PROBUĎ SE, EVROPO!

​      PROMLUVA HLAVNÍHO PŘEDSTAVENÉHO
      DONA ÁNGELA FERNÁNDEZA ARTIMA

Takzvaný „Projekt Evropa“ nezačíná na papíře ani na stole generální rady, ale v našem srdci.

Musíme pěstovat tuto touhu víc „být“, než „mít“, touhu po jednotě v kráse různosti, touhu posilovat naše svazky jako rodina národů.
 

Je téměř samozřejmostí definovat naši dobu jako dobu „krize“. Krizí je mnoho: sociálních, politických, zdravotnických – brázdí náš svět s neúprosnou neodbytností. V Bibli krize vždy podněcují příchod proroků. Když se život stává těžkým, téměř instinktivně reagujeme tak, jak říká Žalm 121: „Svůj zrak upírám k vrcholům: přijde mi odtud pomoc?“ Biblická odpověď je jistá: „Pomoc mi přijde od Hospodina, který stvořil nebe i zemi.“ Je to jako říci: čas krize je „časem Boha“, časem, kdy on naslouchá, časem jeho blízkosti, jeho útěchy. A my jako vychovatelé a pastýři jsme vyzváni osobně zažívat jeho blízkost a útěchu. Zakoušet, jak nám naslouchá, protože potom můžeme – osobně i jako společenství – být svědky a proroky blízkosti, naslouchání a útěchy.

Náš lid potřebuje Boha, protože jen on může naplnit nenasytné srdce člověka, protože jsme jeho děti. Milovaní, my jsme povoláni být blízkými, naslouchajícími a provázejícími především těch, na které jiní, společnost a někdy i místní církve, nejvíc zapomínají. Musíme být „lidmi adventu“ a jako pastýři a vychovatelé ohlašovat kairos (příhodný čas – poznámka překladatele), který zjevili proroci a především sám Ježíš.

Evangelium nám často říká: Dávejte pozor, bděte!

Evangelisté tímto způsobem zdůrazňují naléhavost, která je typická pro Ježíše a je vyjádřená mnohými způsoby. Obsahem výzvy je dávat pozor a bdít, abychom nezaspali. Zaspat totiž znamená zavřít oči, uzavřít se před pozorností vůči vnějšímu světu i vůči jiným, zhasnout světla našeho rozlišování a vypnout energii naší síly, čímž se staneme nehybnými. Přestaneme poslouchat a vidět realitu. Kdo myslí víc na přijaté dědictví a usíná na získaných pokladech, tomu hrozí nebezpečí – aniž by si to uvědomil – že se stane součástí muzea, a tedy něčím zastaralým.

Milovaní, bohaté Evropě – a neříkám to jen ve smyslu ekonomickém, ale spíš ve smyslu kulturním, historickém a sociálním – hrozí právě toto nebezpečí.

Papež František měl před několika dny odvahu nazvat Evropu v přítomnosti europoslanců „stařenkou“ a charakterizoval ji jako „zestárlou“. Dávejme pozor a bděme, aby se naše historické a charizmatické evropské poklady staly našimi silnými a vyživujícími kořeny a ne dřevem pro naši rakev.

Když slyším slovo „bděte“, vybavuje se mi ještě i druhý obraz – je to obraz matky, která bdí a neodloučí se od svého malého nemocného dítěte – a klidně s důvěrou čeká, až mu klesne teplota. Bdít tedy též znamená otevřít své srdce jiným, zejména těm, kteří jsou „našimi dětmi“, kteří v temnotě a ve chvílích těžkostí potřebují „přítele, který se o ně postará“, jak ve svých Pamětech hovoří don Bosco o uvězněných chlapcích.

Naši chlapci a děvčata (a když říkám „naši“, tak proto, že je máme v srdci a ne proto, že by byli stále s námi a my s nimi), mladí lidé, jakož i lidé našich národů a též naši spolubratři nejednou  vysílají k nebi ta samá slova jako prorok Izajáš: „Hospodine, ty jsi náš Otec, náš vykupitel odedávna, to je tvé jméno. Proč jsi nás nechal zbloudit Hospodine ze svých cest? Zatvrdil jsi naše srdce, aby se tě nebálo. Navrať se kvůli svým služebníkům, kvůli kmenům svého dědictví! Kéž bys protrhl nebesa a sestoupil dolů...“ (Iz 63, 16 – 17. 19).

