Pouť k “Pěti” blahoslaveným mučedníkům ze salesiánské rodiny

Pouť do Drážďan, která se vtiskla do srdcí všem účastníkům, mezi kterými byl i provinciál SDB p. Josef Grünner, uspořádali salesiáni a salesiáni spolupracovníci v Německu. Uplynulo totiž 70 let ode dne, kdy byli popraveni nelítostným nacistickým režimem chlapci ze salesiánské oratoře v polské Poznani. Do poslední chvíle svého života, i po dvou letech tvrdého věznění, zůstali věrní víře, která jim byla posilou. Jako poslední přání před popravou 24.8.1942 chtěli, kromě napsání dopisu domů, přítomnost katolického kněze, aby mohli přijmout svátosti smíření a eucharistie. Až do konce nevpustili jed nenávisti do svého srdce. Jan Pavel II. tyto mladé mučedníky prohlásil 13. června 1999 za blahoslavené.

Nejvýznamnějším dnem třídenní pouti byla sobota 22. září 2012. Heslem dne byl verš z páté kapitoly Matoušova evangelia: “Blahoslavení, kdo jsou pronásledováni pro spravedlnost” (Mt 5,10). I v tento den se střídal duchovní program a bohoslužby s historickým poučením a s cestou po stopách mučedníků, která byla zvláště působivá. Jako hlavní celebrant mše svaté se pouti zúčastnil také drážďanský biskup mons. Joachim Reinelt.



Historickou část pouti vedl historik P. Johannes Wielgoss SDB, který se zasloužil o to, že byla vynesena na světlo boží mnohá pravda, dosud ukrytá v německých archivech. Bylo zjištěno, v kterém společném hrobě byli chlapci pohřbeni a také byly publikovány vzpomínky patera Franze Bänsche OMI, k jehož povinnostem faráře u kostela sv. Pavla v Drážďanech patřila i povinnost starat se o duchovní potřeby uvězněných v nedalekém vězení. Jako nejtěžší břemeno své činnosti označil dny poprav, kterých v roce 1942 stále přibývalo. Byl také svědkem posledních hodin života pěti chlapců – mučedníků. “Tváří tvář smrti se pevně drželi víry ve věčnou blaženost” napsal do svých poznámek. ”Když uslyšeli kroky na chodbě, vstali a beze slova si podali ruku, aby tak společně nastoupili poslední cestu. Měli pouze dvě hodiny, během kterých napsali dopis domů, vyzpovídali se a přijali Tělo Páně. Při poslední modlitbě už vrazil bachař do cely a křičel, aby přestali. Tiše zpívali ve své mateřštině nábožnou píseň a opět byli tvrdě okřiknuti, že je zpívání zakázáno. Nakonec, krátce předtím, než byli postupně vyvedeni, prosili, abych držel kříž hodně vysoko, aby na něj viděli. Každý pak šel tiše ke gilotině.”

To vše nám znělo hlavou, když jsme se dvakrát vydali v tichém průvodu na cestu se zastaveními. Podobně jako při křížové cestě jsme se zastavili na památných místech pěti mladých mučedníků. První zastavení bylo u kostela sv. Pavla, kde jsme vyslechli krátké slovní portréty “Pěti”: Czeslawa Jozwiaka, kterému v den smrti ještě nebylo 23 let, Edwarda Kazmierského, který by se dožil 23 let za pět týdnů, Edwarda Klinika, který měl 23. narozeniny měsíc před smrtí, Franciszka Kesy, kterému ještě nebylo 22 let a Jarogniewa Wojciechowského, který se nedožil svých dvacátých narozenin. Všichni byli členy salesiánské oratoře v Poznani a po uzavření této oratoře nacisty se jako přátelé stále scházeli. Byli proto v září 1940 zatčeni a obviněni z přípravy velezrady, neboť prý usilovali “o oddělení části Německa od Říše”. Byli odsouzeni k trestu smrti a popraveni 24.8.1942 v Drážďanech.

Další zastavení úžasné a perfektně organizované pouti se konala na Mnichovském náměstí před Zemským soudem, uvnitř soudní budovy na dvoře poprav, v kapli na hřbitově, a u hrobu pěti mučedníků, který je dnes označen pomníkem. V tichém průvodu jsme pak ještě šli poděkovat k nedalekému hrobu kněze P. Bänsche. Pět mučedníků – pět zastavení. Při každém z nich jsme kromě duchovního impulzu, písně a modlitby vyslechli vždy část dopisu na rozloučenou jednoho z chlapců. Všechny odrážely jejich pevnou víru.

Uvedu zde úryvek z posledního dopisu Fraciszka Kesy. Byl animátorem oratoře v Poznani a měl v úmyslu vstoupit do noviciátu salesiánů Dona Bosca. Svůj úmysl nemohl v době obsazení Polska realizovat. Píše na rozloučenou: “Moji milovaní rodiče a sourozenci... Nastal moment rozloučení s vámi a to právě 24. srpna, na den Panny Marie Pomocnice věřících (...) Dobrý Bůh mě bere k sobě. Netruchlete, že tento svět opouštím tak mlád. Jsem ve stavu milosti a nevím, jestli bych později svému slibu zůstal věrný (...) Jdu do nebe, na shledanou. Tam v nebi budu Boha prosit...Pomodlete se někdy za mě (...) Už jdu.” I dopisy jeho čtyř přátel vydávají podobné svědectví. Generální představený salesiánů don Pascual Chávez je označuje jako “plody preventivního systému Dona Bosca”.

Ne nadarmo byla pouť uvedena slovy papeže Jana Pavla II., která pronesl na konci dvacátého století : “V našem století se mučedníci vracejí, často jako neznámí, podobně jako ´neznámí vojíni´ velké věci Boží. Jak je to jen možné, nesmí se jejich svědectví v církvi ztratit.“ V roce 1989, padesát let po vzniku 2. světové války, Jan Pavel II. napsal: “Dalo by se říci, že Evropa se dosud nevyléčila ze zranění, která utržila v průběhu druhé světové války. Aby k tomu mohlo dojít, je zapotřebí skutečné solidarity”. Proto jsme se, tři salesiáni–spolupracovníci ze západočeského společenství, připojili k zástupcům salesiánské rodiny z celého Německa a také z Francie. Možná, že příště přijedou i z Polska. Drážďanská pouť je nazapomenutelná, podobně jako svědectví pěti chlapců ze salesiánské oratoře v Poznani.

Lidmila Hanzlová ASC, Marie a Jiří Rezkovi ASC

P. S.
Mám mnoho zajímavého k pěti mučedníkům, napsané v němčině. Snad postupně přeložím. Pater Johannes Wielgoss z Essenu mi poslal ještě fotokopii jednoho celého dopisu nejmladšího z Pětky, J.Wojciechowského, v polštině. Moji polští spolufarníci v Ostrově slíbili pomoc. Bude-li to kohokoli zajímat, mohu do dalších čísel zase něco poslat.
Lída Hanzlová