nadpis Don Bosco ASC je třetí větev salesiánské rodiny, kterou založil v roce 1876 svatý Jan Bosko. Soustřeďuje ty křesťany, kteří chtějí v salesiánském duchu společně pracovat pro druhé, zejména pro mládež a obyčejné lidi.
Dnešní datum: 29. 03. 2024  Hlavní stránka :: Seznam rubrik :: Kdo jsme? :: Ke stažení :: Slovakia  
Duchovní cvičení

Adresář ASC

Formační plán 2024


Konto AIRBAG

Adresa a kontakty
ADRESA:
Sdružení salesiánů spolupracovníků
Kobyliské náměstí 1
182 00 Praha 8
IČ: 00406902
číslo účtu:
253474458 / 0300


  • Provinciální rada
  • Místní společenství
  • Ostatní adresy

  • Články podle data
    <<  Březen  >>
    PoÚtStČtSoNe
        1 2 3
    4 5 6 7 8 9 10
    11 12 13 14 15 16 17
    18 19 20 21 22 23 24
    25 26 27 28 29 30 31


    Naléhavé prosby

    * Vzpomínka na Vláďu Peterku

    Vydáno dne 23. 03. 2016 (2199 přečtení)


    Vladimír byl nepřehlédnutelný muž. Fyzicky a často svým svérázným až hraničním humorem, který leckteré lidi kolem uváděl do rozpaků.
    Sama jsem se s ním často o lecčems handrkovala (snad už mi to tam nahoře prominul)…

    Jedno vím ale jistě: že mě i všechny naše děti měl moc rád.
    A dával to hodně najevo – i když tak, jak uměl – což se mi vždycky ne zrovna líbilo.
     



    Vladimír byl léta těžce nemocný: lidi kolem to spíš tušili, on o tom moc mluvit nechtěl – ani doma. Těch diagnóz měl hodně: dlouhé roky se trápil s bércovými vředy (jako ten Lazar), s nejvyšším stupněm bolestivé revmatoidní artritidy, která mu před našima očima měnila postavu. Užíval neuvěřitelné množství léků a někdy v nemocnici trávil víc času, než doma. Prognóza jeho kombinací nemocí nebyla laskavá a on to věděl. Cením si ho za to, jak vše nesl statečně – čelil tomu svým typickým často až šibeničním humorem. Podle slov svého kamaráda z mládí „nesl úděl, který by si on sám zřejmě nevybral“. Přiznám se, že ani já jako jeho žena jsem o tom, co se děje v jeho duši, často neměla tušení… Ve své bolesti mi do ní nechtěl dát moc nahlédnout, „nechtěl mi přidělávat starosti“ – vše převáděl raději do srandy a zlehčování a mě to rozčilovalo. Lékaři a sestry, kteří jej ošetřovali, ho měli právě proto moc rádi… Věděli moc dobře, co si nese…

    Málokdo o něm ví, že do půl roku vyrůstal v kojeneckém ústavu, kam jej odložila žena, která jej porodila. Nic o ní nevíme – snad jen to, že byla v těžké životní situaci. Dobře, že dovolila, aby se narodil. A tak se jej ujali Peterkovi, po kterých teď všichni neseme jméno. Ti jako jeho adoptivní rodiče byli také svým způsobem „sví“. Dělali, co mohli – jejich výchova by ale rozhodně moc neodpovídala tomu, co se dnes píše v učebnicích pro pěstouny.

    Podstatné ale bylo, že jej zbožná maminka Alena svěřovala stále do rukou Pánu Bohu – a tak se povedlo, že ho přivedla v letech „pražského jara“ do salesiánského společenství ke Svatému Kříži. Stalo se mu bez nadsázky druhou rodinou. Zde se cítil přijímaný, zde poznal řadu salesiánských osobností a směr života, kterého se celý život držel tak, jak to uměl... Často se k této důležité životní křižovatce ve vzpomínkách vracel.

    Přes kněze a kamarády zažíval prostředí, které jej formovalo a postupně dovedlo do dalších společenství. Živě si představuju, jak by Vám to teď sám obšírně vyprávěl. Ale fakt je, že v jednom takovém společenství jsme se pak také my dva v Příchovicích seznámili. Bylo to v době, kdy jsem byla krátce vdovou s malou dcerkou. Byla jsem bolavá a on se neodvážil přiblížit. Já měla myšlenky úplně jinde. Rok se neozval.  Po roce se objevil na návštěvě s kamarádkou a krátce nato jsme spolu začali chodit. Byl plný odhodlání převzít spolu se mnou starost o rodinu. Klárku přijal opravdu jako vlastní a spolu máme dva dnes už dávno dospělé syny. Byl to on, kdo navrhl, že dalším členem domácnosti bude náš další syn Jan. Ostatně, brali jsme se s nadšením, že chceme, aby naše rodina byla otevřená také druhým.

