nadpis Don Bosco ASC je třetí větev salesiánské rodiny, kterou založil v roce 1876 svatý Jan Bosko. Soustřeďuje ty křesťany, kteří chtějí v salesiánském duchu společně pracovat pro druhé, zejména pro mládež a obyčejné lidi.
Dnešní datum: 19. 04. 2018  Hlavní stránka :: Seznam rubrik :: Kdo jsme? :: Ke stažení :: Slovakia  
Duchovní cvičení

Adresář ASC


Hlavní menu
  • Hlavní stránka
  • Ke stažení
  • Odkazy
  • Rozšírené vyhledávání

  • Konto AIRBAG

    Adresa a kontakty
    ADRESA:
    Sdružení salesiánů spolupracovníků
    Kobyliské náměstí 1
    182 00 Praha 8
    IČ: 00406902
    číslo účtu:
    253474458 / 0300


  • Provinciální rada
  • Místní společenství
  • Ostatní adresy

  • Články podle data
    <<  Duben  >>
    PoÚtStČtSoNe
           1
    2 3 4 5 6 7 8
    9 10 11 12 13 14 15
    16 17 18 19 20 21 22
    23 24 25 26 27 28 29
    30       

    Salesiánská rodina

    * 17. ledna - salesián Ignác Stuchlý

    Vydáno dne 06. 01. 2018 (312 přečtení)


    Služebník Boží páter Ignác Stuchlý - *14.12.1869 - + 17.1.1953

    Letos si připomínáme 65 let od jeho úmrtí.

    Služebník Boží páter Ignác Stuchlý se narodil l4. prosince 1869 ve vesnici Boleslav, která dnes je v Polsku, ale v době narození Stuchlého patřila Prusku a po první světové válce na nějaký čas patřila Československu. Rozhodnutím správní delimitační komise ze dne 14. 3. 1923 v Ostravě byla Boleslav připojená k Polsku. Obec Píšť, kde byl Ignác Stuchlý pokřtěn, byla rozhodnutím správní delimitační komise ze dne 14. 3. 1923 v Ostravě připojena k nově vzniklé ČSR. 



    Boleslav je od Ostravy vzdálená asi 20 km. V české rodině Stuchlých, (neříkali si Češi, ale Moravci), se Ignác Stuchlý narodil jako první. Jeho rodiče se jmenovali Šimon Stuchlý a Marianna, rozená Procházková. Rodiče měli zemědělskou usedlost. l5. prosince 1869 bylo dítě pokřtěno ve farním kostele v Píšti, při křtu dostalo jméno Ignác po Ignáci z Loyoly. Dětství Ignáce Stuchlého ovlivnila i tehdejší politická linie kancléře německého císařství Bismarcka, takzvaný „kulturní boj", jehož cílem byla likvidace katolického náboženství. Slezsko tehdy patřilo k německému císařství a katolíci byli vystaveni tvrdým represím. Slezané však zůstali věrní katolické církvi. Z tohoto domácího ovzduší si vnímavý chlapec Ignác odnesl neochvějnou věrnost církvi.

    V šesti letech začal Ignác chodit do místní školy. Do roku 1841 děti z Boleslavi chodily do školy v Píšti. Škola byla sice německá, ale učil tam národnostně i nábožensky uvědomělý učitel, Jan Kolibaj. Byl to velký mariánský ctitel a snažil se Ignáce nasměřovat ke kněžství, ale Ignác neměl dobré zdraví, a tak zůstal po ukončení školní docházky doma v hospodářství.

    Myšlenka stát se knězem přišla Ignáci na mysl až ve 22 letech. To, co rozhodlo o jeho dalším osudu, byla slavnost Porciunkule v Opavě (asi 28 km), kam se Ignác vydal pěšky. Tam mu zpovědník jezuita na otázku, zda ještě může být knězem, řekl, že ano, ale jenom v nějakém řeholním řádu. Když se Ignác se svojí touhou svěřil panu faráři, ten se mu vysmál, že je už na to moc starý. Kaplan, který rozhovor slyšel, povzbudil Ignáce k vytrvalosti. Dobře dopadla i otázka jeho vojenské služby. Neodvedli ho. Rodiče jeho sdělení, že chce odejít do Olomouce studovat na kněze, bez námitek přijali.

