nadpis Don Bosco ASC je třetí větev salesiánské rodiny, kterou založil v roce 1876 svatý Jan Bosko. Soustřeďuje ty křesťany, kteří chtějí v salesiánském duchu společně pracovat pro druhé, zejména pro mládež a obyčejné lidi.
Dnešní datum: 16. 09. 2019  Hlavní stránka :: Seznam rubrik :: Kdo jsme? :: Ke stažení :: Slovakia  
Duchovní cvičení

Adresář ASC



Konto AIRBAG

Adresa a kontakty
ADRESA:
Sdružení salesiánů spolupracovníků
Kobyliské náměstí 1
182 00 Praha 8
IČ: 00406902
číslo účtu:
253474458 / 0300


  • Provinciální rada
  • Místní společenství
  • Ostatní adresy

  • Články podle data
    <<  Září  >>
    PoÚtStČtSoNe
           1
    2 3 4 5 6 7 8
    9 10 11 12 13 14 15
    16 17 18 19 20 21 22
    23 24 25 26 27 28 29
    30       

    Rubrika formačního snažení

    * Rozjímání "Otče náš…" pokračování III.

    Vydáno dne 02. 02. 2015 (2681 přečtení)


    Otče náš, jenž jsi na nebesích…

    prosba, která mě nejvíc zaměstnávala, oslovovala a naplňovala při mém rozjímání v Beskydech, ale o které se také nejobtížněji píše. 
    Začal jsem rozjímat čtvrtou kapitolu ze Zjevení Janova, kde se popisuje velikost Boží. 

    V nebi byl trůn a okolo toho trůnu bylo čtyřiadvacet jiných trůnů a na nich starci v bělostných rouchách s korunami ze zlata. Ti starci byli velmi vznešení, protože trůn a koruna znamenají královskou hodnost. 
     



    A oni se neustále klaněli Bohu a vzdávali chválu. Díval jsem se na rostliny, květiny, stromy a hory kolem sebe.
    Uvědomil jsem si jak je příroda rozmanitá a krásná, při tom je jen odlesk božího království. Z toho se dá jen tušit, jak je veliké a podivuhodné.

    Před trůnem byly čtyři tajemné bytosti, které bez ustání dnem i nocí volají:

    Svatý, svatý, svatý Hospodin, Bůh všemohoucí, ten, který byl a který jest a který přichází. (Zj. 4,8)

    Otče náš, jenž jsi na nebesích… 

    rozjímal jsem o Boží slávě, cti, svatosti, vznešenosti, velikosti, moudrosti a nekonečné velikosti. Představa, že bych měl nyní před něho předstoupit obklopen nebeskými zástupy, které se mu neustále klanějí a říci Abba…, Otče…, tatínku… se mi najednou zdála jako nepředstavitelná troufalost. Když jsem se díval večer na hvězdnou oblohu a uvědomoval si její nekonečné prostory (nedávno objevili vědci objekt vzdálený 13,7 miliard světelných let a nikdo neví, co je dál) se mi málem zatočila hlava. Bůh je opravdu nekonečně veliký.

    Jak bych ho mohl tak důvěrně oslovovat Otče?

    Bůh je také nekonečná láska. On nás miluje, a proto poslal svého jediného syna Ježíše, aby se stal jedním z nás a od té doby máme tu velikou výsadu říkat Bohu tak nekonečnému a svatému Otče.

    Znovu mě naplňovala bázeň a nedařilo se mi vyslovit Otče. Ale pomalu začal převládat vděk a obdiv, že nás tak Otec miluje, že se opravdu můžeme nazývat Božími dětmi, že mu můžeme říkat Otče. Naplňovala mě láska a vděčnost k němu.
    V žádném jiném náboženství nenajdeme tuto výsadu, jen v křesťanství.

    Protože se mně nedostávají slova jak vyjádřit velikou lásku a milost, že Boha můžeme oslovovat Otče, uvedu několik úryvků z knihy:

    ODVAHA ŘÍKAT MU OTČE.

    Je to opravdový příběh Bilquis Sheikhové, muslimské ženy, příslušnice aristokracie v Pákistánu, která si začala klást otázky ohledně Boha, nacházela překvapivé odpovědi a stala se křesťankou.
    V nemocnici svaté rodiny, ve městě Rávalpindí, se setkala s řeholnicí doktorkou Santiagovou a začala s ní rozhovor:

                        - - - x x x - - -

    ….madam Sheikhová, můžu se zeptat? Proč tady máte Bibli? Vážně hledám Boha, zněla má odpověď….

