nadpis Don Bosco ASC je třetí větev salesiánské rodiny, kterou založil v roce 1876 svatý Jan Bosko. Soustřeďuje ty křesťany, kteří chtějí v salesiánském duchu společně pracovat pro druhé, zejména pro mládež a obyčejné lidi.
Dnešní datum: 20. 10. 2017  Hlavní stránka :: Seznam rubrik :: Kdo jsme? :: Ke stažení :: Slovakia  
Duchovní cvičení

Adresář ASC


Hlavní menu
  • Hlavní stránka
  • Ke stažení
  • Odkazy
  • Rozšírené vyhledávání

  • Konto AIRBAG

    Adresa a kontakty
    ADRESA:
    Sdružení salesiánů spolupracovníků
    Kobyliské náměstí 1
    182 00 Praha 8
    IČ: 00406902
    číslo účtu:
    253474458 / 0300


  • Provinciální rada
  • Místní společenství
  • Ostatní adresy


  • Články podle data
    <<  Říjen  >>
    PoÚtStČtSoNe
           1
    2 3 4 5 6 7 8
    9 10 11 12 13 14 15
    16 17 18 19 20 21 22
    23 24 25 26 27 28 29
    30 31      

    Salesiánská rodina

    * 13. října - bl. Alexandrina da Costa

    Vydáno dne 12. 10. 2017 (79 přečtení)


    13.října si připomínáme výročí úmrtí blahoslavené Alexandriny da Costa - salesiánské Spolupracovnice.
    Alexandrina zasvětila svůj život modlitbě k Panně Marii a svými modlitbami tak spolupracovala se Salesiány na spáse duší, především mladých duší.
    Jak sama uváděla ... " Modlím se a trpím za posvěcení Spolupracovníků celého světa ". 

    Obracejme se i my vždy s důvěrou k Panně Marii a prosme o přímluvu blahoslavenou Alexandrinu, protože její poslání smrtí nekončí, ale pokračuje v nebi a modlí se stále za nás.
     





    Životopis ke stažení v PDF



    Dynamický salesián Umberto Pasquale je v nakladatelství ELLEDICI vedoucím katechetického oddělení. Jeho úkolem je jezdit po Itálii a probouzet u kněží touhu po katechezi. V roce 1948 mu na začátku prázdnin přišel lístek do Oporto v Portugalsku, v Portugalsku byl od roku 1932, od generálního vikáře SDB s krátkým textem: Začátkem září tě čekáme v Turíně. V Portugalsku byl motorem mnoha iniciativ. Velice přispěl k rozvoji salesiánského díla v Portugalsku. Původně chtěl jít do misii, do leprosária v Kolumbii. Salesián, který měl na starosti misie, ho poprosil, jestli by nešel na rok učit do nové školy v Portugalsku.

    Když viděl zoufalou situaci lidu a salesiánů v Portugalsku, tak pochopil, že pomáhat je třeba tady. Lidé chtěli protestovat, ale to by stejně nepomohlo, nevěděl, kdo představeným dal takovou radu. Důvod takového rozhodnutí byl asi v tom, že byl duchovním vůdcem jedné z největších mystiček dvacátého století a už Jezuité jejího předchozího duchovního vůdce poslali až do Brazílie. Zkrátka z Portugalska musel odejit navždy.

    V roce 1955 je v září a říjnu, na pozvání biskupa Mons. Carpino v diecézi Monreale – Sicílie. V diecézi pořádá takzvané katechetické týdny, cestuje po diecézi, snaží se u kněží i u laiků probudit touhu po katechezi. Tři přednášky denně byly zaměřené na určitou kategorii osob. Ve vesnici Terasini, na Sicílii, měl ukončit svou katechetickou pouť. Do Terrasini, přijede večer 16. října, aby následující den začal den po dni sérii konferencí. Ráno 17. října v 7. hodin sloužil mši. Po mši, když ukládal liturgický oděv, vstoupila do sakristie jedna paní a pozdravila „Pochválený buď Ježíš Kristus“. Domníval jsem se, že se chce vyzpovídat, můj čas byl omezený, tak jí řekl: „Jděte do zpovědnice, já tam hned přijdu“. Ale tato žena řekla, že se nechce zpovídat. „Mohu s vámi mluvit?“ Neznal jsem ji a ani ona neznala mě. Chovala se velice pokorně, a tak jsem si jenom povzdechl a řekl, že ano. Mluvila tiše a řekla: „Zatímco jste sloužil mši tak ke mně přišla Panna Maria a pověřila mě, abych vám sdělila, že Alexandrina je mrtvá a že je už v nebi. Já nevím, kdo je Alexandrina, to víte vy. Řekla mi ještě toto: „Řekni otci, ať není smutný, že Alexandrina je mu nablízku.“ Když to dořekla, pozdravila a zmizela. Ta paní se jmenovala Antonia Aiello.   