    V Olomouci začal Ignác studovat pod vedením dominikána pátera Angela Lubojackého latinu a řečtinu. Páter Angel Lubojacký později vystoupil od Dominikánů s úmyslem založit kongregaci, která by se věnovala východním Slovanům. V Klímkovicích, odkud pocházel, založil soukromé gymnázium pro budoucí členy plánované Kongregace. Tato akce však z finančních důvodů ztroskotala. Ignác se tedy znovu octl na dlažbě. Pokoušel se vstoupit do nějakého kláštera. U jezuitů na Velehradě se mu dostalo vlídného přijetí, proto se rozhodl k nim vstoupit. Při zpáteční cestě z Velehradu domů se zastavil v Olomouci u pátera Klvače, u kterého se během svého pobytu v Olomouci zpovídával. Tato návštěva nasměrovala jeho další život. Páter Klvač mu řekl: "Nepůjdete k jezuitům, ale k salesiánům." Poslal ho domů s tím, že napíše do Turína, aby počkal doma na odpověď. Už za tři dny dostal telegram z Turína: "Jsi přijat. Přijeď hned! Rua". Telegram mu poslal první nástupce Dona Boska, dnes už blahoslavený, Don Michal Rua. Na Ignáce Stuchlého, svého krajana, který byl přibližně stejně starý jako on, páter Josef Fojtík vzpomíná takto:

     

    Praha 24. 8. 1943

    Od té doby, co se vdp. Macháň dověděl, že jsem krajanem vdp. provinciála Ignáce Stuchlého, a že jsme spolu svá studia v pozdním věku začínali, nedá pokoje a naléhá na mne, abych něčím - prý aspoň několika řádky – k životopisu vdp. provinciála přispěl. Vyhovuji tedy jeho přání a zasílám malou vzpomínku na začátek našeho odvážného kroku.

    Bylo to po žních r. 1891, kdy jsme kosy, jimiž jsme se po celé žně statně oháněli, na "kolík" pověsili, abychom se s nimi navždy rozloučili. Odhodlali jsme se totiž k vážnému a nezvyklému kroku - mně šlo na dvacátý, Ignácovi tuším na 23 rok - vstoupiti mezi ony mladíky, které vdp. Lubojacký, tehdejší převor olomouckých dominikánů, kolem sebe shromažďoval, aby je k zvláštnímu misionářskému povolání připravil.

    Rád vzpomínám na onen úsek svého života, který mně v této společnosti po boku Ignácově prožíti popřáno bylo. Ignác byl nad míru milým společníkem. Byla to především jeho dobrota, kterou si kdekoho získával. Jeho modré oči se stále usmívaly. Nedovedu si vzpomenout, že bych ho byl někdy rozčileného viděl. Při tom byl vždy ochoten pomoci každému, kde a jak jen mohl. Uvedu jen jednu věc, která mluví za mnohé. Svoji břitvu nepůjčujeme ani kamarádovi: Ignácova břitva však sekala domnělé i skutečné vousy nás všech! A nejednou jsem se pyšnil dokonce i v jeho svrchníku!

    Podobně jako svojí dobrotou vynikal i svojí pílí a vytrvalostí. Studium bylo pro nás oba obtížné, a to nejen pro náš pokročilý věk, nýbrž hlavně proto, že jsme, jsouce z hlučínského kraje, tamějším dialektem zatíženi, české školy vůbec neznali. Náš milý Ignác se to podobal netrpělivému koni, který vida před sebou kopec, rázem se jej zdolati snaží. Bylo zajímavé pozorovat, jak se se semknutými rty s českou aneb latinskou mluvnicí potýkal! Jak se nám později přiznal, ztrácel už pomalu odvahu a chtěl potají ujeti: pak ale znova "zabral" a více nepovolil.

    Samo sebou se rozumí, že byl i vzorného chování. Jaké autority v tom ohledu i ve svém rodišti požíval, vysvítá z následujícího. O prázdninách jsme podnikali občas malý výlet do temnější bažantnice oplývající a lákající výbornými malinami. Tohoto výletu se zúčastnily někdy i tamější dívky studující, což tamějším přísným maminkám nebylo právě vhod! Poukaz na to, že "Ignác tam byl taky", stačilo úplně k jejich uklidnění! Kéž tato malá reminiscence přispěje k poznání vzácné povahy našeho milého P. provinciála, který, jak doufám, mně tu malou indiskrétnost zajisté laskavě promine!

    Josef Fojtík  - duchovní správce a katecheta v. v.

    [Poznámka: Pater Ferdinand Macháň byl za války v Chlapeckém domově kardinála Kašpara v Praze Kobylisích ekonomem salesiánů. Jeho iniciativě děkujeme za tento skvost, napsaný pěkným rukopisem, ale jen na dvou listech průklepového, po okrajích hodně potrhaného, papíru.]

     

    8. září roku 1894 odjíždí Ignác do Turína. Přijel tam na Valdocco, kolébku salesiánů. Hlavní představený salesiánů, Don Rua, se domlouval latinsky. Poslal ho na Valsalice, kde se připravovali polští aspiranti. Po půl roce ho představení poslali do Ivrei, kde také byli polští aspiranti, ale pokročilejší, připravovali se na vstup do noviciátu.