Je to nádherná modlitba, která vychází z plačících srdcí, ať je už vyslovená nebo sotva vyjádřená. Ale my jsme svědky kairosu, který se už uskutečnil! Jsme svědky nejen otevřeného nebe, ale i otevřené země, protože – jak říká jedna pěkná velikonoční modlitba řecko-katolické liturgie Jana Damašského – „Syn, Boží Svatý přišel na zem hledat Adama, a když ho nenašel na zemi, šel ho hledat až do podsvětí!“

My, milovaní bratři a sestry, máme před sebou velkou výzvu doby, ve které žijeme, a která je taková jaká je a ne taková jakou bychom si ji představovali. V tomto smyslu musíme být svědky radosti a naděje, optimistického humanismu, krásy, kterou má důstojnost člověka – důstojnost, která není taková, pokud není otevřená pro transcendentno. Jsme svědky krásy a síly společenství, které není nikdy jednoduchým protikladem k jednotlivostem a rozdílnostem, ale pletivem rozmanitosti – tak, že toto harmonické pletivo dává lesk a smysl jednotě.

V těchto dnech je velkým tématem identita naší přítomnosti na evropském subkontinentu. Na Evropu se dnes pohlíží jako na rodinu národů, která ještě nedokáže obnovit svou vlastní identitu, protože v posledních desetiletích zapomněla na své humanistické a křesťanské kořeny. I na kořeny, které se objevují v  propletenci různých starověkých kulturních i náboženských kořenů, které jsou mezi námi přítomné už tisíce let.

Vzácný obraz rodiny, který použil i papež František v Štrasburku, je pro nás jako klenot, protože v naší salesiánské identitě je ikona rodiny velmi zakořeněná. My ještě na tomto kontinentu – který jako kontinent není o nic starší než ostatní, ale eurocentrickou mentalitou se sám za takový považuje, a možná i proto opravdu zaostal – můžeme vzbudit mnoho života.

Jsme animátoři nového života, který bude moci omladit společnost a místa naší přítomnosti tím, že budeme pomáhat znovu probudit typický evropský humanismus, umění a vědu „podle lidské míry“. I péči o ty, kteří jsou nejvíc zapomenutí, nejvíc ohrožení, nejvíc vydědění. Máme velkou  zodpovědnost za animaci a řízení Evropy v místech naší přítomnosti, aby se stala otevřeným domem pro všechny. Aby dýchala nadějí a pamětí, jednoduchostí a rodinností, mezikulturností a mezigeneračním i etnickým sjednocením, respektováním rozdílností a budováním jednoty.

Evropa je povolaná, aby byla otevřená pro všechny národy světa. Přinášela jim své vlastní lidské a kulturní bohatství a od zbytku světa přijímala bohatství jiných kultur a národů. A my salesiáni jsme v této realitě přítomní velmi živým a zaangažovaným způsobem. Ale nemůžeme být v tomto kontextu důležití a nemůžeme čelit těmto výzvám, když nevzbudíme na prvním místě svoje srdce, když nad touto evropskou realitou, zejména v nových generacích nebudeme bdít pozorně a něžně.

Milovaní, takzvaný „Projekt Evropa“ nezačíná na papíře, ani na stole generální rady, ale v našem srdci. Jen když nosíme tuto touhu víc „být“, než „pracovat“, touhu po jednotě v kráse různosti, touhu posilovat naše svazky jako rodina národů, budeme moci skutečně žít „svědectví Krista [které už bylo] ustanovené [mezi námi] tak pevně, že už nám nechybí žádné charisma“. Jen s Ním a zakořeněni v Něm s mateřskou pomocí naší Matky a Pomocnice budeme moci „očekávat příchod našeho Pána Ježíše Krista“ spolu s multietnickým a multikulturním lidem mnohých náboženství, který kráčí v Evropě, i společně se všemi národy Země.

                      (Podle Il Bollettino Salesiano, únor 2015
                                  přeložil  Roman Farion )

Myšlenky hlavního představeného ke stažení ZDE >>

nebo v sekci >> Ke stažení