     

    Kdo to tedy ta Alexandrina, dcera svobodné matky, největší mystička dvacátého století, dnes už blahoslavená?
    Jaké je její poselství pro mne?  


    Osobní poznámky Alexandry začínají těmito slovy: „Narodila jsem se 3. března 1904 ve farnosti Balazar v kraji Oporto (Portugalsko). Tehdy byla zrovna postní doba. Pokřtěna jsem byla 2. dubna na Bílou sobotu.“ Maminka Maria Anna da Costa se v období osamocení zamilovala do Antoni Goncalves Xaverii, jednoho dobrodruha, který dělal spojku mezi Portugalskem a Brazílií. Zůstala těhotná s Deolindou, starší sestrou  Alexandríny, která se  narodila 21. října 1901. Antonio prohlašoval, že je rozhodnutý se  s ní oženit, sotva se vrátí z Brazílie. Zdálo se, že to udělá i přes odpor budoucího tchána a tchyně, kteří velice dobře pochopili, z jakého těsta je tento člověk.

    Mezitím Maria Anna byla znovu těhotná a čekala Alexandrinu. Tentokrát se stalo, že se jí otevřely oči, všimla si, že svému snoubenci nelze důvěřovat, že se zamilovala a že se oženil s jinou ženou. Od toho okamžiku ubohá matka se dvěma dcerami hořce plakala. Už na manželství nepomyslela, oblékala se jako vdova a věnovala se úplně výchově dvou dcer,  které byly prakticky považované za sirotky ze strany otce. Hodí se říct nějaké slovo o této matce, která se uměla plně osvobodit od dopuštěných chyb.

    Byla to žena veliké modlitby a velice pracovitá, chovala se vzorně a uměla dát nejlepší formaci svým dcerkám. Byla vždycky chudá, ale nikdy neopomenula pomoci těm, kteří byli ještě chudší než ona, a to za cenu, že se ničila. Pomáhala nemocným a často ji volali také i v noci. Bděla u umírajících, modlila se u nich, když byli v agonii, oblékala je do rakve. Její láska byla tak veliká, že pan farář o ní říkával: „Až ona jednou zemře, pocítí to celá farnost“.  

    Život Alexandríny se rozdělil na dvě části: osmnáct radostných a veselých let a dvaatřicet let velkého utrpení, následování Krista, který nese kříž. Baltazar je překrásná vesnice s tisícem obyvatel. Domky jsou z neopracovaných kamenů, ukryté pod piniemi, roztroušené a pomalované živými barvami. Farní kostel je na kamenitém kopci. Několik set metrů od kostela je malé údolíčko se starou kaplí ve venkovském stylu. V kapli je veliký kříž vtisknutý do země. Blízko této kaple, na rovince nazvané Kalvárie, prožila Alexandrína 51 let. V posledních letech ji nazývali „Ukřižovaná“ nebo „nemocná z Balazar“.

    Po celý svůj život se nikdy ze svého bydliště nevzdálila, jenom jednou jako dívka jela do Póvoa de Varzim, vzdáleného 15 kilometrů s výhledem na Atlantický oceán, kde Alexandríně jakoby zpívaly vlny moře. Jako všechny děti z vesnice, tak i ona začala v sedmi letech chodit na katechismus, potom přistoupila k prvnímu svatému přijímání. Velice ráda se chodila do kostela dívat „na sochy svatých“. Nejvíce se jí líbila socha Panny Marie Růžencové a svatého Josefa, protože byly bohatě oblečeny. S otevřenýma očima snila o tom, že jednou se bude taky tak hezky oblékat. Jednou však o tom snění napíše: „Byl to projev mé marnivosti“. Pro mne, která jsem nebyla svatou, to byl sen chudé dívky,  jedné z tolika vyhublých Popelek, co sní o princi a o hradu.