    25. 8. 1895 začal Ignác noviciát. 6. listopadu ho blahoslavený Don Rua oblékl do kleriky. Ke konci noviciátu prožil Ignác těžkou krizi, měl pocit, že se k salesiánům nehodí. Přesto mu Don Barberis, generální duchovní ředitel navrhl, aby složil, jak bylo tehdy možné, rovnou věčné sliby. Don Rua mu to taky doporučil. Ignác poslechl a 29. 9. 1896 složil do rukou dnes už blahoslaveného Dona Rua věčné sliby. Pokušení ustala, klidný mohl začít studovat filosofii.

    Představení po něm chtěli, aby během studia filosofie studoval ještě agronomii, počítali s tím, že Ignác Stuchlý pojede na misie. Po úspěšně zkoušce na turínské universitě si Ignác podal žádost o odchod na misie. Na duchovní cvičení předtím však přijel i hlavní představený Don Michal Rua a ptal se ho, kam půjde příští rok. Když uslyšel, že je přihlášen na misie, řekl mu: „Vezmi žádost zpět. Tvé misie budou na severu“. Ignác Stuchlý jako vždy poslechl. Po návštěvě rodiště, kde mu mezitím zemřel otec, nastoupil na pedagogickou praxi v salesiánském ústavu v Gorice. U salesiánů po dvou letech filosofie byly povinné tři roky pedagogické praxe. Až potom se studovala teologie, někdy i během pedagogické praxe.

    Gorice tehdy patřila Rakousku-Uhersku. Dnes patří do Itálie a hraničí se Slovinskem. Zde se stýkaly tři národnosti: italská, slovinská a německá. Salesiánský dům, do kterého Ignáce představení poslali, měl za úkol připravit studenty gymnázia, kteří v domě bydleli, tak, aby odmaturovali na státním gymnáziu, aby potom mohli studovat teologii. Diecéze tak mohla získat kněze, které měla nedostatek. Úkolem Ignáce Stuchlého bylo se studenty opakovat látku, kromě toho studoval soukromě teologii a v místním semináři skládal zkoušky. Později mu přibyla další práce. Začalo se stavět a Ignác Stuchlý byl pověřen vedením stavby. Uměl tvrdě pracovat a vyznal se v mnoha věcech. Toto zapříčinilo, že ještě nebyl vysvěcen na kněze a inspektor ho za předpokladu, že k svěcení brzy dojde, jmenoval zástupcem ředitele neboli ekonomem domu.

    Na konci školního roku 1900 - 1901, kdy se udílelo kněžské svěcení, nebyl Ignác doma a ještě neměl složené všechny zkoušky. V listopadu roku 1901 do Gorice přijel na návštěvu Don Michal Rua. Když zjistil, že Ignác Stuchlý je prefektem a není knězem, nařídil, aby se při první příležitosti tato věc dala do pořádku. Tato příležitost se naskytla 3. listopadu. Ignác Stuchlý byl vysvěcen na kněze ve dvou dnech, bez duchovních cvičení přijal jáhenské i kněžské svěcení. 3. listopadu klečel před panem kardinálem Jakubem Misia ještě s jedním klerikem a z jeho soukromé kaple odcházel jako kněz. 4. listopadu měl v kapli pro komunitu svou první mši svatou, při které dal všem novokněžské požehnání. Pak chlapci šli do školy a při obědě se narychlo oslavovalo: stůl byl o poznání svátečnější, nic víc. Jak náhlé bylo jeho svěcení, tak rychle se oslavila i jeho primice. On ani víc nečekal a nechtěl. Měl radost, že dosáhl cíle, ke kterému tak dlouho směřoval. Do 32 let mu chyběl měsíc.

    Velice brzy se stal vyhledávaným zpovědníkem. Často a velice horlivě chodíval na Svatou Horu u Gorice zpovídat poutníky. Uměl několik jazyků, což byla výhoda. V Gorici byl celkem 9 let. V roce 1910 ho představení poslali do Lublaně. Tam se stavěl chrám Panny Marie Pomocnice, stavba se však byla ve finanční krizi. Nikdo s tím neuměl pohnout. Páter Ignác Stuchlý už měl pověst dobrého hospodáře. Dal se ihned do práce. Obklopil se schopnými pomocníky a začal vést stavbu. Nevyhýbal se žádné práci, osobně i oral, staral se o dobytek, pracoval od rána do tmy. Doba byla velice zlá. 8. října 1912 vypukla první balkánská válka, která skončila 20. listopadu 1912, a 16. července 1913 druhá balkánská válka, která skončila10. srpna 1913. Brzy nato, 28. července 1914, Rakousko-Uhersko vyhlásilo válku Srbsku, a tak začala první světová válka, do které byla zatažená celá Evropa a která skončila až 11. listopadu 1918. Rakousko-Uhersko se rozpadlo na mnoho národnostních států.

