nadpis Don Bosco ASC je třetí větev salesiánské rodiny, kterou založil v roce 1876 svatý Jan Bosko. Soustřeďuje ty křesťany, kteří chtějí v salesiánském duchu společně pracovat pro druhé, zejména pro mládež a obyčejné lidi.
Dnešní datum: 20. 10. 2017  Hlavní stránka :: Seznam rubrik :: Kdo jsme? :: Ke stažení :: Slovakia  
Duchovní cvičení

Adresář ASC


Hlavní menu
  • Hlavní stránka
  • Ke stažení
  • Odkazy
  • Rozšírené vyhledávání

  • Konto AIRBAG

    Adresa a kontakty
    ADRESA:
    Sdružení salesiánů spolupracovníků
    Kobyliské náměstí 1
    182 00 Praha 8
    IČ: 00406902
    číslo účtu:
    253474458 / 0300


  • Provinciální rada
  • Místní společenství
  • Ostatní adresy


  • Články podle data
    <<  Říjen  >>
    PoÚtStČtSoNe
           1
    2 3 4 5 6 7 8
    9 10 11 12 13 14 15
    16 17 18 19 20 21 22
    23 24 25 26 27 28 29
    30 31      

    Informace

    * 12. srpna - sv. Jana Františka de Chantal - mučednice lásky

    Vydáno dne 12. 08. 2017 (160 přečtení)


    Svatá Jana Františka se narodila 23. ledna 1572  a zemřela 3. prosince 1641.
    Její srdce však vyňali a ponechali si ho v Moulins, kde zemřela, jako vzácnou relikvii. Památka svaté Jany Františky de Chantal je právě dnes 12. srpna

    Byla to manželka, vdova, ale i řeholnice.
    Narodila se 23 ledna 1572 v Dijonu v Savojsku (dnes Francie) jako dcera barona Frémyota, předsedy burgundského parlamentu. Její otec se jmenoval Benignus, byl šlechticem z Frémyotu. Jana byla druhé dítě, Janina matka se jmenovala Brigita di Berbisey. 
     



    Když měla malá Jana osmnáct měsíců, matka jí zemřela. Otec se o ni vzorně staral, stejně jako o své další dvě děti. Dbal na jejich vzdělání a víru. Sám byl velmi horlivý a ctnostný. Když měla Jana patnáct let, odešla se svou sestrou, která se vdala do Poitiers. Tam si Jana dokončila vzdělání. Na škole a ve světě musela čelit nabídkám stát se zpěvačkou nebo i nabídkám k sňatku za muže, kteří byli nepřáteli církve. Zachovala a rozvíjela si všechno to, co jí otec vštípil.

    Ve 20 letech se provdala za barona Kryštofa de Chantal a během 9 let šťastného manželství s ním měla 6 dětí, z nichž 4 zůstaly naživu. Jeho život sice v minulosti nebyl moc příkladný, měl i nějaké to nemanželské dítě, šlechticům se to nějak tolerovalo, jak se o tom přesvědčí i svatý František Saleský.

    Dokázala si však s láskou a přívětivostí získat manžela a pomoci mu, aby rostl ve ctnosti. Když Baron porovnal život na královském dvoře a vedle své manželky tak jasně viděl rozdíl.

    Když se roce 1592 se za něj provdala a odešla na zámek. Měla odvahu vzít hospodářství zámku a chod domu do svých rukou, splatit dluhy, které Christopher nabyl před manželstvím, příkladem ji byla její tchyně.

