Česká salesiánka Michaela Kubíčková v Albánii

V Albánii působí dlouhá léta česká salesiánka Michaela Kubíčková. Položil jsem jí několik otázek.

• Miki, mohla bys nám nejprve říct něco o sobě? Třeba odkud pocházíš, jak ses dostala k Dcerám Panny Marie pomocnice křesťanů a co tě vedlo odejít na misie?

Nejdříve bych vám všem chtěla popřát pěkný den. Lidé, kteří mě znají, mě znají jako Miki, i když na dokumentech je moje oficiální jméno – Michaela. Jsem „krizové dítě“ poněvadž jsem se narodila v 68‘ roce. Pocházím z Rosic u Brna, malého městečka, kde byl po celé mé dětství panem farářem pater Oldřich Med – vynikající kněz a salesián. 
 

Jak je vidět z roku narození, do mých devatenácti let jsem žila v totalitním systému. Naše rodina byla vždycky křesťanská a nikdy jsme se s tím neskrývali. Proto nás taky rodiče každý rok přihlašovali do náboženství, i když jsme to měli v posudcích. Na náboženství nás měl páter Med. Jednou, asi tak v mé páté třídě, si pamatuji, že nám páter Med vyprávěl i o tom, že existují řeholníci a řeholnice, i když nejsou vidět, protože je v této chvíli státní zřízení nedovoluje.

Pamatuji si, že jsem se snažila „nabuntovat“ moji kamošku, abychom se šly přihlásit do „řehole“. Odpověděla mi, že jestli si ji nikdo nevezme, že se „přihlásí“. Zdálo se mi to tenkrát dost divný, rozhodnout se pro řeholní život, protože si mě nikdo nevzal a ne proto, že já sama chci a tak jsem se vydala ke katedře sama. Řekla jsem panu faráři, že já bych ten řeholní život teda brala. No, popravdě řečeno jsem neměla příliš hlubokou motivaci ani já, spíš mě lákal fakt, že se jedná o něco zakázaného, než cokoli jiného, ale své přání jsem vyjádřila. Pan farář mi tehdy řekl, že musím ještě trochu povyrůst. Tím to pro tu chvíli skončilo.

V patnácti letech jsem začala jezdit na animátorské setkání s Dědou (salesián P.Petr Baran). Jestli o nich chcete vědět něco víc, zeptejte se „pamětníků“. Byly jednou do měsíce a moc se mi na nich líbilo, jednak proto, že jsem na ně jezdila i se švícama, a jednak proto, že tam byli i kluci, a to dobří kluci, křesťanští. V té době mě nabídl páter Med, jestli nechci jezdit na „asky“ – taky setkání animátorů, ale jiná skupina. Abych pravdu řekla… nebyly tam ani moje sestry, ani kluci… takže mě to zas až tolik „netáhlo“, ale abych neřekla „ne“ našemu panu faráři… začala jsem jezdit i tam. Možná tak dva roky, než mě rodiče dali najevo, že dvě skupiny je podle nich příliš, protože jsem prakticky každý víkend někde po světě. Řekli mi, ať si vyberu jednu skupinu a s tou druhou ať se rozloučím. Tak jsem se rozhodla pro tu s klukama a se švícema.

Samozřejmě nápad s řeholním životem byl někde v propadlišti dějin… Vždycky jsem ale byla aktivní v animátorech, připravovali jsme balíčky do misií, četli spoustu zajímavých příběhů. Mezi nimi byl i jeden Don Boskův sen - teda jestli to byl skutečně jeden z jeho snů a nebo jestli to někdo za jeho sen vydával, to nevím, ale zkrátka kromě jinýho v něm bylo, že svět může brzo skončit. Pamatuji se, i když jsem nebyla nikdy typ, který by lehce věřil katastrofálním scénářům, že mě to přivedlo k zamyšlení. Říkala jsem si: kdybych se měla teď postavit před Boží tváří… co bych mu mohla nabídnout, snažím se,  abych  neměla ruce moc špinavý, ale mám je prázdný.



