nadpis Don Bosco ASC je třetí větev salesiánské rodiny, kterou založil v roce 1876 svatý Jan Bosko. Soustřeďuje ty křesťany, kteří chtějí v salesiánském duchu společně pracovat pro druhé, zejména pro mládež a obyčejné lidi.
Dnešní datum: 11. 12. 2019  Hlavní stránka :: Seznam rubrik :: Kdo jsme? :: Ke stažení :: Slovakia  
Duchovní cvičení

Adresář ASC



Konto AIRBAG

Adresa a kontakty
ADRESA:
Sdružení salesiánů spolupracovníků
Kobyliské náměstí 1
182 00 Praha 8
IČ: 00406902
číslo účtu:
253474458 / 0300


  • Provinciální rada
  • Místní společenství
  • Ostatní adresy

  • Články podle data
    <<  Prosinec  >>
    PoÚtStČtSoNe
           1
    2 3 4 5 6 7 8
    9 10 11 12 13 14 15
    16 17 18 19 20 21 22
    23 24 25 26 27 28 29
    30 31      

    Informace

    * Za donem Giuseppem Quadriem - Valtellina 1. - 6. 7. 2019

    Vydáno dne 13. 07. 2019 (274 přečtení)

    Jak začít… Nečekané se stalo skutkem. Díky Pavlovi Čápovi jsem měla možnost dostat se do míst, kde se narodil jeden z mých velkých salesiánských vzorů – don Giuseppe Quadrio. Nejednalo se o poznávací výlet, ale byl to týdenní pobyt s šesti děckama (čtyři dívky, dva chlapci ve věku 11-12 let), který mi poskytl možnost zkusit si preventivní systém (nezabiješ!) v praxi. Jeli jsme do Valtelliny – severní části Itálie v těsné blízkosti švýcarských hranic. Naším útočištěm se stala chata Pavlových přátel z Grosia ve výšce 1400 m n. m, s nádherným výhledem na okolní hory a údolí, v němž leží, mimo jiné, „můj vysněný cíl“ městečko Vervio, rodiště dona Quadria.



    „Alpské“ dny jsme se snažili věnovat různým místům v bližším i vzdálenějším okolí. První den se nám podařilo ujít asi 10 km, když jsme vyrazili na túru podél potoka, kde ovšem po zimě (jak nám Pavel řekl) změnila cesta vzhled. Na mnoha místech byly kamenné laviny, které jsme zdolávali jak se dalo. Po prohlídce „ledové jeskyně“ (masa sněhu, vytvářející oblouk nad potokem) jsme za pomoci přátel z ostrova Maurcius zachraňovali odplouvající Lilinu tenisku (děvčata se cachtala v potoce) a po vyškrabání se nad potok jsme společně zpívali (v různých jazycích) improvizaci „Meister Jakob“. Další naše cesta vedla podél strže (vždycky jsem si myslela, že NEMÁM závrať…) ke krásnému zelenomodrému jezeru ve Val Alpisella, kde děcka dobře hodinu a půl řádila s různými zde dostupnými vozítky. Poté jsme se vydali na cestu zpět k autu. I přes prudší terén zde jezdila spousta cyklistů, také hodně Čechů (děcka cyklisty prozíravě napřed zdravily „Dobrý den“ a když se nedočkaly české odezvy, spustily „Spadni, spadni...“ - dokud jeden starší cyklista v jejich blízkosti skutečně s kola nesletěl). Nemalou zábavou bylo házení kamenů do strže a do potoka – čím větší někdo vytvořil kamennou lavinu, tím větší aplaus získal (jako správný salesián – dělejte to, co má mládež ráda – se účastnil i Pavel, který děckám pomáhal vyvalovat z cesty velké balvany – divím se, že tam po nás vůbec něco zůstalo, když jsme tolik šutrů naházeli dolů). Zkrátka byl to takový hezký výlet.

    Druhý den jsme jeli (cca 2 hodiny) do švýcarského St. Moritz, jelikož je zde velké hřiště, které smečce slibovalo možnost zábavy klidně i na tři hodiny, což se také stalo. Slabší povahy, neschopné odpočívat, se šinuly kdesi do kopce po turistické značce, aby „volný čas“ strávily pohybem po horách. Asi půl hodiny po mém návratu navrhl Pavel, že bychom mohli obejít Hennensee (asi 3 km), což omladina vypískala a jeli jsme domů na chatu.