    Vláďa většinu života pracoval v nemocnici na technickém oddělení. Dokud mohl, leckde se angažoval. Skautskou košili „nedal ze skříně“, ani když mu byla už dávno malá :-). Poslední léta mi byl podporou doma v  invalidním důchodu.

    O co víc byl zkoušený bolestí a malou pohyblivostí, o to víc toužil cestovat. Říkala jsem si, že to měl asi v genech.  Stále vymýšlel, kam bychom se mohli podívat. Jsem holka z vesnice, takové ambice jsem sama neměla. Díky němu jsme se ale mohli podívat do Irska (když tam dobrovolničila naše dcera), do Normandie (byli jsme tam s přáteli v době výročí invaze a nikdy bych nevěřila, že mě, nevojáka, tato cesta tak zasáhne), do Egypta, kde jsme pluli po Nilu (byl duší romantik), do Řecka, Chorvatska, Norska, kde jsme byli s vnučkami, kde už byl dost nemocný a přesto to všecko dobře dopadlo a nakonec do Svaté země (což osobně vnímám jako malý zázrak, že se nám to podařilo). Často mluvil o tom, že tu dlouho nebude, a tak byl také sám na ostrově Athos, na což byl patřičně hrdý  a za salesiány v Bulharsku, když jsem já s ním jet nemohla… Já z jeho cest „bývala na nervy“, ale on si to vždy nějak uměl domluvit s Pánem Bohem, aby to nakonec přes všelijaké peripetie dobře dopadlo. Letos v květnu se jako malej kluk  těšil na plavbu holandskými kanály s kamarády – dostal za tím účelem kapitánskou čepici a všude se s ní chlubil. Dvě hodiny předtím, než umřel, jsem mu udělala radost tím, že jsme se domluvili na podzimní cestě do Říma k branám Milosrdenství…

    Často jsem byla nespokojená, ale teď, z jiného úhlu pohledu, jsem si jistá, že žil opravdu nejlíp, jak uměl. Moc aktivit jsme sdílet nemohli, ale stále častěji jsme se spolu modlili. Věřím, že si nás Pán Bůh připravuje…

    Zemřel na Květnou neděli: strávili jsme spolu klidný víkend sami dva. Pomohl mi nakrájet jablka na štrúdl a zeleninu do polévky. Vzali jsme ratolesti a vydali se na odpolední mši svatou. Měl v kapse klíčky od auta, že bude řídit. Cestou jsme vyhodili odpadkové koše :-).
    Už směrem k autu se kratičce zastavil – bez jediného hlesnutí – a padl… Jako podťatý strom… Vlastně jako „velkej frajer“ – umřel vestoje. Pán Bůh je grand! To by nikdo nevymyslel! Myslím, že mu dopřál umřít v jeho vlastním stylu…

    Věřím, že Vláďa vítá Pána už v jiném průvodu. Chybí mi, ale přeju mu to. A jsem za ty roky s ním opravdu vděčná. 

                                                                                                                         
                                          Monika

     

     

     

     


       Parte ke stažení zde >>

     

    Související články:
    Zemřel náš bratr Vladimír Peterka ASC (20.03.2016)

     


    [Akt. známka: 3,00 / Počet hlasů: 2] 1 2 3 4 5
    Celý článek | Autor: redakce | Počet komentářů: 25 | Přidat komentář | Informační e-mailVytisknout článek

    SDÍLÍME SE

    Formační plán pro rok 2024 nás vybízí ke vzájemnému sdílení.

    Všechny podněty, nápady, náměty, které nám od vás přijdou, najdete v rubrice: Sdílíme se.

    PRO POVZBUZENÍ
    (B) Proti trudnomylsnosti (S)
    (KA) (+C) (ZP)
    Salesián má být veselý a plný naděje. Proto vám chceme v této náročné době nabízet podněty k povzbuzení a povznesení mysli. Najdete je na této stránce.
    Můžete nás také sledovat na facebookové stránce: facebook.com/ascczech

    MODLITBY ZE ZPRAVODAJE
    Modlitby ASC

    Společné úmysly k modlitbě


    Aktualizováno 17. 03. 2024

    ZPRAVODAJ
    Zpravodaj č. 177
    příští uzávěrka
    21. dubna 2024

    Starší čísla Zpravodaje

    Užitečné ODKAZY

    SDB

    FMA

    SHM

    VDB

    Bosco Point

    SADBA

    ASC-SK

    SDB-SK

    TV NOE

    Rádio Vaticana

    Víra CZ


    Tento web byl vytvořen prostřednictvím phpRS systému -
    Příspěvky a články na web můžete posílat na adresu nebo