Pamatuji si, že jsem s rozhodností říkala Pánu: ráda bych prožila život tak jak si to přeješ ode mě ty. Ale nevím, jak si to přeješ. Dej mi poznat, jakou cestu mně nabízíš, a já ti slibuji, že ti neřeknu „ne“, jen potřebuji znát tvoji vůli. Buď mě dej poznat člověka, o kterém si budu jistá, že je pro mě, nebo mě ukaž cestu kterou pro mě máš a dej mi jistotu, že to je cesta kterou chceš ty. Bylo mně totiž jasný, že jedině On ví, jak můžu prožít svůj život šťastně. No a to jsem samozřejmě vždycky chtěla – být šťastná. Takhle jsem se modlila asi měsíc. A už jsem měla pocit, že mě Pán přece musí dát nějakou odpověď, protože měsíc je přece strašně dlouhá doba! J

Jednou, byla to středa večer, si pamatuji, že jsem už byla na Pána dost „naštvaná“, protože podle mě zkrátka už by mě mohl něco dát vědět. Otevřela jsem Písmo na blint, a otevřelo se mě na listě Efesanům (3,8), četla jsem tam: „mně, daleko nejmenšímu ze všech bratří, byla dána ta milost, abych pohanům zvěstoval nevystižitelné Kristovo bohatství“ No a bylo mně jasný, co po mně Pán chce. Měla jsem z toho samozřejmě velkou radost, nevěděla co, kdy a jak, ale že mě Pán zve do misií, mě bylo jasné – ve středu večer. Ve čtvrtek ráno ta jasnost opadla. Říkala jsem si, že se mně asi jen něco zdálo, že to vůbec není tak jasné, jak mi to připadalo o den dřív.

A tak jsem v sobě úspěšně pracovala na tom, abych to volání v sobě zahlušila – do soboty. O víkendu jsem měli setkání s Dědou. V jedním z témat nám Děda vykládal o tom, že Don Bosko by nezačal většinu z toho, co v životě udělal, kdyby začal mudrovat o tom jestli ano anebo ne… Prostě, když něco vnímal, že to Pán chce, pustil se do toho bez mudrování, a hned. Po cestě, když se setkal s problémy, se je snažil řešit. No a ta přednáška mě dostala. Bylo mně jasný, že buď se svěřím Dědovi s tím, co cítím hned a nebo vůbec. A tak jsem se rozhodla pro „hned“. No a tím začala moje cesta řeholního života – u Dcer Panny Marie Pomocnice- to znamená – u salesiánek, protože jinou řeholní rodinu jsem si pro sebe neuměla vůbec ani představit.

Misijní začátky mého povolání ale vypadaly, že se rozpustily do nicoty. Bylo nás sester málo a tak by bylo absurdní žádat o odchod někam jinam. I když Don Bosko říkával ,že za jedno misijní povolání se narodí deset místních… Až do jedné misijní neděle. Byla jsem na mši v jakémsi kostele, už si vůbec nepamatuji kterém. Obětní průvod zorganizovali tak, že kromě chleba a vína přinášely děti různé hračky pro děti do misií. V té chvíli mě napadlo: i já bych ti mohla přinést nějakou hračku nebo nějakou moji věc, ale myslím, že by ti k ničemu nebyla. V té chvíli mě bylo jasné, že jestli chci něco darovat misiím, pak jedině sebe. No a na svátek seslání Ducha svatého jsem napsala dopis do Říma našim představeným se žádostí o misie. Kupodivu ho přijali a tím začala má misijní cesta.           

• Kdy jsi odešla na misie a proč zrovna do Albánie?

Moji představení z Říma mi odpověděli, že můžu jít studovat misiologii do Říma. Bylo to v roce 1995. Byly to krásné dva roky studií. Během studií, bylo nás ve skupině 11 neomisionářek, s námi komunikovali naši představení ohledně místa, kam bychom chtěli jít. To se mě zdálo divné. Jak mám vědět já, kde mě Pán chce? Nikdy jsem neměla žádné „přednosti“, i když klasicky si člověk vždycky představuje Afriku jako místo misií. Říkala jsem Pánu: ty víš, kde budu šťastná, ty mě dej vědět, kde mě chceš. A představeným jsem říkala: pošlete mě tam, kam nikdo nechce, tam kde je těžký naučit se jazyk, protože Bohudíky jsem ještě mladá a učení jazyků mně nedělá problémy. Pošlete mě tam, kam ostatní můžou mít strach jít, protože Bohudíky, žádnej strach nemám.

Všem ostatním, už bylo sdělený, kam půjdou jen mně nic… Jednou v neděli, mě potkala na chodbě Generální představená, a řekla mi: myslely jsme si, že bys mohla jít do Albánie. No a bylo to. Po pravdě řečeno jsem o Albánii nic nevěděla… ale začala jsem se zajímat. Abych pravdu řekla, v té době se o Albánii mluvilo hodně v Italské televizi. Bylo to jaro 1997 a můžete si najít na internetu, že v Albánii vypukly nepokoje a přestřelky. Nechtěla jsem ale tyto zprávy poslouchat. Měla jsem strach, že mně naočkují nesprávné předsudky o zemi, kam mám jít. A tak jsem se rozhodla, že se pokusím najít nějaké Albánce v Římě… ti ať se mě pokusí trochu zasvětit do tajů jejich země a jejich jazyka a tak to taky bylo.