    V ústavu bylo třeba živit chovance i salesiány, vydržovat noviciát na Radně. Po válce se Slovinsko stalo součástí Jugoslávie. Páter Stuchlý potom odešel na dva roky do Veržej, kde připravil ústav pro salesiánský dorost, a pak se vrátil do Lublaně, kde ho potřebovali při dostavbě kostela. Peníze se tenkrát těžko sháněly a Stuchlý během žebrání zažil i mnoho nepříjemných chvil. V roce 1924 se nakonec podařilo kostel dostavět. Chrám posvětil stařičký salesián kardinál Giovanni Cagliero, jeden z rodáků a nejbližších spolupracovníků Dona Boska. Celou slavnost organizoval don Stuchlý. Potom byl jmenován ředitelem salesiánské oratoře v Lublani. Konečně mohl přímo pracovat s mládeží. Tato idyla však netrvala dlouho. Už za čtvrt roku, o Vánocích 1924, dostal dopis od hlavního představeného: „Přijeď rychle, budeš poslem Boží prozřetelnosti“. Bylo mu tehdy více než 55 let. Měl nárok na zasloužený odpočinek, ale nechal všeho a šel tam, kam ho Bůh volal.

    Katolická církev se v novém Československu, po první válce, dostala do hluboké krize. Hnutí „Pryč od Vídně“ mělo pokračování „Pryč od Říma“. To způsobilo vznik národní „Československé církve“, která odmítla spojení s Římem, od církve se odtrhlo přes 300 kněží s asi milionem věřících.

    Velký přítel Ignáce Stuchlého, Antonín Cyril Stojan, na Moravě velice populární kněz, bývalý poslanec vídeňského parlamentu, byl jmenován 3. dubna 1921 olomouckým arcibiskupem. Ten často po návratu z Prahy, kam chodil na úřední jednání, naříkal: „Vy si neuvědomujete, v jak hluboké krizi jsme“. Někteří kněží, v Čechách to byl Metoděj Klement a na Moravě ThDr. Augustín Štancl, se snažili něco dělat, a když viděli mladou a dynamicky se rozvíjející „Kongregaci salesiánů“ snažili se, aby salesiáni přišli do českých zemí. Dramatickou situaci vyjadřuje dopis Nuncia salesiánským novicům. Ještě dramatičtěji zněl dopis papežského nuncia Marmaggi, datovaný 30. listopadu 1924 z Prahy:

     

                Moji nejdražší synové v J. Kristu!

    Dostal jsem Váš hezký dopis ze dne 13. listopadu 1924. Srdečné díky. Způsobil mi nesmírnou radost, ano, povzbudil mne… Na Vás zvláště se dívá Vaše vlast, na kterou, jak víte, se snesla bouře bezbožnosti, abyste vyplnili mezery, které vznikly v řadách duchovenstva i věřících zradou nebo lidskou křehkostí. Nedávno jsem četl statistiku, podle které jen v samotné Praze od roku 1910 do roku 1921 odpadlo od víry dokonce 174.719 katolíků. Většina z nich se prohlásila bez vyznání, to je bez Boha! Kdo vrátí tyto duše, moji drazí synové, vykoupené jeho drahocennou krví, Srdci Ježíšovu, duše, které bídně hynou? Nedovedu Vám vypověděti, moji malí apoštolové, jak Vás mám rád a jak vysoké naděje ve vás klade papežův zástupce ve Vaší vlasti. Když před nedávnem jeden z Vás mne prosil před odjezdem do Itálie o požehnání, cítil jsem, že mi selhává hlas dojetím, nevím už, zda z bolesti nebo z radosti… Všechny Vás objímám, jednoho vedle druhého a všem Vám žehnám. Vyřiďte s hlubokou úctou mé ozdravní Vašim neocenitelným představeným.

                       Váš v Ježíši Kristu + F. Marmaggi, apoštolský nuncius

     