     

    „Byla jako malá koza“

    Měla sestru Deolinda, kterou obdivovala. Sestra byla klidnější a pokojnější než byla ona. Maminka se jenom celý den starala o to, jak vyjít s chudým rodinným rozpočtem a udržet v klidu svoji malou Alexandrínu. Ta na rozdíl od Deolindy byla velice živá. Maminka o ní říkala, že byla jako rtuť. Na všechno vylezla. S vynalézavostí prováděla druhým různé žerty.


    Jednou, ukrytá za zídkou, házela malé kamínky na ženy, co se vracely domů z kázání, zahalené do černých závojů. Tyto vznešené matróny nebyly moc sympatické a jednou, během dlouhého kázání, jim svázala po dvou, šály. Na konci kázání, když nastal rozruch, musela utéci z kostela, aby nevybouchla smíchy. Byla veselá, dělala legraci, ale nebyla lehkomyslná. Domácí práce zvládala jako zkušená paní domu. Řezala dříví do kuchyně a přitom si vesele zpívala. Když nebyla v domě, určitě prala u potoka prádlo. Velice se ji líbilo uklízet. „Neumím si představit – řekne jednou – že by malý Ježíš neměl své nástroje uklizené a nechodil čistý s maminkou, jakou byla Panna Maria. Nedokázala bych pochopit, že by Ježíš byl špinavý. Vždy jsem se chtěla stát svatou, ale byla by to pro mne veliká oběť, kdyby po mně chtěli, abych byla špinavá. Pán, podle mne nechce, abychom chodili špinaví ani na duši ani  na těle.“

     

    Slavnostní pohlavek

    Ve dvanácti letech, jako tolik jiných chudých portugalských dívek, jde pracovat jako služka k jednomu bohatému sedlákovi, co bydlí nedaleko. Ten člověk je však surový a vyžaduje od Alexandry práci nad její síly, mluví a chová se před ní jako sprosťák. „Pro nic mě urážel a před kýmkoli mě ponižoval“. Přesto, že jsem byla mladá a od přírody veselá, pociťovala jsem hořkost v tomto smutném životě!“. Sotva uplynulo pět měsíců, Alexandrina už nemůže a tak uteče. Nestane se však přítěží rodiny. Svojí nevyčerpatelnou fyzickou energii uplatní v tvrdé práci na poli.

    Pracuje celý den a ve třinácti letech pracuje tak dobře, že dostává stejnou odměnu jako její matka. Zvedá a nosí pytle s obilím jako dospělý člověk. Vlepí velkou facku jednomu ženatému muži, když si na ní dovoluje. Také jeden bohatý mladý muž si po práci na ní počká a chová se k ní nevhodně, a tak mu hlasitě vynadá. Ve čtrnácti letech je z ní velice hezká dívka. Mnozí se za ní otáčejí. Sedlák, u kterého sloužila, když měla dvanáct let, si usmyslí, že půjde za ní domů i s jinými dvěma holomky.

     

    Vyhození oknem

    Alexandra o této události vypráví takto: „Byla jsem se svoji sestrou a jednou starší dívkou doma a šily jsme. Najednou jsme viděly tři muže, jak míří k nám. Deolinda mi řekla: „Zavři dveře“. Ihned na to bouchání na dveře s příkazem, abychom otevřely. „Tady nemáte co dělat, neotevřeme,“ odpoví Deolinda. Následuje déšť ran na dveře. Vylomené dveře se otevřou. Deolinda a ta druhá dívka byly sevřené těmi dvěma holomky. Cítila jsem se ztracená. Dívala jsem se kolem sebe a uviděla jsem otevřené okno, a tak jsem se z něho vrhla. Těžce jsem dopadla do zahrady, výška byla čtyři metry. Pocítila jsem v páteři silnou bolest. Sotva jsem mohla vstát,  vzala jsem ve vinici hůl a běžela jsem bránit svoji sestru a přítelkyni. Šermovala jsem na všechny strany a křičela: „Sviňáci, jděte pryč“. Ti muži utekli a my, vyčerpané hrůzou, jsme se vrátily ke své práci. Krátce na to jsem pocítila silnou bolest. Byla jsem nucená si na delší dobu lehnout“.