• Jaké byly tvé první dojmy v novém působišti,  jak dlouho ti trvalo než jsi se sžila s novým prostředím a co ti působilo největší potíže?

Úplně první dojem byl krásnej zážitek: opouštěla jsem republiku abych odjela na misie 5.9.1997. Cestovala jsem přes noc. Když jsem dorazila do Říma, zjistila jsem, že zesnula matka Tereza. Všichni víme, že to byla velká žena – Albánka. Bylo to pro mě krásný ujištění, že Albánie je místo, kde mě chce Pán mít. Pak trvalo ještě několik dní, než jsme se sestrami přepluli po lodi do Albánie. První co jsem viděla byla nádherná příroda a všude ozbrojená policie s kapucemi a se samopaly. Ale to bylo nutnou součástí situace, časem se to samozřejmě změnilo a dnes už takto ozbrojenou policii potkáte jen ve velmi výjimečných případech J

Po pravdě řečeno jsem si přišla mezi Albánským lidem vždycky jako doma. Občas si do mě sestry z komunity „šťouchly“ že mě to prvotní nadšení přejde… tak čekám, až se „probudím do reality“, ale zatím nic J. Čím dál víc jsem tady, tím víc mám pocit, že to je místo pro mě. Víte, že i v Albánii byl totalitní režim. Skutečně mnohem drsnější než u nás. Některé věci těžko chápou lidé, kteří něco takového nikdy neprožily. To se stává sestrám ze západního světa.

Snad jediná těžkost byl jazyk. V komunitě se totiž dodnes mluví italsky a lidé v době kdy jsem přišla, uměli všichni italsky a rádi mluvili italsky. Musela jsem být přísná k sobě i k nim: když po mě chtěli, ať mluvíme italsky, protože se chtějí zdokonalit v italštině, odpovídala jsem jim: vy se chcete zdokonalit v jazyku, ale já mám povinnost naučit se jazyk… nejdřív vás prosím ,abyste měli trpělivost se mnou, mluvili se mnou jen albánsky a naučili mě tak váš jazyk, potom vám slibuji, že s vámi budu mluvit i italsky když budete chtít. A tak to i bylo. Trvalo mě to delší dobu, než jsem si myslela, ale nakonec jsem to nějak s pomocí Boží a s pomocí mých albánských přátel, zvládla.  

A taky trochu jiné podnebí. První květen, co jsem tady prožívala ,bylo naše krásné teplé léto na koupání. Jenže to tady bylo jen jaro. Pak přišlo léto i tady - s normálníma teplotami 40 stupňů ve stínu. Ale člověk si zvykne. I zima je tady trochu drsnější. Ne co do stupňů, jít pod nulu je celkem vzácný jev, alespoň ve městech, protože na horách jsou lidé zvyklí na bílou zimu, ale co do postavení se zimě. U nás máme způsob stavění domů takový, aby co nejvíc izoloval, tady to tak není. Proto zima  znamená často, že máte zimu všude, takže je celkem normální, že si vezmete na sebe bundu v prosinci a zděláte si ji v březnu J . Stane se vaší součástí venku, v obchodech, v dopravních prostředcích, ve školách i doma… Ale člověk si zvykne a za chvíli to není problém.

• Můžeš nám přiblížit  salesiánské dílo v Albánii a jaké máte radosti a starosti?

Jako salesiáni se samozřejmě staráme o mládež se snahou věnovat se co nejvíc mládeži chudé a my sestry dívkám. Když se v Albánii zeptáte na Dona Boska, budou ho spojovat s velkou profesionální školou v Tiraně, kterou mají salesiáni, s velkou oratoří, kterou mají salesiáni ve Skadaru a s velkou školou, kterou máme my sestry ve Skadaru. Naše sestry jsou také v Tiraně a v jedné přímořské vesnici Tale, kde pracují s dětmi v mateřské škole.