    Ovšem nálada a city nestačily, chtělo to činy. To dobře věděli hlavní průkopníci salesiánského díla, páter Metoděj Klement a páter ThDr. Augustin Štancl. V Itálii mezitím na konci roku 1924 do ústavu v Perose Argentině nastoupilo 30 chlapců z Čech a Moravy, aby vystudovali gymnázium a potom se stali salesiány a přenesli toto dílo do Čech. Nikdo z nich neuměl italsky. Představení poslali do Perosy Argentiny (asi 40 km severozápadně od Turína pod vrcholy Alp – kolem 3000 m, pátera Ignáce Stuchlého, aby se chlapců ujal. Ignác tam přijel 25. ledna 1925. V Perose Argentině prožil s chlapci tři těžké roky. V Itálii byla po první válce velká bída, nebylo peněz, v domě vládla naprostá chudoba. Průkopníci salesiánského díla ve vlasti páter Metoděj Klement a páter ThDr. Augustin Štancl dělali, co mohli, ale dílo bylo málo známé. Peníze se velice těžko sháněly. Chlapci byli z velice chudých rodin a platit i to minimum bylo pro některé rodiny těžké. Stuchlý uměl hospodařit, ale s chlapci své starosti nesdílel. Mezi nimi byl naopak plný humoru a veselí. Ve svých letech s nimi všechny hrál pohybové hry. Byl pro ně Donem Boskem a chlapci ho měli velice rádi. Toto dokresluje vzpomínka pátera Josefa Novosada, který byl jedním z prvních chovanců v Perose Argentině, byl velice nadaný a stal se potom velice inteligentníma svatým salesiánem, schopným hluboké reflexe nad tím, co prožil. Znal jsem ho 11 let:

    Náš počáteční pobyt v Perose byl plný všelijakých zážitků, jejichž společným jmenovatelem byla opuštěnost a ubohost. Jediný kontakt s chápajícím okolím tvořil Don Hlubík, to ostatní nebylo přesvědčivé. Don Hlubík, aby nás udržel a vyvedl ze zmatku a deprese, nás "houpal" nadějí, že brzy se naše situace změní k lepšímu, protože přijede a ujme se nás Don Stuchlý. Už jméno "Stuchlý" budilo trochu skepsi. Ale jinak nám jej popisoval jako hotový div. Vzpomínám, jak nedočkavě jsme se těšili. V důsledku popisů a slibů jsem si toho Stuchlého představoval jako mladého muže, div ne vševěda a všeuměla, který nás z té mizérie převede na práh ráje.

    Konečně přijel. Jaké zklamání pro patnáctileté kluky! "Stařeček“ bílé vlasy, ač jinak pleť červená a svěží, oči kryté brýlemi a řeč směšná. Vysoký diskontní tón hlasu, který pronášel řadu cizích nebo zkomolených slov, která v nás budila smích (tuki, tuki  solničko jde na záchod  přines i steklenico vode stranica ...).  Opět velké zklamání, ještě větší než předchozí! Jedno však na tom "vymalovaném" ideálu souhlasilo, veselý vzhled, laskavý pohled a stálý úsměv. Zklamání začalo rychle mizet a bylo nahrazováno důvěrou, jak se Don Stuchlý začal projevovat jako učitel a všudypřítomný asistent, školní rádce a katecheta i ředitel. Jeho veselost a důvěra se přelévaly do nás. To, že se nikdy neurážel, když jsme měli legraci z jeho "češtiny", že měl o každého zájem jako skutečný otec, a hlavně to, že byl stále s námi, to nás rychle získávalo, a když jsme viděli, jak nás "bixal" v latině a brzy nato i v řečtině (a ovšem i v italštině), nám dávalo naději, že v té Perose přece jen nebudeme nadarmo. Brzy zmizel také pocit přehrady dané vysokým věkem a my jsme ho začali vnímat jako daleko mladšího.

    Ve vlasti se delší dobu jednalo o přestěhování chlapců, protože v Itálii po válce byla bída a doma by se snadněji alespoň uživili. Zásluhou olomouckého arcibiskupa ThDr. Leopolda Prečana salesiáni získali od sester „Neposkvrněného Početí“ dům ve Fryštáku a v roce 1927 na svatého Václava se gymnazisté z italské obce Perosa Argentina (asi 40 km na severozápad do Turína) spolu s Donem Stuchlým přestěhovali z Itálie do Fryštáku.

    Ani tady začátky nebyly jednoduché a lehké. Aby páter Ignác Stuchlý ústav a dílo udržel při životě, musel cestovat, žebral, navazoval známosti. Salesiány nikdo neznal. Dílo se rozvíjelo pomalu a od roku 1931 pravidelně vycházeli z Fryštáku chlapci, kteří potom vstupovali do noviciátu. Pomalu přibývalo kleriků i laiků. Ústav ve Fryštáku se musel rozšířit. Někteří z mladých spolubratří ve formaci odcházeli na misie. Misiím páter Stuchlý nebránil, ani toho nelitoval. Věděl, že namísto misionářů Bůh pošle jiné lidi. Začal dostávat nabídky na otevření nových domů.

    Personál salesiánů byl ještě velice mladý a bylo třeba velké trpělivosti a opatrnosti ve formaci. Pomalu, ale jistě, se dílo pod vedením Dona Stuchlého, kterému na Moravě začali říkat "stařeček", rozvíjelo. Don Stuchlý musel překonávat mnohé a mnohé těžkosti. Celých 9 let například trvalo, než salesiáni získali od antiklerikálně orientované československé vlády státní uznání své existence. Nově otevřené domy, i ty, které postupně otvíraly, nemohly být přímým majetkem salesiánů. Salesiáni dosud neměli právní statut. Tuto právně nejistou situaci Don Stuchlý trpělivě nesl.

