Salesiánští mučedníci ve Španělsku v letech 1936 - 1937

11. března v roce 2001 blahořečil papež Jan Pavel II. první skupinu mučedníků, mezi kterými bylo 62 členů salesiánské rodiny ze španělské občanské války, kteří byli zabití z nenávisti k víře.
Další skupinu mučedníků, mezi kterými byli i Salesiáni Spolupracovnici, blahořečil papež 10. června 2007. Protože jsem čekal na italské vydání jejich životopisů a nedočkal jsem se ho, tak jsem nechal přeložit ze španělštiny alespoň jejich krátké životopisy. Zveřejnit je na Velký pátek považuji za symbolické. Za překlad děkuji paní PhDr. Zdeně Hamplové.
Jan Ihnát

ANTONIO RODRÍGUEZ BLANCO
Kněz a Salesián Spolupracovník

Prvním z mučedníků skupiny Pozoblanco byl kněz-děkan Antonio Rodriguez Blanco, narozený v obci Pedroche v oblasti Córdoby 26. března 1877. Jeho rodiče mu od dětství poskytovali křesťanskou výchovu i vzdělání, takže po základní škole ho poslali na studie k Salesiánům do Utrery (Sevilla). Po svém návratu z Utrery v patnácti letech žádal o přijetí do semináře San Pelatko v Córdobě. Studoval i na universitách v Seville a Granadě, jeden rok dokonce učil na prvním stupni v salesiánském učilišti v Utreře. V roce 1901 byl vysvěcen na kněze.
Po vysvěcení byl jmenován kaplanem u sester, které se staraly o staré opuštěné lidi (Hermanitas de los Ancianos Desamparados) v Cordobě, v té době vyučoval v diecézním semináři. Po získání doktorátu teologie v r. 1902 odešel do svého rodného městečka, kde se stal mimořádným zpovědníkem řeholních sester, krátce nato byl jmenován vikářem (zástupcem faráře)u Nejsvětějšího Salvátora v Pedroche. Tento úřad vykonával do roku 1903, kdy se vrátil do semináře jako profesor. V roce 1905 byl ustanoven vikářem ve farnosti svaté Kateřiny v Pozoblanco a za pět let se stal farářem této farnosti.
Don Antonio Rodriguez, který nebyl mezi osobami, které mohly opustit Pozoblanco ve dvou zvláštních vlacích, byl zatčen milicionáři den po kapitulaci tohoto města 16. srpna v domě svých sestřenic, neteří biskupa Pozuela. Tam se musel proti své vůli obléknout do civilních šatů. Vyžadoval kleriku, kterou si chtěl obléknout, ale milicionáři mu to nedovolili. Svým neteřím, které se z Pedroche uchýlily ke svému strýci v Pozoblanco, a které mu při jeho zatčení říkaly: „Pro Boha, strýčku, jen ať vás nezabijí, nemáme kromě vás nikoho jiného", řekl: „Z nebe vám budu moci pomáhat víc."
Když byl odváděn na hřbitov, setkal se s jednou dívkou, která mu políbila ruku, a s jedním místním ministrantem, který ho objal. Cestou byl urážen a napadán milicionáři. Po příchodu na hřbitov prosil, aby mu bylo dovoleno chvíli se pomodlit. Na chvíli se soustředil a pak řekl: „Jsem vám k dispozici. Ať vám Bůh odpustí, jako i já vám odpouštím." Své katy prosil, aby ho nechali zemřít v objetí kříže, který byl uprostřed hřbitova.