    Třetí den přece jen došlo na větší túru, což padre Cicogna umě maskoval různými motivacemi (Když dojdete k támhleté chatě, už tam skoro budeme… apod.). Jeli jsme do Aprici (přezdívané Afrika, Etiopie etc.), kde sice není ledovec, ale byl to „fičák“. Šli jsme krásné cca 2 hodiny jen a pouze do kopce, dýchali čerstvý vzduch, kochali se nádhernou přírodou, zelení, lučními květinami různých barev a druhů, přeskakovali mravenčí stezky a po čase začali všeci funět. Troufám si tvrdit, že výrok „Půjdeme zkratkou, není to tak na slunci“, slibuje delší a náročnější cestu (ale před mládeží se to nesmí říkat!). Nahoře u chaty nás čekal „zemský ráj to na pohled“. To byla taková nádhera, že se to nedá ani vypsat, to se musí zažít. Nebyli jsme, bohužel, až na nejvyšším bodu (nebo alespoň u Panny Marie), jelikož smečka zase začala výt, že už chce jít dolů, ale i tak to stálo za to. Cesta zpět se neobešla bez drobných dramat (jedno naražené koleno, jedna ztracená ovečka), ale s pomocí Boží a Panny Marie vše dobře dopadlo. Pokud si ovšem myslíte, že jsme omladinu utahali, jste zcela na omylu…

    A pak… pak přišel VRCHOL (pro mě) celého pobytu (příroda promine). Rozhodla jsem se totiž udělat „pouť za donem Quadriem“ a jít od chaty pěšky do údolí a podle toho, kam dojdu (Pavel tipoval, že by mě silnička nedaleko pod chatou mohla dovést do Mazzo di Valtellina), půjdu do Vervia. Přátelé, když se na svůj cíl díváte SHORA, zdá se být všechno tak snadné… Každopádně na slavnost sv. Cyrila a Metoděje, kdy smečka jela na koupačku, jsem se sebrala a vyrazila za donem Quadriem, neboť by byl hřích nejít do místa jeho narození, k jeho domu narození a chvíli tam nepobýt. Sestup dolů se mi zdál takřka nekonečný. Údolí se nepřibližovalo a nepřibližovalo. Došla jsem dolů až za 1,5 hod. (Ruku na srdce – jít stále dolů po tvrdém asfaltu je skutečně nářez!). A co byste řekli? Nebyla jsem v Mazzo, ale v Grosettu! Za kruhovým objezdem na mostku přes řeku byla mapa, takže žádný problém, valím dál na jihozápad. Hurá na Mazzo a odsud na Vervio! Co by kamenem dohodil – asi 3

    km. Leč nastala doba největšího vedra, slunce pražilo, azzurro bez mráčku, silnice rozpálená, stromy zřídka. Pekla jsem se jak sele na rožni. Ale přece se nevzdám! U hřbitovního kostela ve Verviu jsem byla kolem 14:30. Zde se nachází hrob rodiny Quadriových. Bohužel – jsou zde již všichni, rodiče i sourozenci dona Quadria. Poslední, Ottorino, zemřel roku 2013. Nenechte se ovšem nachytat – don Giuseppe Quadrio je pohřben v Turíně na Crocettě. To mi ovšem nebránilo, abych se zde nepomodlila modlitbu za jeho blahořečení. Pak už dále do městečka, najít dům famiglie Quadriových. (Pavel nás tam dovezl při cestě ze St. Moritz autem, ale copak mi může stačit vidět dům takové osobnosti jen půl minuty z auta???) Jelikož jsem tehdy seděla v autě vzadu, domnívala jsem se, že dům byl takřka uprostřed městečka. Takže jsem šla ke kostelu, jak jsem si vybavovala, že jsme kolem něho jeli.

    Akorát bylo 15 hodin – v Itálii se zvoní v pátek v 15 hodin. Jak sladká odměna za z poloviny úspěšnou pouť! Jenže potom… Ludé, já lítala po Verviu jak lasička, lezla do každé uličky, každého zákoutí a hlavou mi běželo Pavlovo „Víš, kde to je… tam na kopečku...“. Takřka CELÉ Vervio je „na kopečku“!!! Po půl hodině, kdy jsem se několikrát zchladila u pítka (to je štěstí alpských cest a městeček – skoro všude teče nějaká voda – a jak výborná voda!), jsem začala hledat nějaké lidi, kterých bych se zeptala. Jenže všude ticho, siesta, silentium – akorát ovce na mě zabečela z chlívka. Nikde nikdo. Pavel nebral telefon (zřejmě ho zrovna topily naše roztomilé dětičky). Co jiného napadne ASC? No obrátit se na Pannu Marii a když ve Verviu, tak na dona Quadria. A když jsem se rozhodla pro „poslední okruh“ městečkem, objevil se starší manželský pár. Než mi stihl ujet autem, vrhla jsem se k pánovi a vysušeně na něj syčela: „Prego, prego, casa di don Quadrio?!!“ Tady je ale nutné vědět, že „casa“ - dům, se vyslovuje správně „káza“, takže dobrý muž byl poněkud zmaten, že po něm chci POKLADNU (cassa) dona Quadria. Bystře ale pochopil, že su tatar, smál se a spustil kulomet. Po prvním „capisco“ jsem se musela tvářit „inteligentně“, protože vše jinými formulacemi a gestikulací zopakoval. Ze záplavy slov jsem, jak báječné!, pochytila „capella“ a „Maria“ a došlo mi, že jsem měla jít do ulice nad kapličkou Panny Marie, která stojí hned na okraji Vervia. Následovalo druhé „capisco“, které jsem už mohla radostně odkývat, že rozumím. Akorát mě pak ten dobrý muž dostal další záplavou slov, z níž jsem stihla jen „portreto“ a „don Quadrio“ a tvářila jsem se opět zmateně, načež můj zachránce sáhl za přední zrcátko v autě, podal mi obrázek dona Quadria, zamával a odfrčál. Deo gratias, grazie Vergine Ausiliatrice.

