Rozhovor s P. Jožkou Kopeckým - SDB

Salesiána otce Josefa Kopeckého (staršího) většina salesiánů spolupracovníků zná, protože byl dlouhá léta naším delegátem. Jožka je taková živoucí legenda a tak jsem mu položil několik otázek.

Jožko, můžeš nám o sobě něco říct? Třeba, kde ses narodil a jaké bylo tvoje dětství?

Každého, a tedy i mně ovlivnilo v mém dětství prostředí, ve které jsem vyrůstal. Naše rodina, tak jako většina rodin v naší vesnici nežila v bídě, ale ani v nadbytku. Dá se říct, že to byla taková zdravá chudoba (vzorem je nazaretská rodina), podporující správné vztahy k Bohu i lidem, příznivá pro výchovu a zvlášť příznivá i pro povolání k zasvěcenému životu.

K tomu hodně přispívala i velká vzájemná soudržnost v rodině i v celé vesnici, protože lidé byli na sobě více závislí a vzájemně si museli pomáhat, protože stát se tehdy ještě o řadu věcí nestaral, tak jako dnes.

      Vztahy, ani výchovu tehdy nenarušovaly ani nynější technické vymoženosti. V době mého dětství ještě nebyla televize, počítače, internet, mobily, málokdo měl rádio, telefon, nebo auto. Nikam se necestovalo, protože na to nebyly peníze ani čas. Muselo se pracovat, aby bylo na živobytí. Letní dovolená se neprožívala u moře, ale na poli při žních, kde musely pomáhat podle svých možností a schopností i děti. Vzhledem k těmto podmínkám nebyl ani náboženský život nějak výrazně ohrožován vnějšími nepříznivými vlivy jako dnes. Navíc v naší vesnici, díky i výborným farářům, byli skoro všichni praktikující katolíci (na náboženství chodily ve škole skoro všechny děti).

      Ale i přes poměrně tvrdší životní podmínky a chudobu jsem prožil velice šťastné a krásné dětství, hlavně díky hluboké zbožnosti a vzájemné lásce rodičů, kterou zahrnovali i nás děti. Rodinnou harmonii a dobrou výchovu značně usnadnilo kromě zbožnosti také to, že jsme v rodině prakticky skoro všechno prožívali společně. Tatínek byl kolářem (zhotovoval dřevěné zemědělské vozy) a pracoval doma a maminka se starala o domácnost a spolu s tatínkem a s námi (osmi) dětmi o malé zemědělství, takže jsme byli stále pohromadě. Žilo se skromně, ale zdravě a radostně.
 

• Jak ses dostal k salesiánům? A jak v totalitních podmínkách probíhala formace?
   

      Věříme, že k zasvěcenému životu povolává Bůh, který ale očekává i naši spolupráci. V mém případě svou roli sehrálo prostředí a rodina, ve které jsem vyrůstal, jak jsem se o tom zmínil výše (prostředí zbožnosti, chudoby, skromnosti, srdečných vztahů, společného života a práce, nutnost se o vše dělit a pomáhat, atd.). Tatínek si sice přál, abych pokračoval v jeho kolářském řemesle, ale když zjistil, že má cesta je jiná, velkoryse ji podporoval.

      Až později jsem se dověděl, že maminka si mé kněžství přála a modlila se za to, ale nikdy o tom nemluvila, aby neovlivňovala mou svobodu volby. Sympatie ke kněžství ve mne vzbuzovalo též ministrování a sympatie k řeholnímu životu i mé tři starší rodné a i řeholní sestry. Velkou roli v mém rozhodování však sehrál můj o jedenáct let starší bratr Jaroslav, který mě vyšlapal cestu k salesiánům, takže už ve svých dvanácti letech jsem mohl nastoupit do salesiánského domu a gymnázia v Ořechově na Moravě.

      Po třech letech života v sal. domech (Ořechov, Fryšták, Vidnava), v důsledku komunistického zrušení všech řeholních domů jsem se zase vrátil do svého rodiště a zde absolvoval gymnasium. A protože salesiáni byli pozavíráni a rozprášeni a seminář tehdy měli komunisté též pod kontrolou, bylo mi doporučeno udělat si zatím nějakou vysokou školu a pak se uvidí. V Praze jsem tedy vystudoval vysokou školu (jadernou fyziku). To mě umožnilo i slušné zaměstnání ve výzkumu polovodičů (30 let v Praze). Během této doby jsem se tajně stal salesiánem, tajně vystudoval teologii (7 let) a tajně byl v r. 1967 v Německu vysvěcen na kněze.
 

• Celý život jsi pracoval v civilním zaměstnání, co ti to dávalo jako knězi, a jak jsi to dával dohromady z tvým horlivým apoštolátem?
   

