterém jsem psala v předešlém odstavci, si půjčila lyžáky, které jí byly po obutí krapet širší a tak si je pečlivě utáhla… Jaké martyrium ji ale čekalo při jejich vyzouvání, když se jí jaksi zasekly na noze! Nakonec došlo i na pilku na železo, několik šroubováků a mužnou sílu statných Hanáků…

Co říci závěrem? Veliký dík patří Kamile a Petrovi Tichým, kteří celou dovolenou pro nás připravili a organizačně zaštítili. Přes všechny trable a peripetie jsme přijeli domů dosyta odpočatí a už teď se těšíme na naši příští společnou dovolenou!

Vlaďka Kapounková