    Nastalo chození po doktorech, namáhavé cesty do nemocnice.  Jeden lékař v Oporto matce jasně řekl: „Navždy zůstane ochrnutá.“ A tak, v devatenácti  letech, Alexandra už nevstane z lůžka. Don Umberto Pasquale se přiblížil k člověku, který se ji pokoušel znásilnit. O tom setkání napsal: „V srdci tohoto člověka je veliká bouře. Jednou mi se slzami v očích řekl: „Alexandrína je světice a je na lůžku mojí vinou“. Mladé tělo dívky, o kterém její matka pro její živost řekla, že je samá rtuť, je troskou, je navždy nehybné.
     

    V roce 1928 místní farnici zorganizovali pouť do Fatimy, která se tehdy stávala velice známou. Alexandrina úpěnlivě prosila Pannu Marii, aby jí dovolila doprovázet poutníky. Rychle rostoucí svatyně byla již magnetem pro statisíce, které sem putovaly třináctého dne každého měsíce od května do října. Množství zázraků, které se tam dělo, vyvolávalo v této nemocné ženě naději na uzdravení. Ale lékař a místní farář se proti této myšlence neústupně stavěli. Namítali, jak by mohla být převezena nějakých 300 km, když pouhý dotek nebo otočení jí působí nevýslovné utrpení?
     

    Před jejich neoblomnosti Alexandrína zlomená zavřela oči a v tiché modlitbě obětovala Bohu zdrcující oběť své opuštěnosti a izolovanosti. S očima upřenýma na sošku Panny Marie vylévala v modlitbě srdce s prosbou, aby byla uzdravena doma. Slíbila, že když bude uzdravena, stane se misionářkou, a svým přátelům řekla, že když uslyší na ulicích zpěv, bude to její poděkování Bohu a Panně Marii za zázrak.
     

    Týden, co týden se úpěnlivě modlila. Měsíc co měsíc s pláčem naléhala, aby byla uzdravena. Ochrnutí se však nelepšilo. Postupně, kousek po kousku v ní touha po uzdravení umírala a začínala myslet jen na lásku k Bohu. Jak se modlila, její myšlenky zalétaly k Nejsvětější svátosti v nedalekém kostelíku a najednou si uvědomila, že Pán Ježíš ve svatostánku je, také vězněm.


    Vytvořilo se v ní dojemné pouto s Kristem a to ji vedlo k tomu, aby Ho v duchu navštěvovala, aby před Ním zůstávala stále spolu s Pannou Marií, aby bděla s neutuchající láskou, modlitbou a aby se obětovala spolu s Ním a těšila Jeho Nejsvětější Srdce a vyprošovala obrácení hříšníkům. Skrze Marii k Ježíši se stalo jejím stálým heslem. Dlouhé hodiny rozjímala nad duchovní krizí světa, až si byla plně vědoma nesmírné velikosti moderního hříchu a naléhavé potřeby zadostiučinění ve spojení s trpícím Kristem.

     

    Tajemná cesta s Bohem

    Teď se však v Alexandríně začalo odehrávat tajemné Boží působení. Nehybná a neužitečná troska se proměnila v mystickou oběť pro Ježíše Krista, za hříšníky celého světa. Byla to dlouhá cesta. Pro nás, často i pro Alexandru, nepochopitelná. Z vnějšku, z našeho materialistického pohledu, z našeho ekonomického smýšlení dát a mít, se můžeme s úctou toho jen dotknout a snažit se vytušit to, co se odehrálo v tajemné výměně lásky mezi Bohem a jeho Alexandrínou. Samotný kardinál Emanuel Cerejeira, lisabonský patriarcha, napsal, že mu bylo velice „milé, když se jeho jméno spojovalo se jménem Alexandriny“.