No a radosti a starosti jsou naši mladí. Ti jsou pro nás skutečně zdrojem radostí, a velkých radostí, když vidíme jak rostou, jak se angažují, aby byl jejich život skutečně pěkný a hodnotný, ale jsou taky zdrojem starostí, když někdy nedokážou pochopit, že si můžou zkazit život vlastníma rukama… Tak jako všichni mladí lidé všude na světě. J

• Kde přesně působíš, kdo  je ve vaší komunitě a máte nějaké povolání z místních?

Já jsem od chvíle kdy jsem přišla pořád ve Skadaru. To znamená – už 18 let! J V naší rodině není moc obvyklé být tak dlouho na jednom místě. Tak v legraci říkám, že jsem stálý inventář tohoto domu. Skadar je pěkné město na severu Albánie, zasazené mezi nádherné hory a omývané Skadarským jezerem - největším na Balkánech. V historii tudy vedl takzvaný osmý koridor, obchodní cesta, která spojovala Evropu s Asií. To taky určilo do určité míry Skadarskou kulturu. I když se v Albánii setkáte s kulturou spíš bližší Blízkému Východu než Evropě, Skadar má například dialekt strukturovaný podle logiky evropských jazyků nebo skadarská hudba je víc podobná hudbě evropské… 

Když jsem sem přijela, bydlely jsme v podnájmu a s pomocí našeho Římského centra se stavěl náš dnešní – musím říct – veledům. Byly jsme tehdy čtyři sestry – dvě Italky, jedny Španělka a já. V roce 1999 jsme se přestěhovaly do našeho nového domu, který byl postaven pro mateřskou školu, základní školu, profesionální kurzy a internát pro holky, takže si dovedete představit rozměry. V komunitě se vystřídaly postupně všechny sestry. Dnes je nás v našem domě šest: dvě Italky, dvě Albánky, jedna Mexičanka a já.

S Albánskýma sestrami je to takto: v Albánii jsou naše sestry už od roku 1907! To znamená, že sem přišly ještě v době blahoslaveného Michaela Ruy! A byly tady až do doby, než je vyhnal komunistický režim Envera Hoxhi, to znamená do roku 1945. V té době jsme měly kromě Italských sester už dvě sestry Albánky. Ty tady zůstaly a přežily Enverovu diktaturu. Když jsem přišla do Albánie, měla jsem to štěstí znát obě a dokonce být s nimi i na nějaký čas v komunitě. Naše sestry se vrátily do Albánie po diktatuře 21.12.1991. (Kromě jiného je to den mých narozenin – další pěkný dárek od Pána pro mě J ) A od té doby máme už sedm našich Albánských sester.   

• Na co se zaměřujete při své práci a co ty osobně děláš?

Když přišly naše sestry po diktatuře do Albánie, viděly kromě obrovské bídy, která v té době skutečně byla, taky velký problém ve školství. Abych pravdu řekla, za doby totality byly školy všude, ve městech i na horách a všude byla snaha, aby se skutečně vyučovalo. Ale po diktatuře se tady objevil zajímavý jev: všechno co vypadalo spojené s diktaturou se ničilo. Tak lidé zničily a doslova rozebrali spoustu továren, které by jim mohly zajistit práci, kdyby je nechali na pokoji, zničili a rozebrali spoustu škol a ve školách, které zůstalo se zabydlel způsob učení jen na oko, děti, které přišly do školy si v podstatě celé dopoledne hrály a učitelé, pokud se objevili, prožili dopoledne vykládáním a pitím kafe.

Samozřejmě že byli vždycky i učitelé zapálení pro jejich práci, ale všeobecný trend byl tento. A tak jsem pochopily, že v této době je pro Albánské mladé lidi potřeba nabídnout solidní vzdělání a výchovu skrze školu a také možnost připravit se solidně na nějakou profesi pro ty mladé lidi, kteří nemohou dál studovat. Zvlášť jsme myslely na dívčí populaci. Tady v Albánii má totiž dívka ne příliš lehkou pozici. Samozřejmě, že se všechno velmi rychle mění a dnes už najdete naprosto všechno, ale tradičně holka v rodině moc neznamenala. Nebylo zapotřebí, aby chodila do školy, protože umět číst a psát by pro ni byl zbytečný přepych. Dodnes se stává, že rodiče holku nepustí samotnou třeba do blízkého města. Když s ní jde bratr, tak je vše v pořádku a to klidně i bratr mladší, někdy úplné dítě. Hlavně, že má doprovod. Dodnes jsou rodiny, které dceři najdou manžela a jí se jen zeptají, jestli s jejich výběrem souhlasí, aniž by toho člověka znala trochu víc než z vyměněné zdvořilostní návštěvy .