      Práce ve výzkumu mě bavila. Naše výzkumná skupina byla několikrát vyhodnocena jako neúspěšnější výzkumný kolektiv v celém tehdejším generálním ředitelství (Tesla). Měl jsem štěstí i na výborný pracovní kolektiv. I když v něm byli všichni "nevěřící", moji víru brali s úctou a dobře jsme spolu vycházeli. To, že jsem řeholník a kněz jsem však musel přísně tajit. Práce v zaměstnání mě však zase nevyčerpávala natolik, že bych po skončení osmihodinové pracovní doby už nebyl schopen nic dělat. Naopak. Potom jsem teprve mohl plně věnovat svému vlastnímu poslání. Většinou to byla evangelizace a duchovní doprovázení spolehlivých mladých lidí a mladých rodin. Uvolnění politické situace během Pražského jara (1968) značně rozšířilo tyto možnosti apoštolátu.
 

• Byl jsi u vzniku salesiánských spolupracovníků. Kdy to začalo a jak jsi se k tomu dostal ty?
  Můžeš nám něco říct o začátcích?
   

      I když během Pražského jara (1968) došlo k značnému uvolnění situace, nebyla to ale zdaleka svoboda, jak ji známe dnes. Mnoho věcí muselo zůstat i nadále utajeno. V této době nastoupil P, Kubín SDB jako rektor ke Svatému Kříži v Praze. Spolu s ním zde začalo polo-veřejně a polo-tajně působit nás asi osm mladých salesiánů. Benno Beneš zde pod hlavičkou chrámového sboru vytvořil mládežnickou partu (většinou vysokoškoláků), která se rychle rozrůstala a byla jádrem dalších postupně vznikajících společenství, která se pak po normalizaci a po odvolání P. Kubína od Svatého Kříže rozptýlila a vytvářela nová společenství nejenom v Praze, ale i v různých částech republiky.

      V té době byla salesiánská spiritualita ve velké oblibě, zvláště u mládeže, což se projevilo v potěšitelném velkém zájmu o sal. život, a to nejen řeholní, ale též o nějakou jeho laickou formu. A protože se tenkrát o sal. spolupracovnících toho ještě moc nevědělo, začala skupina nadšenců (kolem Schretrových) vytvářet podle Stanov a Pravidel SDB vlastní pravidla salesiánů laiků. Když se k nám později dostala oficiální nová pravidla ASC (PAŽ), zjistila se docela pozoruhodná shoda. V době vytváření této nové skupiny jsem byl pověřen doprovázením zájemců o laický salesiánský život.

      Vznikající nová skupina mladých manželů, toužící žít v sal. duchu  ( pozdější ACS ) si dala poměrně vysokou laťku duchovního života, silné vzájemnosti, jednoty, přátelství a otevřenosti, snahu evangelizovat a získat k tomu i potřebné nábož. vzdělání (absolvovat tříletou "Malou teologii"), atd. Tato počáteční vysoká laťka se pak musela trochu snížit. Spolupracovníci se pak rychle rozrůstali, takže bylo nutno vytvářet i organizační struktury. Postupně vznikala místní společenství a formovala se první provinciální rada ASC. Obohacením bylo navázání kontaktů se slovenskými ASC.

      Určité problémy v té době vznikaly s propojováním "předkoncilových" sal. spolupracovníků, jejichž pravidla, a tedy i požadavky na ně kladené byly mnohem menší, než ty které stanovila pokoncilní pravidla ( PAŽ ). K vzájemnému vylaďování velmi přispěla angažovanost P.Meda SDB (v Rosicich).
 

• Hodně jsi v té době cestoval, navštěvoval rodiny spolupracovníků i celé společenství. Jak jsi nás vnímal?
  A co nyní, jak dnes vidíš sdružení salesiánů spolupracovníků?
   

      Ano, přiznávám, že jsem rád cestoval a navštěvoval jednotlivé rodiny i společenství ASC. Kontakt s nimi mě vždy naplňoval novým nadšením a jejich život a nasazení pro Krista a evangelizaci v duchu Dona Boska, to bylo pro mě vždy velkým povzbuzením a výzvou i pro můj salesiánký život SDB . Moc bych přál současným spolupracovníkům, aby se dokázali ubránit  plíživému, silnému tlaku dnešní konzumní společnosti a uchovali si to správné Don Boskovo nadšení pro Krista a evangelizaci, jak nás k tomu též důrazně vybízí hl. představený  Don Chávez i nynější papež František .

• Jožko, děkuji, že sis udělal čas na tento rozhovor.

                        Miloš Jansa.