    Devatenáctiletá Alexandra udělala na začátku všechno možné pro to, aby se uzdravila. Obracela se s důvěrou na všechny možné lékaře a velice pečlivě dělala to, co jí radili. Obracela se taky na Boha a udělala slib, že výměnou za uzdravení bude celý život chodit v černém. Alexandrína velice milovala hezky se oblékat. Matka, sestra, sestřenice dělaly novény i sliby za její uzdravení. Nic nepomáhalo, jejich úsilí postupně upadalo. Alexandra pociťovala, že je třeba více se modlit, měla živější touhu po spojení s Ježíšem. Prožívala období, ve kterém, aniž by věděla „jak,“ se nabídla Bohu jako oběť za obrácení hříšníků. Pomalu, pomalu v ní umírala touha po uzdravení, namísto toho rostla její láska k duším, jimž hrozilo zatracení, sílilo v ní přání myslet jedině na Boha.

     

    „Pomozte mi spasit lidstvo“

    Píše se rok 1931. Ježíš ji zve obětovat se spolu s ním. Poradí ji cestu: milovat, trpět, napravovat. V roce 1936 cítí, že jí Ježíš prosí: „Pomoz mi spasit lidstvo“. V dubnu následujícího roku se zdraví Alexandriny velice zhoršilo a její farář se rozhodne, že jí bude nosit každý den svaté přijímání. Paní Joachyma da Silva se snaží zmírnit Alexandrinu chudobu. 3. října v roce 1938 zakouší Alexandra poprvé utrpení Ježíše Krista. To se opakuje po všechny pátky až do 20. března 1942. V roce 1940 se poprvé setká k lékařem, MUDr. Emanuele Augusto Diaz de Azevedo, který bude o ni pečovat až do její smrti. Bude to dělat pečlivě a v křesťanském duchu lásky.


    Sestra Alexandriny Deolinda, během duchovních cvičení u sester FMA, si po jedné instrukci, zvolila kazatele za svého duchovního vůdce. Byl to Jezuita Mariano Pinho (* Porto 16 ledna 1894 - + 11. července 1963, Brazílie), který často kázal ve farnostech arcidiecéze duchovní obnovy. Tento kněz měl tak první zprávy o Alexandrině a prostřednictvím Deolindy ji prosil o modlitby a slíbil jí, že i on se bude za ni modlit. Někdy jí poslal nějaký obrázek. Po dvou letech se Alexandrína dověděla, že otec Mariano, onemocněl. Tato zpráva u ní vyvolala pláč. Deolinda se ji ihned zeptala:

    • Ale proč pláčeš, když ho ani neznáš?
    • Vím, že se za mne modlil a já za něho.

    Otec Mariano 16. srpna 1933 přijde do Balasar, aby ve farnosti kázal triduum. Navštívil také Alexandrinu, ta ho poprosila, aby ji duchovně vedl.

     

    Svatá Stolice posílá také do Balazar opatrně kanovníka Emanuela Vilar, aby prozkoumal situaci.

    Také v roce 1937 a znovu v roce 1939 poslal Svatý stolec věhlasného teologa P Paula Duraa, aby Alexandrinu prozkoumal a podrobně ji vyslechl ohledně její mystiky a jejích poselství.

    Také někteří lékaři z Oporto,  jí diskrétně zkoumají. 20. ledna, 13. června,  28. června  1939  předpovídá Ježíš Alexandře začátek II. světové války (ta ve skutečnosti začala 1. září), „jako trest za těžké hříchy“. Ona se nabízí jako oběť za mír. 3. dubna 1942 se stav Alexandríny velice zhoršil. Udělují jí svátost nemocných. Řekne svoje poslední přání s a je přesvědčená, že zemře.

     

    Začne dokonalý půst

    Od 9. dubna 1942 se Alexandra začne živit jenom Eucharistií. Tak bude žít až do své smrti, jenom z Eucharistie. 21. června 1942 se Alexandrína setkává donem Umberto Pasqual, salesiánem,  který bude její duchovním vůdcem až do smrti. Právě on začne sbírat rozsáhlou dokumentaci o „případu Alexandrina.“  Během jedenácti let se nashromáždí pět tisíc stránek dokumentace. Jsou to věci, které Alexandra diktovala sestře, jemu nebo učitelce jménem Balazar. Lisabonský kardinál patriarcha měl pro její případ veliké otcovské pochopení a morální podporu.

