Oslava svátku Dona Boska

(Psáno exkluzivně pro Větrolam, ale se svolením autora použito i pro Zpravodaj a web.)

Oslava Dona Boska u svaté Terezičky v Praze Kobylisích je každý rok možností k setká-ní, popovídání a utvrzení v pospolitosti salesiánské rodiny. Letošek nebyl výjimkou –kromě pražských tváří do Kobylis přijíždějí i lidé z větší dálky – např. ze Šumperka – to je teď město, které je v kurzu – hraje hlavní roli v novém českém filmu Krásno.

Tradičně se začíná mší, poté se všichni pokusí nasoukat do divadla a po skleničce vína následuje kulturní zážitek. Dlouho organizátoři sázeli na „zavedené umělce“, kteří podtrhli – někdy – slavnostnost večera. Někdy to bylo báječné – třeba Oboroh – někdy trochu podivné – Vlasta Redl.

Přede dvěma lety přišla změna – divadelní hra z vlastních zdrojů, která – aspoň mě – ukázala, proč bylo divadlo pro Dona Boska a jeho následovníky tak důležité. Dokáže totiž navodit úžasnou atmosféru a vytvořit pouto a souznění mezi jevištěm a hledištěm. Vypovídá také o našem postoji ke světu, o ochotě zasmát se i sám sobě a hledat nové pohledy na stokrát slyšené. Pro salesiány je tím stokrát slyšeným život Dona Boska a ten se tak stal základem předloňského představení i letošního muzikálu Nebeská karabiniérka.

Posun od činohry k hudebnímu žánru výrazně zvýšil nároky na účinkující a myslím, že jsem nebyl sám, kdo obdivoval odvahu s jakou se vrhli do těžkých písní např.z Jesus Christ Superstar.

Příběh, který se po cimrmanovském úvodu začal na jevišti odvíjet, je hezkou ukázkou dnes módní alternativní historie neboli co by se stalo kdyby… (v Hanebných parchantech židovští partyzáni zabijí Hitlera v kině, ve filmu Lola běží o život dostáváme hned několik možností, jak se může příběh vyvíjet apod.). V našem příběhu prožíváme alternativní život Dona Boska, kterého opět jedinečně ztělesňuje Martin Hobza (nevím, jak dlouho mu budou v komunitě říkat done či zakladateli – tak je věrohodný). Zprvu jen sní o dráze karabiniéra – píseň Sladké mámení v podání Jožky Kopeckého mladšího. Ukazuje se také, že je dobrý lovec – hon na zajíce sál zcela odboural, po jeho zastřelení vrcholný hudební okamžik – naprosto věrohodný bluesman Zdeněk Jančařík s kainarovským Mrtvým zajícem nikoli vrabcem. Pak už přituhuje a po vojenském výcviku – důvěrně známá vycházková uniforma ČSLA – nastupuje tvrdá služba a první pochybnosti, pronásledování zběhů v rodném domku věští obrat. Setkání s nebeskou karabiniérkou nás pak skrze sen umně vrátí do Sweet home Turína, kde se poučíme o důležitosti správné volby cesty životem. Bylo o tom sice celé kázání, ale to přeci jen nebylo tak zábavné.

A na závěr všichni dohromady – skvělé girls, co dělají to úú úúú, nadějný baskytarista hraje s nástrojem za hlavou – nežil jsi marně Radime Hladíku – Zdeněk Jančařík se jako bezchybný entertainer odvazuje – a to nejen sundáním čepice. Kapelník Michael Koch rozjíždí ještě jeden přídavek a je po padesáti minutách konec. Děkujeme, těšíme se za rok na operu.

P.S.

V Šumperku se každý rok v listopadu koná největší středoevropský bluesový festival Blues Alive, tak tam asi Zdeňka přihlásím.

Jarda Kopřiva – komu to ještě nedošlo – ze Šumperka.