Proto jsme chtěly nějakým způsobem pomoct, aby se dívce dostalo možnosti vzdělání a nebo alespoň konfrontace, možnost otevření horizontů. Náš dům jsou vlastně tři budovy: jedna budova je tělocvična, která slouží i jako divadlo, protože to je jediný veliký uzavřený prostor, který máme. Další velká budova je základní devítiletá škola a mateřská škola dohromady, kde máme letos zhruba 300 dětí. Poslední budovou je budova, kde je všehochuť: od pokojů a místností vyhrazených sestrám, přes internát pro 40 holek, přes učebny pro kuchaře, úřady ,co slouží pro všechny typy našich škol až po gymnázium, které jsme už desátým rokem přidaly k naším původním aktivitám. Takže je u nás denně kolem 600 mladých lidí, od dětí z mateřinky až po kluky kuchaře. Takže si jistě dovedete představit, že tady máme živo, a je to pěkný „živo“ – radostný, plný mládí, života, elánu, snů… 

Já osobně jsem sice stálým inventářem domu, ale vždycky když se zaběhnu do některého z úkolů, přijde změna J. Na začátku jsem byla v sekretariátě školy, pak jsem přešla k profesionálním kurzům, za které jsem byla nějaký čas zodpovědná. Po nich jsem byla „převelena“ na základku, za kterou jsem měla zodpovědnost a před dvěma lety jsem přesídlila na gympl, který mám teď na povel.

Kromě toho, protože nás sester je na celý tento manšaft šest, každá z nás děláme co se dá. Tak si dáváme pomocnou ruku na intru, v řešení technických problémů domu, v impostaci elektronických databází školy, zkrátka, co je potřeba a co je v mých silách.Jednou týdně chodím do místního rádia „Maria“ - to je křesťanské rádio – kde momentálně (momentálně, to znamená poslední dva roky J ) se společně s posluchači snažíme proniknout do bohatství druhého Vatikánského Koncilu skrze studium dokumentů.

• Jsou v Albánii také nějací salesiáni spolupracovníci, když ano kolik jich je a jak žijí a co dělají?

Spolupracovníky v Albánii máme. V této oblasti byli víc aktivní salesiánští bratři, i když některé povolání vyšlo i od nás, od sester.  Tam, kde pracovali salesiáni, už od začátku pokukovali po lidech ochotných pomoci v našich dílech nejen jako animátoři nebo pracovníci, ale i jako lidé, kteří s námi sdílí stejnou spiritualitu. A skutečně už od začátku jejich působení, od roku 1992 nabízeli tuto možnost jejich pomocníkům při díle. Samozřejmě se nejedná o číslo velmi vysoké, mám ten pocit, že víc než 20 spolupracovníků nemáme, ale jako začátek to není špatné J. Skutečně se jedná o začátky. Naši spolupracovníci jsou prozatím víc spolupracovníci s titulu zaměstnanců s větší citlivostí pro naši spiritualitu než spolupracovníci, jak je známe z jiných koutů světa, ale mnozí z nich se snaží s velkým zápalem, aby jejich skupina byla čím dál tím bližší ideálu salesiánských spolupracovníků. Naši spolupracovníci jsou buď mladí lidé nebo lidé středního věku, většinou žijící v manželství, někdy jen jeden ze dvojice, jindy oba. Všichni jsou a nebo byli našimi zaměstnanci.   

• Svatý Otec František při své návštěvě Albánie chválil dobré vztahy mezi jednotlivými náboženstvími. Čím to je?

Albánie je tradičně známá jako země s velkou náboženskou tolerancí. Možná pro vás bude zajímavé sdělení, že Albánie je křesťanská už v podstatě na začátku křesťanství. Dokonce se o ní mluví i v Písmu! Sv. Pavel, když plul do Říma, ztroskotal u Ilirie, kde ve vší pravděpodobnosti přečkal zimu. Ilirové jsou Albánskými předky. Už v roce 50 našeho letopočtu bylo v přímořském městě Durresu (česky tomuto městu říkáme Drač) zřízeno první biskupství a podle všeho je ustanovil právě sv.Pavel po svém ztroskotání u našich břehů. Od té doby se v Albánii rozrůstalo křesťanství. V době Otomanských nájezdů byl Albánský hrdina Skenderbeu nadějí nejen spojených principátů Albánských, ale i tehdejší Evropy, že se můžeme ubránit tureckému nebezpečí. Skutečně mu s velkým úspěchem čelil celých 50 let. Pak ale přišla turecká nadvláda i pro tuto zemi, mnozí lidé konvertovali k muslimství a dnes je situace taková, že máme zhruba 70% muslimů, 20% katolíků a 10% pravoslavných. Ne, ne počty vás neklamou, v Albánii se prakticky nesetkáte s člověkem, který by nevěřil v Boha. Mluvit o Bohu, o jeho požehnání, o jeho pomoci je tak normální, jako dát si ranní kávu. To je velmi krásná charakteristika této země. A to je prosím země, kterou před několika desítkami let se její diktátor odvážil před světem prohlásit za první ateistický stát na světě!