    Manžel chodil často na delší cesty, ona po dobu jeho nepřítomnosti spravovala a vedla jeho majetek. Za krátkou dobu se díky její moudrosti a píli majetek zvelebil a dal do pořádku. Dbala i na duchovní život služebnictva. Sama nosila almužny chudým a ošetřovala nemocné. Během velkého hladu v roce 1600 přicházeli do zámku mnozí s prosbou o pomoc. Nikoho neposlala pryč s prázdnou, snažila se každému pomoci. Spolu se svým manželem měli šest dětí, ale naživu zůstaly jen tři dcery a syn. Jana svého manžela „šíleně“ milovala a určitě ji netěšilo, když věděla, že mnozí šlechtici mají mimomanželské vztahy. Nikdy se nedozvíme, jak moc trpěla pro manželovu nevěru. Její odpověď na tento mimomanželský vztah nám však může hodně napovědět. Jana se mohla podobně jako mnohé podváděné manželky stáhnout do pozadí a chovat se vůči Christopherovi chladně. Mohla se pomstít a najít si milence. Jana byla to přitažlivá žena a neměla nouzi o nápadníky. Mohla svůj hněv ventilovat nepřímo a vyčítat Christopherovi všechno, co musela udělat, když byl mimo dvora anebo v boji: vychovávat děti, starat se o pozemky a dělníky.Ale Jana si vybrala jinou cestu. Posiloval ji modlitební život a každodenní účast na mši svaté. Rozhodla se odpustit mu.

    A Christopher se rozhodl, že nebude krkavčím otcem. Namísto toho, aby zanechal svou nemanželskou dceru, jak by to udělali mnozí jiní, přijal zodpovědnost za to, aby se Claudine měla dobře. A podobně to udělala i Jana. Vzala si děvčátko domů, vychovávala ho spolu s dalšími dětmi a dávala mu mateřskou lásku. O několik let později zařídila pro Claudine dobré manželství a stále se zajímala o svoje dvě dcery. Jana si získala manželovo srdce namísto toho, aby mu ztrpčovala život. Její odpuštění a laskavost položily základ šťastného domova, takže Christopher požádal o předčasné propuštění z aktivní služby. V řeči na rozloučenou na královském dvoře vysvětlil, že chce být s Janou. Světská nádhera bledla v porovnání s ctnostmi milované manželky.

    Jednou po dlouhé nemoci, dysentérii, pozval bratranec manžela Christophera de Rabutin-Chantal na lov. Chtěl ho dostat na čerstvý vzduch. Christopher de Rabutin-Chantal velice miloval lov.

    Na lovu při průchodu křovím, nešťastnou náhodou postřelili hraběte. I když přišli nejlepší lékaři, nic nepomohlo. Christopher de Rabutin-Chantal po devíti dnech, ve věku pětatřicet let umírá v náručí své milované manželky. Před smrti zakázal svým potomkům mstít se za jeho smrt. Jana měla tehdy pouze dvacet osm let.

    Jana by asi každému, kdo prožívá žal a zatrpklost, řekla: Ať to nezahnívá. Vyhledejte pomoc moudrého, důvěryhodného přítele. A to se stalo po postním období roku 1604, kdy se František Saleský stal jejím duchovním rádcem. Tento moudrý ženevský biskup znal Janina omezení a netrval na tom, aby se s Anlezym setkala. Ale pobízel ji, aby se tomuto „ubohému člověku“ nevyhýbala, kdyby někdo jiný dohodl setkání. A když ta příležitost přišla, František Janě napsal: „Chci, aby vaše srdce bylo jemné, laskavé a milosrdné, ačkoli nepochybně vím, že to bude velmi náročné a krev vám bude vřít.“ Skoro čtyři roky se Jana s baronem d’Anlezym nechtěla setkat, ale nakonec mu odpustila. Tak dlouho po tom toužil. A aby ukázala, že to myslí vážně, stala se kmotrou jeho dítěte.

    Tato událost ji velmi poznamenala. Tři měsíce byla velmi nemocná. Zhubla a zůstala z ní jen kostra. Už se obávali o její život. Nešťastníkovi, který postřelil jejího muže, sice odpustila, ale hořkost v duši jí zůstala ještě roky. Teprve když se stala kmotrou jeho dítěti, se jí podařilo potlačit i tuto hořkost. Po této události se již nevdala. Umínila si, že vychová své děti a bude pomáhat chudým. Rozdala bohatství a zřekla se vší nádhery. Odstěhovala se k otci do Dijonu, později odešla k tchánovi do Monthelonu. Tam sedm let snášela příkoří od tchánovy družky, se kterou žil v hříšném svazku.

    Dva roky měla za zpovědníka kněze, který jí ukládal příliš mnoho modliteb a kajících skutků a Jana vycítila, že tohle není to pravé pro její duši, i když byla příkladně poslušná a dělala vše, co jí přikázal. V postní době 5. března 1604 měl v Dijonu své kázání slavný ženevský biskup svatý František Saleský.