    Vervio znám dokonale. Vím, kde je kašna, kostel, bankomat, piazza… Ale hlavně vím, kde stojí dům rodiny Quadriových. Je to krásný starý dům, který zdobí výklenek s Pannou Marií. Bohužel současná majitelka se rozhodla jej zrekonstruovat pro své vlastní bydlení, čímž smazala stopy po naší velké salesiánské osobnosti. Až bude don Quadrio blahořečen, musí počítat s tím, že jí na domě či na zahrádce mezi růžemi přibude nápisová deska nebo dokonce socha, aby lidé věděli! Ó, děkuji Ti, dobrotivý věčný Bože, děkuji Ti, Matko Boží a díky done Quadrio, že jste mě dovedli k mému cíli!

    Tož, na cestu zpět. I přes ty litry vody, které jsem do sebe nalila, byla cesta krušná. Čekal mě výstup z údolí do 1400 m, po silničce, místy ničím nestíněné. Vedro polevovalo, ale žádná sláva. Budete se smát, ale z Grosetta po té cestě vzhůru jsem šla systémem napočítat pomalu (podle příkrosti terénu) do 30-70 a pak si dát pauzu. A lézt dál a odpočívat a lézt dál a odpočívat… Naštěstí i po cestě byly pítka nebo tekl potok – to milosrdné zchlazení… A lézt dál a odpočívat. Možná, kdyby nebylo takové vedro, šlo by se lépe. I tak jsem se ale nahoru ke svému úžasu vyškrábala asi za 3 hodiny. Nejhorší bylo, když jsem nad sebou uviděla „naši“ chatu. Posledních snad 300 m. K tomu na mě z jiné chalupy vyběhl pes a skákal jak pominutý a řval jak hyena a nezdálo se, že by si chtěl hrát. Poprvé v životě jsem neměla radost, že potkávám psa. Říkala jsem si, že si prostě lehnu, ať mě třeba sežere, že mu stejně neuteču. Naštěstí se objevila jeho panička a zatáhla ho do domu. Ale pro dona Quadria se nechám i sežrat psem! Bylo to úžasné, prostě úžasné.

    Neříkám, že musíte podnikat extrémní cesty, ale určitě doporučuji Valtellinu navštívit. Kraj je skutečně nádherný. A řeka má krásnou zeleno-modro-šedou (ledovcovou) barvu. Zeleň má mnoho odstínů a louky mají mnoho barev. A ze skoro každé louky se vám na pozdrav ozve buď ovce nebo koza nebo oslík, nebo všici dohromady.

    A já za to, že jsem tam mohla jet, vděčím donu Cicognovi, kterého se mi podařilo rozesmát komentářem: „Vždyť tady nikdo nemluví ITALSKY, všichni mluví NÁŘEČÍM!!!“

    Proč jsou náhledy obrázků pootočeny špatně? Patrně nějaká italská chyba ...


    [Akt. známka: 2,33 / Počet hlasů: 3] 1 2 3 4 5
    Celý článek | Autor: redakce | Počet komentářů: 0 | Přidat komentář | Informační e-mailVytisknout článek | Zdroj: Pavla Jungmannova

    Modlitby
    Modlitby ASC

    Společné úmysly k modlitbě


    Aktualizováno 6. 12. 2019

    ZPRAVODAJ
    Zpravodaj č. 156
    příští uzávěrka
    25. ledna 2020

    Starší čísla Zpravodaje

    Užitečné ODKAZY

    SDB

    FMA

    SHM

    Bosco Point

    SADBA

    ASC-SK

    SDB-SK

    TV NOE

    Rádio Vaticana

    Víra CZ


    Tento web byl vytvořen prostřednictvím phpRS systému -
    Příspěvky a články na web můžete posílat na adresu nebo