Moje dny salesiánské spirituality - v nemocnici u Toma

Moji milí,
tak jsem se chystala, že pojedu na „Dny sales. spirituality“ do Kroměříže a těšila se, že se tam s mnohými z vás potkám, ale nakonec jsem se rozhodla jinak.

V pátek jsme měli „formační“ spolčo a to Tomovi a mě vždy leželo a leží na srdci, tak jsem tam strávila večer. A dnes (v sobotu) není u nás doma ani noha (kromě té mojí), protože naši skauti jsou na jarní brigádě na skautské základně.Tak jsem toho využila-do sytosti se jednou vyspala, dopoledne strávila v nemocnici u Toma a teď budu v duchu s vámi, protože budu psát tento dopis, který vám všem, kteří na nás myslíte, už dlouho dlužím.Jen jsem se nemohla dostat k psaní, protože čas přímo letí a já nestačím všechny ty události ani v mysli zpracovat. Vezměte to, prosím, také jako odpověď na všechny vaše milé e-maily a sms, na které třeba nestačím odpovědět.
A teď k těm událostem: Tom byl v úterý velikonoční jako po Vzkříšení! Byla jsem tam s mojí švagrovou - přítelkyní Jarkou, takže jsme se vzájemně ujišťovaly, že se nám to nezdá.Bylo vidět, že nás poznává, na různé naše otázky pokyvoval nebo vrtěl hlavou,tvářil se radostně a uvolněně a když jsme se modlili Otče náš, tak na konci řekl slyšitelně i viditelně, jak to přes tu trubičku tracheostomie v krku vůbec šlo:Amen.Taky už stiskne i povolí ruku. Nejí už jenom tekutou stravu… Každý takový příslib dalšího probuzení vědomí je pro mě moc důležitý a radostný.
Je zajímavé,že když se ho zeptám, jestli ví, že jsem jeho žena Olinka, tak někdy horlivě přikyvuje, ale když se ho zeptám, jestli se mu líbím, tak se jenom pěkně dívá, ani brvou nehne.Tak nevím, jestli tomu nerozumí nebo nechce rozumět… Prostě je fakt, že v tom neforemném plášti, který na sebe musím vždycky navléct, i když jsem pod ním „nastrojená“, nemůžu konkurovat sestřičkám v těch jejich slušivých uniformách. A jak víte, Tom byl vždycky pravdivý.
Velikonoce jsem prožila moc hezky. Mohla jsem uplatnit svou schopnost improvizace, která Toma-klidnou sílu nepřestávala uvádět za ta léta našeho soužití v úžas…, ale teď mi moc pomáhá.
Na Zelený čtvrtek jsme vždy měli doma v kruhu rodinném připomínku Poslední večeře- s pečeným jehněčím, nekvašenými chleby,vínem, ležením na polštářích u prostřeného ubrusu na zemi a ohně v krbu a hlavně povídání do noci. A teď ti starší už ohlásili, že budou slavit paschu po mši sv. u bratří dominikánů. Musím přiznat, že jsem si docela oddechla, že aspoň nebudu tak prožívat, jak mi Tom a dětem tatínek chybí a Johance jsem slíbila, že si uděláme pěkný večer i bez slavnostní večeře. Po mši sv. nás ještě zvali moji milí příbuzní na paschu k nim, když jsme samy, ale naštěstí jsem odmítla, protože -když jsme přišly domů a já zašla do koupelny- ze stropu crčela voda kolem světla a v rozích byly velké mokré skvrny a na zemi potopa. Lukáše s Jaruškou, kteří se teď nastěhovali po babičce do bytu nad námi, jak jsem se o tom už myslím zmínila, jsme předtím potkali na chodbě našeho domu, že odcházejí na slavení paschy za přáteli. Podařilo se mi je ještě zadržet, protože jsem se lekla, že někde praskla voda. Nakonec jsme zjistili, že mladí „jenom“ zapomněli dát hadici od pračky do vany a k jejich cti a mé radosti musím říct, že si nevyčítali a nehádali se, kdo je na vině. Prostě jsme odčerpali vodu, vytřeli, udělali jsme narychlo macesy, otevřeli láhev vína a poseděli a popovídali. Bylo to nakonec moc pěkné a neplánované prožití paschy v kruhu rodinném.