    V roce 1935 vedení salesiánské kongregace v Turíně vytvořilo z Československa samostatnou provincii – inspektorii. Doposud patřili Češi i Slováci pod jugoslávskou inspektorii. Prvním inspektorem byl jmenován páter Ignác Stuchlý. Tím mu přibylo starostí. Dílo se prudce rozvíjelo, hodně se stavělo: kostel v Ostravě, v Praze se domov mládeže, později také ústav v Pardubicích. Stavělo se i na Slovensku, v Bratislavě, v Žilině v době celosvětové hospodářské krize. Nad Evropou se však začaly tvořit černé mraky. Z 18. na 19. července 1936 vypukla ve Španělsku občanská válka. Všechny proticírkevní sily se spojily a spolu s komunisty začaly otevřeně likvidovat církev, kněží byli vražděni na potkání. Jenom salesiáni mají dnes 95 blahoslavených mučedníků. Za tři roky občanské války zahynulo asi milion lidí a tisíce kněží, řeholníků a biskupů. Nakonec komunisty podporovaní republikáni válku prohráli a 1. dubna 1939 generál Franko prohlásil občanskou válku za skončenou. Z Československa tam bojovalo asi 2000 interbrigadistů. Stalin potom všechny sovětské generály, kteří ve Španělsku bojovali, nechal popravit. Španělsko se do druhé světové války už nezapletlo. Dovolilo účast ve válce jenom dobrovolníkům.

    Páter Ignác Stuchlý byl mužem hluboké víry v Boží prozřetelnost a v přímluvu Panny Marie Pomocnice jako Don Bosco. Dovedl povzbudit k důvěře i své okolí. Postupně začaly přicházet stále těžší a těžší zkoušky. 16. března 1939 byl zřízen Protektorát Čechy a Morava. Okupací Německo porušilo Mnichovskou dohodu, kterou samo 30. září 1938 uzavřelo. 1. září 1939 napadlo nacistické Německo Polsko, tato akce byla od 17. září podpořena útokem Sovětského svazu na Polsko z druhé strany a v roce 1940 až 1941 vyvražděním asi 22 000 mužů, důstojníků a příslušníků inteligence ve známém Katyňském lese a na jiných místech. Katyňský masakr byl další výraznou ztrátou v řadách polské elity. Už předtím, v roce 1939, provedli Němci na okupovaném polském území operace „Tannenberk“ a „Inteligence“, při kterých zahynulo kolem 60 tisíc předních Poláků, a další byli odvlečeni do německých koncentračních táborů. Tak začala druhá světová válku v Evropě.  Nacistické Německo a Sovětský svaz společně během jednoho měsíce zlikvidovaly Polsko.

    Československo bylo prakticky anektováno. Když Don Ignác Stuchlý slavil sedmdesátiny 14. prosince 1939, bylo českých salesiánů téměř 200 a stejně tolik Slováků. První ranou bylo, že nemohl na Slovensko, které se stalo samostatným státem. Aby představení situaci vyřešili, rozdělili československou inspektorii na dvě. V inspektorii svatého Jana Boska v Čechách a na Moravě se stal don Stuchlý inspektorem. Rány jedna za druhou pokračovaly. V únoru 1942 zabrali Němci dům v Ostravě. 27. května 1942 v Praze-Libni dvojice československých výsadkářů Jozef Gabčík a Jan Kubiš, pro tento úkol byli speciálně vycvičeni ve Velké Británii, spáchala atentát na protektora Reinharda Heydricha. Krátce po atentátu, 28. května 1942, byl zatčen pražským gestapem páter Štěpán Trochta, ředitel pražského salesiánského ústavu v Kobylisích. Potom muselo asi 50 salesiánů opustit ústavy a byli nasazeni na nucené práce v Říši. Důvodem zatčení Štěpána Trochty byly kontakty a podpora odboje.

    Prošel výslechy na Pankráci a v červenci 1942 byl odvezen do Malé pevnosti Terezín. Další rok přišla další pohroma záborem ústavu ve Fryštáku. Stařeček Stuchlý to všechno statečně snášel a Panna Maria ho neopustila. Vždy se našlo nějaké řešení a v díle se pokračovalo. I v době během války se podařilo otevřít několik domů: v Ořechově, kam se přestěhoval noviciát z Ostravy, potom později si spolubratři na pozemku pana starosty postavili nouzový dům v Hodoňovicích, potom to byl Dvorek u Přibyslavi, kde v tamější prázdninové kolonii našli útočiště chlapci z Fryštáku. Pak přišlo další ohrožení: fronta. V palbě se ocitly ústavy v Ostravě a oratoř v Brně. I zde se projevila ochrana Panny Marie. Nikdo nepřišel o život, nikdo nebyl raněn, domy neutrpěly žádnou větší škodu.