    V roce 1604 bylo Františkovi třicet sedm let. Jana každý den si nechávala postavit židli naproti kazatelně, aby ho viděla a slyšela podle přání; a ten svatý prelát, ačkoli byl soustředěn na to, co říká, si všiml této vdovy přede všemi ostatními dámami a vynořila se mu milá vzpomínka na vidění v zámku de Sales... Velmi dobře poznal tu, již mu Bůh kdysi ukázal." Nejdřív se potřeboval dovědět, kdo to je. „Aby to zjistil, obrátil se šťastnou náhodou na Mons. z Bourges, André Fré-myota: `Prosím vás, řekněte mi, kdo je ta mladá dáma světlehnědých vlasů, oblečená jako vdova, která při kázání sedává naproti mně a slovo pravdy poslouchá tak pozorně?' Mons. z Bourges se usmál a mohl přesně povědět, kdo to je. A náš blahoslavený Otec byl nesmírně rád, že je to jeho sestra, protože tito dva muži už spolu uzavřeli velké a svaté přátelství. Jak je to přirozené a průzračné! A s touto duchovní nevinností je třeba číst, jak toto setkání pokračovalo; neboť to, že ve Františku Saleském Jana poznala pastýře ze svého vidění v Bourbilly, ji postavilo před choulostivý problém svědomí: ke svému prvnímu vůdci byla připoutána čtyřnásobným slibem! František se na chvíli se odmlčel a pak dodal: „Madame, řekl jsem vám to? Musím to říct, protože je to vůle Boží; všechny ty čtyři předchozí sliby nejsou dobré k ni čemu jinému, než aby zničily pokoj svědomí; nedivte se, že jsem vám své rozhodnutí sdělil tak pozdě; chtěl jsem dobře poznat Boží vůli, aby v této záležitosti nebylo skutečně nic, coby nebylo vykonáno jeho rukou. Potom u něho Jana vykonala generální zpověď, načež jí František ode-vzdal tento lístek podepsaný vlastní rukou: „Přijímám ve jménu Božím, povinnost vašeho duchovního vedení; budu tuto službu vykonávat s všemožnou péčí a věrností, pokud mi to mé schopnosti a mé předchozí povinnosti dovolí." Sama od sebe, aniž to od ní František požadoval, a zdá se, že aniž mu o tom předem řekla, napsala Jana „slib Božské Velebnosti, že bude poslouchat Mons. biskupa ze Ženevy, kromě autority všech legitimních vyšších představených"...

    Jana se rozhodla jít za ním a zcela mu otevřela svou duši a odevzdala se jeho vedení. To byl počátek jejich intenzivní korespondence a velkého čistého přátelství. Korespondence mezi nimi se zachovala dodnes a patří mezi opravdové klenoty duchovní literatury. Od toho času ještě horlivěji sloužila Bohu. Konala různé kající skutky, nosila hrubé drsné roucho, podporovala chudé, sloužila nemocným, pohřbívala ty, které neměl kdo pohřbít. Dostala ještě mnoho nabídek k sňatku, ale odmítla a obnovila své rozhodnutí žít jen pro Boha.

    Po čase začala pomýšlet na vstup do řehole karmelitek. Avšak Bůh si ji vyvolil pro zcela jiný úkol. Spolu s Františkem Saleským se v roce 1607 dohodli na založení řádu Navštívení Panny Marie. Překážky však byly velké - opustit otce, tchýni, děti? Postupně se však našlo řešení. Se svým plánem se svěřila nejprve otci. Bylo to v roce 1609. Otce její slova zarmoutila, také jejího bratra, který byl arcibiskupem v Bourges. Avšak Janina starší dcera už byla vdaná za barona Bernarda Saleského, mladšího bratra ženevského biskupa, další dvě dcery si chtěla vzít s sebou, aby se postarala o jejich vzdělání a výchovu patnáctiletého syna si vzal její otec Frémyot. Mnozí lidé ji přišli doprovodit a rozloučit se se ženou, která jim prokázala mnoho dobra. Otec, i když s bolestí, přece jí vděčně požehnal a řekl jí: "Jdi, drahá dcero, kam tě Bůh volá."