V pátek jsem měla to plánované setkání s panem primářem, kdy mi řekl, že jsou tři možnosti dalšího postupu a mám se poradit s rodinou a říct, pro kterou jsme se rozhodli:
1. nechat malformaci tak, jak je –s rizikem prasknutí,ale bez rizika dalšího zasahování do hlavy
2.ozáření gama- nožem,
3.operace s úplným odstraněním (vyříznutím) malformace.
Pan primář viděl operaci jako nejvhodnější řešení. Vyjadřuji se teď laicky, zjednodušeně, ale vysvětlování by bylo nadlouho a dnes už je zase všechno jinak.
Události se hrnuly tak za sebou, že jsem vás ani nestačila o všem informovat. Teď je to tedy tak, jak jsem říkala- žeTom ukázal po velikonočním pondělí další velké pokroky a pan primář mi řekl, že s tím, jak postupuje Tomova rehabilitace, se přiklání k ozáření gama nožem. Oslovil totiž profesora…na Homolce v Praze a ten mu odpověděl, že s tím, jak se podařily embolizace, by měl tento zákrok šanci na úspěch. Začínám věřit, že Pán má s Tomem opravdu ještě plány tady na zemi.
Jestli jste měli trpělivost a dočetli až sem, tak se chci sdělit ještě se dvěma pro mě radostnými událostmi:
První: Už si ani nevzpomenu, který to byl den, ale jeden večer před Velikonocemi mi zavolal otec František Blaha, že je v komunitě v Prostějově a že by mě rád pozdravil. Bylo z toho moc pěkné a pro mě povzbuzující setkání.
Druhá: Jezdila jsem z časových důvodů do nemocnice autem a utrácela hodně peněz za benzín a moc jsem se těšila, jak bude trošku tepleji, že začnu jezdit na kole. Ušetřím a prospěje to i mému zdraví…Ten první slunečný den jsme si s Johankou udělaly výlet na kolech za tatínkem do nemocnice.V budově neurochirurgie jsem ho i s Johančiným kolem zamkla dvěma zámky k topení. Zpátky jsem ale musela jít pěšky, protože za tu hodinu mi ho stačil ukradnout nějaký vejlupek. Byla jsem fakt naprdnutá a ohlásila jsem to na policii, kde to moje skvělé kolo-dárek od Toma k minulým Vánocům odhadli na 3 tis. a ujistili, že od nemocnice nic nedostanu, protože jsem to neměla odstavené na místě pro to určeném! Pořád mě to ještě trápilo (pomohlo mi až to, když jsem se za toho zloděje pomodlila, jak mi radila moje sestra), když mi volala Dana Ovečk., jak se mi daří.. Tak jsem jí to vyklopila. Netušila jsem,co bude následovat! Jaké bylo moje překvapení a musím říct, že i dojetí, když se tady zastavila na cestě do Kroměříže (na již zmiňované“ Dny“) a z kufru auta vytáhla složené kolo s nalepenými přáními od všech spolupracovníků z jejich pražského spolča! Už jsem ho vyzkoušela. Je supr! Hlavně má jednoduché ovládání přehazování.A zamykám ho u vrátnice do nemocnice. Takže Pán Bůh zaplať!
A to už je dneska snad vše. Moc se omlouvám,že jsem se tak rozepsala. Snad vám to bude zase na dlouho stačit. Můžete mi věřit, že jsem vám toho ještě spoustu neřekla, co se během velikonočních dnů přihodilo, protože už je to zase jinak. A s tím jsem si vzpomněla na jednu velikonoční úvahu Jos. Luxe. Moc mě zaujala a když ji najdu, napíšu vám z ní víc.A protože už je půlnoc, tak to bude moje „slůvko na dobrou noc“.Teď jen stručně, co si pamatuji. Ta úvaha začínala židovskou anekdotou: U umírajícího starého, moudrého rabína stojí okolo postele jeho rodina a prosí, aby jim jako svou závěť sdělil největší tajemství a nejvyšší moudrost, k níž dospěl za celý svůj dlouhý život. Nato on pronesl větu:“Všechno je jinak.“ A vydechl naposled.
Jestliže Kristus zemřel a vstal z mrtvých, potom opravdu můžeme říct, že od té doby v životě člověka „všechno je jinak“.

DOBROU NOC vám přeje
O L G A