TERESA CEJUDO REDONDO
Salesiánka Spolupracovnice

Doňa Teresa Cejudo byla matka rodiny, narozená v obci Pozoblanco 15. října 1890. Byla to výjimečná žena, která byla pro svou katolickou víru pronásledována a umučena. Když ji zavraždili, bylo jí 46 let. V roce 1925 se provdala za architekta Juana Bautistu Caballera, proto se jí říkalo „architektka". Její manžel byl též zavražděn v roce 1936.
Doňa Teresa podporovala všechno dobré, co se ve městě konalo. Byla to velmi aktivní katolička, vzorná dcera, manželka a matka. Byla sekretářkou Asociace Marie Pomocnice Křesťanů v Pozoblanco a ženské části Katolické akce. Kromě toho byla předsedkyní Rady Svatého Vincence z Pauly a dalších institucí. Měla velkou úctu k eucharistii a patřila mezi nejhorlivější salesiánské spolupracovnice.
Snažila se přijímat pronásledování v duchu víry, obětovala to za spásu Španělska. 22. srpna 1936 byla zatčena a uvězněna. Nic pro ni neznamenala krutost a nepohodlí vězení, které snášela v duchu oběti, snažila se tak zmírňovat úzkosti svých sester a své dcery, které ji navštěvovaly.
16. září byla souzena s dalšími jednadvaceti obžalovanými. Z dvaadvaceti jich bylo osmnáct odsouzeno k trestu smrti. Doňa Teresa byla obviněna pro své zbožné chování a - jak bylo řečeno- za politickou propagandu proti marxistickým myšlenkám. Její odpovědí bylo: „Nehájila jsem kapitalismus, ale zákony Ježíše Krista." Nikdy během tohoto přelíčení nepopřela, že je katolička. Když byla odsouzena k trestu smrti, mnoho přítomných lidí začalo křičet a tleskat. Když vyslechla rozsudek, řekla velmi klidně: „To jsme čekali. Volá nás Ježíš Kristus a my odejdeme za ním, a bude nám tam lépe než tady. Když odcházela na smrt provázena plačícími dvěma ze svých sester a svou dcerou, jediná slova, která pronesla, byla: „Odpusťte… a na shledanou v nebi!"
S ostatními sedmnácti odsouzenými byla odvezena v nákladním autě na hřbitov. Byli zastřeleni 20. září v šest hodin ráno. Prosila, aby zemřela jako poslední, aby mohla při této mučednické smrti všechny povzbuzovat. Katani jí chtěli zavázat oči, ale odmítla to, protože se smrti nebála. Její poslední slova byla: „Odpouštím vám, bratři! Ať žije Kristus Král!

BARTOLOMÉ BLANCO MÁRQUEZ
Salesián Spolupracovník

Dalším salesiánským spolupracovníkem zavražděným v roce 1936, byl mladý katolický odborář Bartolomé Blanco Márquez. Narodil se v městě Pozoblanco 25. listopadu 1914. Jako sirotek vyrůstal u svého strýce a tety, kde pracoval jako sedlář.
Po otevření salesiánského ústavu v Pozoblanco se Bartolomé stal nadšeným návštěvníkem oratoře a vypomáhal jako vyučující náboženství. Ředitel ústavu Antonio do Muiňo mu dal k dispozici psací stroj a knihy a zařadil ho do různých studijních kroužků, kde mu byla poskytována dobrá formace…
Když byla v roce 1932 založena Mužská mládež Katolické Akce v Pozoblanco, Bartolomé byl zvolen jejím tajemníkem.
Vojenskou službu si odbýval v Cádizu, a když byl na dovolené v Pozoblanco, byl 18. srpna 1936 uvězněn. 24. září byl přesunut do vězení v Jaénu; v jedné vězeňské budově „Villa Cisneros" měl to štěstí, že se tam setkal s patnácti kněžími a mnoha dalšími uvědomělými laiky. V tomto vězení byl 29. září odsouzen k trestu smrti.
Při krátkém soudním řízení projevil Bartolomé pevnou víru. Jak soudce, tak zapisovatel soudu mu projevili svůj obdiv pro jeho osobní schopnosti a pro jeho odvahu, s kterou vyznával své náboženské přesvědčení. Bartolomé vyslechl prokurátora, který pro něho požadoval nejvyšší trest a s naprostým klidem řekl, že se nebude odvolávat, protože v případě, že by si zachránil život, stejně by nadále pracoval jako uvědomělý katolík.
Vždy bylo pro něho charakteristické, že vyznával svou víru s optimismem, elegancí a statečně. Svědčí o tom i dopisy, které v předvečer smrti napsal svým příbuzným a své snoubence. „To ať je má poslední vůle: odpuštění, odpuštění, odpuštění. Tak vás prosím, abyste mě pomstili, ale aby vaše pomsta byla pomstou křesťanů, aby se těm, co mi chtěli ublížit, bylo prokazováno dobro", psal svému strýci a tetě a svým bratrancům a sestřenicím. A své snoubence napsal: „Když mi teď zbývá pár hodin, než dojdu konečného odpočinutí, chci tě poprosit o jedinou věc: chtěl bych, abys ve vzpomínce na naši vzájemnou lásku, kterou jsme k sobě cítili a která je teď ještě silnější, usilovala o spásu své duše, protože tak se jednou sejdeme v nebi a nikdo nás už na věky od sebe neodloučí."
Jeho spoluvězni si uchovali dojemnou vzpomínku na to, jak odcházel na smrt, bos, aby se ještě více podobal Kristu. Když mu nasadili pouta, uctivě je políbil a velmi tím překvapil strážce, který mu je nasazoval. Bylo mu nabídnuto zastřelení zezadu, ale odmítl to. „Kdo umírá pro Krista – řekl - musí to udělat s odkrytou hrudí i odkrytým hledím. Ať žije Kristus Král!", a padl prostřílen u paty jednoho dubu. Bylo to 2. října 1936. Brzy by mu bylo 22 let.