    …a mám pocit, že si Boha představujete příliš osobního, řekla jsem řeholnici.  V očích drobné jeptišky se zračil soucit. Naklonila se ke mně a s pohnutím řekla: madam Sheikhová, je jen jeden způsob, jak zjistit, proč to tak cítíme. I když se vám to může zdát divné, musíte se o tom přesvědčit sama. Zkuste mluvit k Bohu, kterého hledáte. Poproste ho, aby vám ukázal cestu. Mluvte s ním jako s přítelem.“

    Usmála jsem se. Stejně by mi mohla navrhnout, abych mluvila na Tádž Mahal.
    Potom však doktorka Santiagová řekla něco, co proletělo celou mou bytostí jako elektrický proud. Naklonila se ke mně blíž a vzala mě za ruce. Slzy jí tekly po tvářích.

    „Mluvte s ním,“ řekla tichounce, „jako by to byl váš otec.“
    Okamžitě jsem se narovnala. V pokoji se rozhostilo mrtvé ticho. Upřeně jsem hleděla na jeptišku. Na jejich brýlích se odrážel plamen svíčky.
    Mluvit s Bohem, jako by to byl můj otec! Tahle myšlenka otřásla mou duší.

    …..Sama ve svém pokoji jsem poklekla a pokusila se oslovit Boha „Otče“.
    Nevedlo to k ničemu. Polekaně jsem se zase napřímila. Bylo to směšné. Copak to není hřích, pokoušet se Vznešeného postavit na naši úroveň?

    ….Najednou se něco zlomilo a zaplavil mě pocit naděje. Dejme tomu, že by Bůh byl opravdu jako otec.
    Když můj pozemský otec všechno odložil, aby se mi mohl věnovat, neudělal by nebeský otec totéž?

    Třásla jsem se vzrušením. Vstala jsem, klekla si na kobereček, vzhlédla k nebi a v novém porozumění oslovila Boha „můj Otče“.
    Nebyla jsem připravena na to, co následovalo.

    „Otče, můj Otče…Otče Bože.“

    Váhavě jsem vyslovila nahlas jeho jméno. Zkoušela jsem různé způsoby oslovení. A pak, jako by se něco prolomilo, zjistila jsem, že věřím, že mě opravdu slyší. Stejně jako mě vždy poslouchal můj pozemský otec.

    „Otče můj Otče Bože,“ volala jsem s rostoucí důvěrou. Měla jsem pocit, že můj hlas zní v prostorné ložnici neobvykle hlasitě. Najednou však ložnice už nebyla prázdná. On tam byl se mnou. Vnímala jsem jeho přítomnost. Cítila jsem, jak mi něžně položil ruku na hlavu. Bylo to, jako bych se mu dívala do očí plných lásky a pochopení.  Byl tak blízko, že jsem mu mohla položit hlavu do klína jako malá holka, která sedí u nohou svého otce. Klečela jsem tam velice dlouho. Tiše jsem vzlykala a nechala se unášet proudem jeho lásky. Naprosto spontánně jsem s ním začala mluvit. Omlouvala jsem se mu  za to, že jsem ho tak dlouho neznala. Znovu přicházely vlny jeho lásky a soucitu, jako by mě někdo zahalil do teplé přikrývky…

                        - - - x x x - - -

     

    • Pane děkuji ti, že tě smíme nazývat svým Otcem a že nás máš tolik rád.
    • Děkuji ti také za tvou velikou lásku a milosrdenství.
    • Děkuji ti za to, že jsi nám poslal svého jediného syna, Ježíše, aby nás vykoupil.
    • Odpusť mi prosím, že tak často bezmyšlenkovitě vyslovuji tvoje jméno, když se modlím Otče náš…
    • Prosím odpusť mi také, že tak málo věřím v tvou lásku a moudrost.
    • Dej ať všichni lidé na světě poznají tvoji lásku a milosrdenství a podle toho jednají.
    • Prosím tě, zastaň se ve své moci všech trpících, pronásledovaných a opuštěných.


                   Miloš Jansa

    Související články:
    Rozjímání "Otče náš…" pokračování. (16.11.2014)
    Rozjímání "Otče náš … " (25.09.2014)
    [Akt. známka: 5,00 / Počet hlasů: 2] 1 2 3 4 5
    Celý článek | Autor: redakce | Počet komentářů: 2 | Přidat komentář | Informační e-mailVytisknout článek

    Modlitby
    Modlitby ASC

    Společné úmysly k modlitbě


    Aktualizováno 22.8.2019

    ZPRAVODAJ
    Zpravodaj č. 154
    příští uzávěrka
    20. září 2019

    Starší čísla Zpravodaje

    Užitečné ODKAZY

    SDB

    FMA

    SHM

    Bosco Point

    SADBA

    ASC-SK

    SDB-SK

    TV NOE

    Rádio Vaticana

    Víra CZ


    Tento web byl vytvořen prostřednictvím phpRS systému -
    Příspěvky a články na web můžete posílat na adresu nebo