Přesně vám neumím říct, co stojí u kolíbky náboženské tolerance v této zemi. Možná právě to, že muslimové se stali muslimy jen proto, že se jim podařilo postavit tlaku Turků ve středověku. Je totiž skutečností, že v historii se tady řešil problém synkretismu: lidem nedělalo problém být zároveň křesťany i muslimy. J Možná přispělo pronásledování víry v Boha, nezávisle na druhu vyznání v době totality. Faktem zůstává, že se v Albánii dýchá veliký respekt jeden ke druhému. Státní svátky jsou jak ty muslimské, tak ty pravoslavné a katolické. Celá země si vzájemně přeje ke všem těmto svátkům. Kostel je místo modlitby i pro muslima a křesťan nedělá narážky na modlitby nesoucí se z minaretů mešit.

Možná i moudrost představených náboženských skupin přispívá k této toleranci. I když, Svatý Otec, když se vracel z Albánie, řekl, že v Albánii nenašel náboženskou toleranci. Na jeden z dotazů odpověděl v tomto smyslu: já toleruji někoho, kdo je jiný než já, kdo mě zatěžuje, možná znepříjemňuje život, ale já se ho zkrátka snažím tolerovat. Albánci nejsou tolerantní, Albánci jsou bratři. Nemají potřebu se tolerovat, mají se prostě rádi jako bratři. A je to skutečně tak! 

Ve škole máme většinu křesťanů, ne proto, že to vyžadujeme, ale přirozeně k nám mají větší spád křesťané. Kurzy kuchařů jsou ale tradičně navštěvovány většinou muslimů a oni sami se vyjadřují, že se u nás cítí „jako doma“.

Mezi našimi zaměstnanci máme jak křesťany, tak muslimy a abych vám pravdu řekla, s některými muslimy si povídáme o Bohu s takovou přirozeností, prostotou a hloubkou, že se až sama divím.

Svatý Otec k nám přijel v situaci ne příliš klidné po této stránce. Toho jsme si byli vědomi všichni. Na setkání s ním jsme se připravovali jako Albánie, ne jako křesťané. Na mši bylo půl milionu lidí. Zkuste si to spočítat, když je v Albánii celkem 2.8 milionů obyvatel… i kdyby přišli všichni katolíci - od těch nejmenších po ty nejstarší, nedali bychom půl milionu nikdy dohromady! To ráno kdy Svatý Otec přijížděl, a co my jsme dokončovali poslední přípravy na liturgii, v hlavní Tiranské mešitě se sešla muslimská komunita, aby se modlila za zdar setkání Svatého Otce s tímto lidem. A po jejich modlitbě se přidali k nám, aby i oni byli přítomní tomuto setkání a samozřejmě i mše svaté. Když se novináři ptali muslimů, proč šli na mši, když to přece není jejich způsob modlitby, odpověděli s naprostou jistotou, že si přišli pro Boží požehnání skrze muže který patří Bohu.

Po odjezdu Svatého Otce se víc jak týden nemluvilo mezi lidmi o ničem jiném.

Albánci se cítili a cítí poctění chválou, kterou se jim dostalo před světem skrze Svatého Otce a snaží se být této chvály hodni. J

• Chtěla bys nám na závěr ještě něco říct?

Když se rozpovídám o Albánii, jsem nebezpečná, nevím kdy přestat. Je to země, která vám nemůže nepřirůst k srdci, kdo nevěří, ať si to přijde vyzkoušet na vlastní kůži.
Děkuji vám za trpělivost a prosím o modlitbu za nás, za naše děti a mladé lidi…

                   Pán vám žehnej – Zoti ju bekoft!

• Miki, děkuji ti za to, že sis udělala na nás čas.
  Přeji tobě, vaší komunitě i celé salesiánské rodině v Albánii Boží požehnání a stálou přímluvu Panny Marie pomocnice.

                                           Miloš Jansa