    Z Dijonu odešla 29. března 1610. Do Annecy v Savojsku přišla 4. dubna. Na svátek Nejsvětější Trojice, dne 6. června 1610, přijala spolu s třemi svými společnicemi závoj. Svatý František určil, že nic nemůže kohokoliv odradit, aby vstoupil do této nové kongregace.

    František Saleský by byl chtěl, aby nový Institut byl založen o slavnosti Seslání Ducha svatého, měl tento svátek ve velké úctě: slíbili mu dobře zařízený dům. Ale na poslední chvíli velkodušná dárkyně odřekla. Bylo třeba počkat. Nakonec mohli získat malý, skromně vyhlížející dům na předměstí Perrière, mimo město, uprostřed zahrady a ovocného sadu, který se svažoval k jezeru. Nazývali ten dům „Galerie". Usadily se tam v chudobě: žádný nábytek, žádné zásoby. Prozřetelnost bude jediným útočištěm. Slavnostní uvedení se konalo 6. června, na slavnost Nejsvětější Trojice, která toho roku připadla na den, kdy měl svátek svatý Claude (Klaudius). Vzpomínky! V předvečer toho dne zakusila Jana de Chantal znovu „strašné pokušení". Zdálo se jí, že když opustila svého otce a tchána, svoje děti, ža udělala „velikou chybu", že „oklamala (podvedla) ducha svatého biskupa"; cítila potřebu vrátit se do Burgundska „a, jak říkala, v duchu jsem viděla obratné způsoby, jak se to ctí uskutečnit". „V těchto mukách strávila asi tři hodiny." Pak vložila ruku na své srdce, kde bylo vyryto jméno Ježíš a zcela odevzdala sebe samu a všechny záležitosti do rukou Božích". Potom nalezla „svůj dřívější pokoj" a pocítila „zcela novou radost a sílu".

    František Saleský propagoval askezi srdce, to znamená sebelásky. Do nové Kongregace mohly vstoupit i starší, slabé a nemocné dívky, ženy i vdovy, aby se mohly i ony zdokonalovat na cestě k Bohu. Ze začátku se Františkovi smály, že to bude lazaret. Zpočátku byla tato řehole jen s jednoduchými sliby a bez klauzury. Teprve v roce 1615 na naléhání lyonského biskupa František změnil sdružení Navštívení na řeholi s pravidly svatého Augustina, se slavnými sliby a s klauzurou. Jméno však zůstalo původní. Do této řehole později vstoupila i sv. Markéta Marie Alacoque, Marie Marta Chambon nebo Léonie Martin, sestra svaté Terezie z Lisieux. Vněkterých zemích se tyto sestry jmenují také salesiánky - podle svého zakladatele.

    Svatý František téměř každý den přicházel a navštěvoval své "drahé včely" a v rozhovorech, které se zachovaly i písemně, jim vysvětloval pravidla. Janě věnoval mnoho lásky, kterou ona potom byla schopná dávat. František trpěl, když ji dlouho neviděl. V matce Janě de Chantal a v jejích dcerách našel vzor pro své Duchovní rozhovory, které jsou částečně i jejich dějinami. Jana, i když v klášteře, nikdy nepřestala být matkou pro své vlastní děti. Starala se o ně a bděla nad jejich výchovou. Biskup sv. František spravoval řeholi společně s Janou až do své smrti 28. prosince 1622. Na Janu jeho smrt dolehla velmi těžce, ale nepoddala se bolesti. Postarala se o jeho pohřeb v lednu 1623. Místo něj si pak našla duchovního vůdce ve sv. Vincentovi de Paul, kterého už předtím spolu se sv. Františkem vybrali za kaplana jejich kláštera v Paříži. On jí dodal hodně optimismu a dobrých duchovních rad uprostřed množících se vnitřních zkoušek a pokušení, které na ni dolehly zejména v posledních letech života.

