Jak jsem hlídal malého Jakuba

Jednou mě moji přátelé požádali, abych jim večer pohlídal čtyřletého syna. Nejprve jsem z toho měl trochu obavu, tak malým dětem jsem už odvykl a před očima mi vyvstaly všelijaké krizové situace, které by mohly nastat, včetně toho, že mu bude třeba špatně. Tyto myšlenky jsem ale zahnal, vždyť proč by mělo dojít zrovna na nějaké svízelné situace? Budeme si hrát, povídat a tak jsem se začal na jeho návštěvu těšit.

K večeru přijeli a opravdu vše probíhalo bez problémů. Zajímalo ho, jak to u mě vypadá, měl spoustu otázek a že jsme spolu osaměli mu ani nevadilo. Zvlášť ho zaujala kachlová kamna s pecí a bidlem, které znal jen z televizních večerníčků Jáji a Páji. Hráli jsme si a smáli se, ale pak přišlo přesně to, čeho jsem se obával. Jakub začal být vážnější, pak i blednul a ptal se po záchodu.
Tam už jsme nestihli doběhnout, po cestě začal zvracet. Projevila se mu totiž nějaká viróza a to i pořádným průjmem. Seděl na záchodě, já ho utěšoval, a jeho malá ručička se v mé dlani úplně ztrácela. Bylo mi ho moc líto, bylo vidět, že hodně trpí. Takový malý drobeček a tak zkouší a ještě sám mimo domov! Umýval jsem mu poblinkané boty. Překvapila mě jeho velká důvěra ke mně. Bylo až dojemné, že si vůbec nestěžoval, neplakal a vděčně přijímal moji péči a já bych se byl v tu chvíli pro něho úplně rozdal. „Ještě tady“, ukazoval malým prstíčkem, abych mu omyl ještě jedno potřísněné místo. Pak jsem ho uložil do své postele, ve které vypadal ještě menší. Přisunul jsem si k němu nízkou stoličku a začal jsem mu vyprávět různé příběhy, které jsem zažil, když jsem byl velký jako on. Usmíval se na mě z bílého obličeje a držel se mě za ruku. Roztřásla ho zimnice, ale stále se usmíval. Ležel na samém kraji postele, aby byl u mě co nejblíže, nespustil ze mě oči a s velkým zaujetím poslouchal moje vyprávění. „Ještě, ještě!“, dožadoval se, i když se mu už klížily oči. Násilím je rozevíral, aby nezaspal to mé povídání. Ale za chvíli už to bylo nad jeho síly a tvrdě usnul. Zůstal jsem u něho sedět, kdyby se náhodou probudil, aby ho nepřekvapilo, že je tam sám. Ostatně, vůbec se mi ani odejít nechtělo. Díval jsem se na něj a přemýšlel jsem o té krásné velké Jakubově důvěře ke mně a jeho sdílnosti, které mě pohnuly k té nejlepší péči a soucítění s ním. Byla to důvěra a určitý obdiv ke mně dospělému velkému člověku, že vyřeším tu jeho svízel, že se na mě může spolehnout, že je u mě v bezpečí. A to jeho nadšení z mého vyprávění! V kamnech praskalo a pod pláty útulně poblikával oheň.
Pak mě napadla představa, že ten malý Jakub v posteli jsem já, a že ten, kdo vedle sedí na stoličce, je Bůh. Vybavily se mi pasáže z deníku sv. Faustýny, kde vybízí k opravdové důvěře v Boha a Jeho milosrdenství. Píše, jak Bůh nesmírně touží, abychom se Mu svěřovali se vším, co prožíváme a zvali Ho do svého života. Jak to výstižně vykreslil tento večer s Jakubem! Nemaskoval to, že je mu zle, neschovával se a nechtěl to nějak řešit sám. Jak mi s naléhavostí ukazoval, kde ještě potřebuje omýt a přitom se mě držel. Kdybych to uměl i já s tak spontánní důvěrou jako Jakub a ukazoval Kristu všechny svoje špíny a bolesti – i ty nejmenší – a nechal se takto pečlivě s pochopením obsloužit! Vždyť tak Ježíš umýval učedníkům nohy – jaká podobnost! A přijímat povzbuzení a nechat se přikrýt Božím požehnáním. A naslouchat každému Jeho slovu, i když se mi z různých důvodu budou klížit oči a nebudu se cítit dobře.
Co když to všechno v ten večer musel Jakub prožít kvůli mně? Abych pochopil... To je nejspíš už jen moje fantazie, ale kdo ví?
A napadá mě další varianta, že ten, kdo je uložený v té posteli a vyžaduje péči, je Bůh a sklání se nad ním člověk, který Ho s účastí a láskou sleduje a přemýšlí o tom, jestli něco nepotřebuje a čím by Ho potěšil. Absurdní představa? Myslím, že Bůh nemohl dát víc najevo to, jak nám chce být blízko a jak s námi počítá, a důvěřuje nám, když se stal miminkem a svěřil se lidem do rukou „napospas“.
Jak nesmírně úžasné věci se musely odehrávat mezi Marií, Josefem a narozeným Ježíškem! Nemám na to tyto skutečnosti dále více domýšlet. Nezbývá než žasnout…

Radek