    Po válce přišly i chvíle radosti. Z koncentráku se vrátil šťastně páter Štěpán Trochta. Vrátili se i spolubratři z nucených prací. Byly sice nějaké odchody z Kongregace, jak už to v těžkých dobách bývá, ale vrácený fryštátský ústav se naplnil novými aspiranty. Ústav v Ostravě byl salesiánům vrácen a brzy se otevíraly další ústavy: Mníšek pod Brdy, Osek u Duchcova, Přestavlky a Trmice. Páteru Ignáci Stuchlému už bylo víc než 75 let, ale nadále zůstával představeným salesiánského díla. Všichni doufali, že jeho nástupcem se stane pražský ředitel páter Štěpán Trochta. S tímto přesvědčením odjel v roce 1947 na generální kapitulu do Turína, ale nestalo se tak. Velice brzy po návratu pátera Ignáce Stuchlého přišla zpráva, že páter Štěpán Trochta byl jmenován litoměřickým biskupem. Pan inspektor skromně asistoval u obřadu svěcení, ale myslel si své. Jen soukromě prohodil: „Chudák Trochta. kdyby věděl co ho čeká..."

    Vysvobození a odchod k zaslouženému odpočinku nakonec přece jen přišel. Na jaře v roce 1948 byl jmenován nový inspektor, páter Antonín Dvořák. Páter Ignác Stuchlý mohl odejít na odpočinek, proto odchází do Fryštáku. Stal se tam zpovědníkem a konečně našel si čas na salesiánskou literaturu, četl „Memoriebiografiche – Životopisné paměti Dona Boska“, na které se vždy těšil, ale pro množství naléhavé práce na to neměl čas. 5. března 1950, když byl v Římě blahořečen Dominik Savio, se večer na chodbě, obklopen kleriky, skácel raněn mozkovou mrtvicí. Pomalu se ze záchvatu dostával. Ležel ve svém pokoji, kde se u něho neustále dnem i nocí střídalo 24 kleriků, aby mu mohli okamžitě pomoci, kdyby něco potřeboval. Neustále se modlil a dával dobrý příklad,jak trpělivě snášet nemoc.

    Největší pohroma se však velice rychle blížila. 15. března byli do všech ústavů nasazeni vládní zmocněnci. Před páterem Stuchlým se to tajilo, aby ho to nerozrušilo. Ale za měsíc, v noci z 13. na 14. duben, byly všechny řeholní domy v celém Československu přepadeny komunistickou policií a všichni řeholníci byli odvezeni a uvězněni, internáty a školy byly rozpuštěny. Páter Ignác Stuchlý nakonec nebyl odvezen, zůstal sám. Zprávu o násilné likvidaci všech ústavů přijal s klidem. Převezli ho k sestrám františkánkám do Zlína a později, když se sestry musely ze Zlína vystěhovat, do nedalekého Lukova, kde byl domov důchodců. Nutno podotknout, že páter Ignác Stuchlý již v Perosa Argentina jednou mezi chlapci řekl, že se české salesiánské dílo dočká velkého rozkvětu, ale pak bude najednou vše zničeno. Později často říkával, že zemře sám daleko od spolubratří mezi "ženičkami", jak svým nenapodobitelným způsobem vyjadřování říkal, a že bude rád, když mu podají trochu "kobzolí a kyšky". Říkal to v dobách, kdy dílo rozkvétalo a nějakou hrozbu si nikdo ani neuměl ve své fantazii představit. Toto mi vyprávěl očitý svědek, který to slyšel osobně od něho. Bylo to jeho tajemství. Tato předpověď bývala většinou spojována s předpovědí blahoslaveného Michala Rua o jeho misiích na severu. Ale Don Stuchlý to jednou výslovně popřel, že by mu Rua něco takového předpověděl.

    Pobyt v Lukově byl pro něho také určitou internací. Řeholní sestry ho sice ošetřovaly, ale dům řídila státní zmocněnkyně. Nesměl ven, ani se někam odstěhovat. Jeho stav se natolik zlepšil, že mohl v domácí kapli celebrovat, ve svém pokoji zpovídal a přijímal návštěvy spolubratří, pokud se dostali nějak z internace anebo pracovních vojenských táborů a podařilo se jim do domova důchodců v Lukově nějak propašovat bez vědomí dosazené paní vedoucí. Při těchto návštěvách, kterých nebylo mnoho, měl vždy živý zájem o spolubratry a povzbuzoval, vléval naději, jen vytrvat a "držet fest" to bylo jeho oblíbené rčení.