    Skrze tajemné, ale skutečné bohatství Mystického Těla Kristova se lidství Alexandriny stane části lidství Kristova a překročením času a prostoru oživí v těle a duchu Ježíšovo utrpení, majíce tak účast na Jeho oběti a Vykoupení světa. Toto dobrodružství prožila dívka, která měla jenom několik tříd základní školy. Zůstalo po ní 5000 stránek, které nadiktovala. Tyto stránky potom zkoumali velcí teologové.


    V roce 1943 od 10. června do 20. července v nemocnici ve Foce del Douro, u Oporto,, kde se zabývají dětským ochrnutím a je taky pod přísnou kontrolou MUDr Gomes de Araùjo, církevní autority dovolily, aby byl přísně kontrolován jak její půst i nemočení na které moc lidi nevěřilo.

    Zpráva MUDr Gomes de Araùjo končí takto: „Je absolutně jisté, že během 40 dnů v nemocnici Alexandrina ani nejedla ani nepila“.

     

    Salesiánská spolupracovnice, sestra noviců

    V roce 1945 Don Umberto Pasquale přináší Alexandře průkaz Salesiánky Spolupracovnice.  Don Umberto o tom napíše: „ Byl jí darován jedinečný dar, aby spolupracovala ve spojení se salesiány  na spáse duší, především mladých, a aby trpěla za posvěcení spolupracovníků celého světa“.  Tento průkaz chce umístit tak, aby ho měla stále před očima.  Kromě tohoto průkazu Salesiánky, měla Alexandra nad lůžkem fotografii kaple ze salesiánského noviciátu Mogofores, aby se intenzivněji spojovala s náboženskými projevy komunity.

    Alexandrína se tak stává také trpící sestrou salesiánských noviců, kteří se připravovali, aby pokračovali v poslání Dona Boska ve světě.  Bez toho, že by je uviděla, napíše jim: „Mám vás všechny ve svém srdci. Důvěřujte, Ježíš bude stále s vámi. Počítejte se mnou na zemi, a potom v nebi, kde vás budu čekat. Pro lásku, modlete se za mě. Jsem vaše Alexandrina“.  V lednu 1946, zatímco se mír začíná rozšiřovat po celém světě, Alexandrina prožívá mysticky vzkříšení a nanebevstoupení. V letech, která následují, zatímco jí Ježíš slibuje, že povolá na její hrob mnoho hříšníků, aby se tam obrátili, začínají k jejímu lůžku přicházet návštěvníci volaní  tajemným tamtamem, co je kolem tolika mystických duší. V roce 1952 – píše don Umberto Pasqaule - počet těchto lidí „děsivě“ vzroste.  Ježíš jí říká: „Prožívej můj veřejný život. Mnoho lidí se nadchne pro Eucharistii“.

     

    Zástupy poutníků

    V roce 1953 se u lůžka Alexandríny vystřídá velký počet poutníků. Na svátek Sv. Josefa jich bylo 570,  9. května jich bylo již dva tisíce,  5. června pět tisíc, a 10. června šest tisíc.  Desítky autobusů zaplavovaly ulice a malé náměstí ve vesnici Balazar. Don Umberto Pasqual píše: „Kdo zná určité mystické duše s apoštolským posláním, a je jich velice mnoho, nediví se popularitě, které se těší bez svého přičinění. Velice těžko si však můžeme udělat představu o jejich mučednictví.“ 

    Dne 9. dubna 1954 je tomu 12 let, od doby, co se Alexandra živí jenom Eucharistií. Dokonalý  půst, pedantský tvrdě kontrolovaný od lékařů“.  Zrak Alexandríně postupem času neustále slábne. Musí se smířit s tím, že žije téměř ve tmě, neschopná snášet paprsek světla. Svou místnost nazývá „mé černé vězení“. Obrací se na hříšníky, prosí je, aby se obrátili. Tvrdí: „Jsem drcena pro vás“.  Je 6. května 1955. Panna Maria jí říká: „Zakrátko si pro tebe přijdu“.  Toto zakrátko je 13. října.  Vedle jejího lůžka je skupina lidí a ona šeptá: „Nehřešte,  svět nestojí za nic. Toto je všechno. Přistupujte často k svatému přijímání. Modlete se každý den růženec. S Bohem, uvidíme se v nebi“.