    Řehole se pod Janiným vedením vzmáhala a šířila. Když sv. František v roce 1622 zemřel, měla třináct klášterů a v čase úmrtí Jany v roce 1641 byl jejich počet už osmdesát šest. Jana byla vzorem pro své dcery. Žila zbožně a v sebezapírání. Ochotně konala všechny domácí práce, utrpení snášela s odevzdáním se do Boží vůle. Zakusila i mnoho posměchu a kritiky, pomluv a osočování. Prožila smrt svého otce, syna, dcery, zetě, a nakonec i svého velkého přítele sv. Františka. Vše statečně snášela.


    V roce 1641 odešla na pozvání francouzské královny Anny Rakouské do Paříže. Tam naposledy viděla svatého Vincence de Paul. Při návratu dostala zápal plic. Zastavila se proto v klášteře v Moulins jihovýchodně od Paříže. Tam přijala svátost umírajících a 13. prosince téhož roku se slovy "Už jdu, Ježíši!" dokonala svůj život. Její tělo převezli do Annecy a tam jej pohřbili. Její srdce však vyňali a ponechali si ho v Moulins jako vzácnou relikvii. Za svůj život založila 87 klášterů a zachovalo se 453 dopisů, které jí adresoval František. Nejdelší, který jsem překládal, měl 10 stránek.
     

    Za svatou ji prohlásil papež Klement XIII. v roce 1767. Její ostatky se během francouzské revoluce zachránily a dnes odpočívají vedle ostatků svatého Františka Saleského v chrámu „Navštívení“ v Annecy, kam byly slavnostně převezeny 12. srpna 1911. Jejich ušlechtilé přátelství je dodnes jedním z nejkrásnějších a nejpozoruhodnějších příkladů křesťanské literatury o svatých.

     

                      (zpracoval  Jan Ihnát SDB)

     

     

     

     

     


    [Akt. známka: 0 / Počet hlasů: 0] 1 2 3 4 5
    Celý článek | Autor: redakce | Počet komentářů: 1 | Přidat komentář | Informační e-mailVytisknout článek

    MODLITBY
    20.06.2017:
    SPOLEČNÝ ÚMYSL MODLITBY


    web ASC - modlitby.pdf



    Bože, děkujeme za čas prázdnin, za krásu stvoření, za možnost odpočinku a trávení času s rodinou a s mladými a prosíme tě:

    - o tvou přítomnost, lásku a sílu při všech našich prázdninových aktivitách

    - o doprovázení všech dětí a mladých během prázdnin

    - za našeho hlavního představeného a za jeho návštěvu v České republice

    20.06.2017:
    OSOBNÍ ÚMYSLY MODLITBY

    Prosíme také za tyto naše bratry a sestry:

    – za uzdravení manželství, za děti a za Boží požehnání pro celou rodinu

    – za posilu pro Mariana Cútha a jeho rodinu při prožívání onkologické nemoci

    – za duchovní posilu pro Marušku Stodolovou, která prožívá těžce své neštěstí, a sílu pro Honzu a jejich děti

    – za Jana Kuchaře, aby úspěšně zvládl léčbu, a za dar síly a naděje pro něj i celou rodinu

    – za bratrance Majky Čurdové, který ztrácí sluch, za posilu pro něj a rodinu

    – za pomoc a dary Ducha svatého pro Madlenku Větrovskou a za další zvládání nemoci

    – za posilu pro rodinu Husákovu po odchodu Dáši do nebeské náruče

    – za ty naše bratry a sestry, kteří prožívají těžké chvíle a jejichž jméno zde není uvedeno

    20.06.2017:
    NA PŘÍMLUVU IGNÁCE STUCHLÉHO

    – za uzdravení neslyšícího Michaela Kamaráda

    – za malého Marka Vondřejce a jeho dlouhodobou léčbu očí

    ZPRAVODAJ
    Zpravodaj č. 144
    příští uzávěrka
    10. října 2017

    Starší čísla Zpravodaje

    Užitečné ODKAZY

    SDB

    FMA

    SHM

    Bosco Point

    SADBA

    ASC-SK

    SDB-SK

    TV NOE

    Rádio Vaticana

    Víra CZ


    Tento web byl vytvořen prostřednictvím phpRS systému -
    Příspěvky a články na web můžete posílat na adresu nebo