Zpráva z cesty po Uruguayi

Předminulý týden jsem se vrátil z Uruguaje (25. 2. 2010). Protože už 15 let překládám pro Salesiánskou Kontemplativní Fraternitu Marie z Nazareta, tak mě chtěli seznámit víc se zakladatelem, abych poznal lidi a prostředí, ve kterém vznikla.

Příprava na cestu
Uruguay je rozlohou dvakrát větší než Česká republika (176 220 km²). Počet obyvatel je však daleko menší (3 415 920). Jako přípravu jsem udělal, co jsem mohl – rozhovory s lidmi, kteří znají španělskou kulturu a v té oblasti žili anebo tam byli. O programu jsem se nedověděl nic. Uruguayky, které žijí na Colle Don Bosco, mi nebyly schopné nic napsat, protože neví kam dřív skočit. Pracují v celém okolí Colle jako pastorační asistentky, a tak jsem z mnohého pro mne neznámého měl i obavy. Dost mě vystrašili, že dostanu trombózu – měl jsem zlomenou nohu.

Cesta do Uruguaye
Cesta byla dlouhá. Italská skupina v Miláně přišla na poslední chvíli a měla jako obvykle problémy s váhou kufrů. Vždycky vezou co mohou pro chudé děti. Z Milána do Sao Paula je to 12 tisíc kilometrů, a tak cesta byla dlouhá. Tam bylo horko a do Motevidea bylo ještě 2,5 hodiny letu. Nakonec všechno dopadlo dobře a octli jsme se na menším, ale velice moderním a architektonicky skvěle řešeném letišti ve formě polooblouku. Byli jsme ubytování asi 20 km od Montevidea, v centru pro duchovní ustraní diecézních kněží a skupin.

Z historie
To centrum spravuje jedna rodina z Fraternity. Všechny jejich dcery chodí do salesiánských škol. Státní školy údajně za moc nestojí, a tak kdo může, posílá děti do soukromých církevních škol. Uruguay je zemědělský stát, který 80 % produkce masa vyváží. Vesnice tam skoro neexistuji. Montevideo s okolím má asi 2 miliony obyvatel a zbytek jsou pastviny. Je to stát mladý (Montevideo bylo založeno v roce 1726) a Salesiáni tam byli ještě za života Dona Boska. Velikou práci tam vykonal misijní biskup Lasagana, který se pohyboval mezi Brazílií, Uruguayí a Argentinou. Salesiáni tam založili zemědělskou školu. Kostel, který tam postavili, je dnes národní svatyní. Tam jsem si uvědomil genialitu Dona Boska, který dokázal u chlapců probudit tu lepší část osobnosti. Uruguay měla na konci devatenáctého století jenom 80 tisíc obyvatel. Všichni se znali. Hlavní část emigrantů přišla po druhé světové válce. Biskupství je tam deset.

Mons. Cotugno
Mons. Cotugno se nám nadstandardně věnoval. Pochází z Milána, a tak jsem s ním neměl těžkosti komunikovat. Odpověděl mi na všechny mé otázky a znal i všechno, co kvalitního vyšlo o Donu Boskovi v posledních letech. Nedávno byl papežem jmenován jako poradce pro jižní Ameriku. Fraternita se snaží žít to, co žila Maria z Nazareta, která ať dělala, co dělala, tak všechno bylo u ni výrazem lásky k Bohu. Jako vzor tohoto prožívání berou Dona Boska. Mons. Cotugno – jak sám to řekl – spojil svatého Benedikta s Donem Boskem. Učil 30 let dogmatiku, a tak to má všechno jasně utříděné. Svatý Benedikt měl – ora et labora – modli se a pracuj. Don Bosko obě skutečnosti spojil vlivem Ducha svatého do jednoho postoje. Toto nejlépe vysvětlil Don Egidio Vigano v duchovních cvičeních pro jižní Ameriku s názvem Apoštolská interiorita.

Z pobytu
Procestovali jsme celou Uruguay. Byli jsme i v Argentině – Buenos Aires, ale i v pohraničním městečku v Brazílii. Měl jsem jediné přání: strávit na arcibiskupství alespoň dva dny. Bylo mi to umožněno. Kultura stolování a lidského projevu na arcibiskupství byl silný zážitek. Asi nejsilnější zážitek z Uruguaje byl vidět arcibiskupa se modlit. Jedna z charakteristik Fraternity (je na prvním místě ) je radostnost. Takže celý pobyt se nesl v duchu veliké radostnosti. Naše Uruguayky z Colle Don Bosco velice ožily v domácím prostředí. Tam jsem pochopil, že mluvit italsky není jejich přirozenost.


Jinak svět je globalizovaný, v používání internetu a mobilů, jsou dal než my, ale je tam větší propast mezi chudými a bohatými. Obchoduji se západem, a tak se musí přizpůsobit i jeho normám. Obchoduje se přes internet. Když se narodí tele, dostane elektronický čip a tam je všechno. Salesiáni tam vyorali velikou brázdu, ale je otázka, jak dál. Povolání z Evropy moc nejsou. V rodišti Dona Boska se v jeho době rodilo 180 děti a dnes se rodí 15 a mezi emigranty je to všelijaké. I tam platí, že rodina je prvním seminářem a školou víry. Znají tam také manželská setkání a kvetou tam společenství, které poskytují kvalitní křesťanskou formaci. Překvapil mě veliký počet sester matky Terezy.

Stát neposkytuje církvi ani daňovou asignaci. Věřící si musí zajistit všechno sami. Jedině když se jedna o historickou budovu, tak stát něco přispěje a nebo na sociální činnost, o kterou má zájem. Moc v armádě a ve školství drží zednáři a etnické skupiny, které mají problémy u nás, tak mají je i tam. Žije tam 1 % Židů a ti mají kapitál. Jinak církev má jednu z nejsilnějších vysílaček v zemi. Příčiny chudoby, jak mi to vysvětlili v Oratoři, nejsou jenom v těch lidech. Historicky má levice a pravice krvavé střety. Teď tam zvítězila levice.

Boží dar
Nejvyšší hora má 511 metrů. Mají hodně vody a nádherné pláže, které jsou všechny přístupné. Čím budu dál od této návštěvy, tak tím víc se mi bude jevit celá zkušenost z cesty jako jeden nezasloužený veliký Boží dar. Velikou výhodou je, že celý kontinent (mimo Brazílie) mluví jedním jazykem. Krása Uruguaje není jenom v nádherných pastvinách a plážích, ale nejkrásnějším Božím výtvorem je člověk. Navštívil jsem to nejlepší, co mají, a proto i mé vzpomínky budkou katolické, salesiánské a krásné.

Janko Ihnát