    Její světnice, její život nám dávají mnoho poučení. Je to škola Boží, která učí lidi. Je to světlo Boží, které osvětluje temnoty. Zemřela 13. října 1955, večer ve 20. hodin a 29 minut, se slovy na rtech: „Jdu do nebe“.

     

    Poslání Alexandriny pokračuje

    Když Alexandrina odešla do nebe, zúčastnilo se jejího pohřbu kolem pěti tisíc lidí, ze všech společenských tříd: universitní docenti, lékaři, advokáti, obchodníci, průmyslníci, umělci, kněží a velké množství obyčejných lidí. Shromáždilo se tam i stovky plačících, chudých lidí, kterým prokázala dobro zvláště v posledních deseti letech. „Její pohřeb - napsala v následujících dnech sestra Deolinda – „To bylo nikdy před tím nevídané divadlo“. Lidé říkali: „Už nikdy nic takového neuvidíme“. Její sestra Deolinda zemřela 6. prosince 1982.

     

    Úzkostné očekávání

    Teď už je Alexandrína na oltáři. V roce 1967 biskupská kurie ve městě Braga začala proces o svatosti a hrdinství jejích ctností. Bylo vyslechnuto 48 svědků, kteří ji znali. V roce 1973 byl diecézní proces uzavřen a všechna dokumentace byla poslána na kongregaci do Říma. V prosinci 1976 byly prozkoumány a schváleny její spisy. V roce 1987 byla vytištěna všechna svědectví z procesů ve čtyřech velikých svazcích pro konečné posouzení římského tribunálu.



    Papež Jan Pavel II ji 25. dubna 2004, na náměstí Svatého Petra, prohlásil za blahoslavenou. Z České republiky se tohoto blahořečení zúčastnila šestičlenná delegace jako zástupci ASC.

     

                                   (zpracoval Janko Ihnát, SDB)


    [Akt. známka: 0 / Počet hlasů: 0] 1 2 3 4 5
    Celý článek | Autor: redakce | Počet komentářů: 1 | Přidat komentář | Informační e-mailVytisknout článek

    MODLITBY
    20.06.2017:
    SPOLEČNÝ ÚMYSL MODLITBY


    web ASC - modlitby.pdf



    Bože, děkujeme za čas prázdnin, za krásu stvoření, za možnost odpočinku a trávení času s rodinou a s mladými a prosíme tě:

    - o tvou přítomnost, lásku a sílu při všech našich prázdninových aktivitách

    - o doprovázení všech dětí a mladých během prázdnin

    - za našeho hlavního představeného a za jeho návštěvu v České republice

    20.06.2017:
    OSOBNÍ ÚMYSLY MODLITBY

    Prosíme také za tyto naše bratry a sestry:

    – za uzdravení manželství, za děti a za Boží požehnání pro celou rodinu

    – za posilu pro Mariana Cútha a jeho rodinu při prožívání onkologické nemoci

    – za duchovní posilu pro Marušku Stodolovou, která prožívá těžce své neštěstí, a sílu pro Honzu a jejich děti

    – za Jana Kuchaře, aby úspěšně zvládl léčbu, a za dar síly a naděje pro něj i celou rodinu

    – za bratrance Majky Čurdové, který ztrácí sluch, za posilu pro něj a rodinu

    – za pomoc a dary Ducha svatého pro Madlenku Větrovskou a za další zvládání nemoci

    – za posilu pro rodinu Husákovu po odchodu Dáši do nebeské náruče

    – za ty naše bratry a sestry, kteří prožívají těžké chvíle a jejichž jméno zde není uvedeno

    20.06.2017:
    NA PŘÍMLUVU IGNÁCE STUCHLÉHO

    – za uzdravení neslyšícího Michaela Kamaráda

    – za malého Marka Vondřejce a jeho dlouhodobou léčbu očí

    ZPRAVODAJ
    Zpravodaj č. 144
    příští uzávěrka
    10. října 2017

    Starší čísla Zpravodaje

    Užitečné ODKAZY

    SDB

    FMA

    SHM

    Bosco Point

    SADBA

    ASC-SK

    SDB-SK

    TV NOE

    Rádio Vaticana

    Víra CZ


    Tento web byl vytvořen prostřednictvím phpRS systému -
    Příspěvky a články na web můžete posílat na adresu nebo