    8. ledna 1953 dostal páter Ignác druhý záchvat mozkové mrtvice, ze kterého už nevzpamatoval. Trpěl při plném vědomí s naprostou odevzdaností do Boží vůle. U lůžka se střídaly sestry františkánky a dominikánky, zaměstnané v domově. V sobotu 17. ledna se k němu tajně dostal salesián páter Rudolf Chudárek pocházející z Fryštáku, který byl v té době propuštěn z vojenské služby u útvaru PTP. Mohl pozvednout jeho pravici a s ní požehnat všem vzdáleným synům a přátelům. Hned na to klesl do podušky a klidně odevzdal duši Bohu. Pohřeb byl ve Fryštáku ve čtvrtek 22. ledna. Na pohřeb přišlo pár salesiánů, kteří nebyli v internaci, na vojně nebo ve vězení v civilním oblečení. Obřady vykonal salesiánský spolupracovník Mons. Martin Horký, farář z Polešovic. Promluvu měl jeho bývalý žák z Fryštáku, v té době kaplan v Holešově páter Jaroslav Janík. Ze všech projevů nad hrobem vyznívalo přesvědčení, že zemřel světec.

     

    Když si salesiáni v roce 1969 připomínali 100 let od jeho narození, páter Oldřich Med, autor jeho životopisních pamětí napsal na pátera Ignáce Stuchlého tuto vzpomínku:

    Mluvit o Donu Stuchlém a nezastavit se u jeho mravního profilu, bylo by neúplné. Jde o kněze, který se svým formátem značně odlišil od běžného průměru českého kněze. Don Stuchlý byl postavou prozřetelnostní; v ní se milost rozhojnila nad obvyklou míru. My, kteří jsme s ním žili v důvěrném styku řadu let, můžeme říci, že vynikal nad nás všechny křesťanskými ctnostmi, ať už jde o ctnosti teologické nebo morální.

    Jeho láska k Bohu nebyla záležitostí citu, nýbrž vůle. Byl cele ve službách Božího díla a těžko říci, že by si byl něco ponechal pro sebe. Neměl osobních zálib, nikdy jsme neviděli, že by si dopřával toho či onoho. Od rána do večera byl na nohou, vyřizoval korespondenci, dohlížel, aby vše klapalo, učil, „kopal se v účtech“, teprve pozdě večer „se trochu skupil“, ale ráno zas první vstal a šel do nové vysilující práce. Těch cest po světě! Jak často měl pocity, že jde „jako ten gobelín po cestě“. A nebyla to jen vnější dřina. Don Stuchlý na Pána Boha stále myslel. Neměl čas na dlouhé modlitby, ani si v nich neliboval. V tom byl celý Don Bosco. Zato žil ustavičně v Boží přítomnosti, prostě, lidsky, v jeho srdci nebylo místa pro něco jiného než pro Boží službu.

    Jeho víra byla prostá, až dětská. Neměl teologických problémů, řekli bychom, že to byla víra prostého venkovana. Už jeho výrazy „Matička Boží, Pánbíček“ a podobné ukazovaly na jeho stálé duchovní dětství. Sám jsem ho jednou o Vánocích při ministrovaní slyšel, jak po pozdvihování proti všem rubrikám polohlasem šeptá: Ježíšku, Ježíšku“ a byla to víra, která hory přenáší. Lidé nic nepřeháněli, když o něm vypravovali jako o světci. Všichni salesiáni, chovanci v něm vidě1i muže Božího, který nás všechny daleko předčí.

    Víra je základem naděje a naděje je důkazem ryzosti víry. U Dona Stuchlého byla naděje nezdolnou ctností. Žádný z nás nebyl schopen unést pro Boha tolik, kolik unesl on. Kdo znal jeho život zblízka, kdo byl svědkem tolika malých i velkých nepříjemností, i tolik a zklamaní ve věcech i lidech, kdo dovedl změřit tíhu katastrof, které přežil [za války bylo dílo zpola, zbořeno, později zcela zničeno], ten rád uzná, že zachovat si přitom neporušenou víru a naprostou odevzdanost do vůle Boží, je heroismus. Pravda, i Don Stuchlý byl člověkem. Také spasitel padal pod křížem a sténal. Ale Don Stuchlý šel za ním věrně až do smrti. Kolikrát jsme ho viděli doslova shrbeného pod tíhou kříže, ulevujícího si svým charakteristickým „ja, ja, co vy víte“, ale stačilo, aby šel kolem chlapec a Don Stuchlý, jako by vymrštěn neviditelnou pružinou, náhle se vzpřímil, vypjal prsa, chytil chlapce za rameno, udeřil ho po vojensku do prsou, a hlasitě zvolal „tauglich - schopen boje“, aby vzápětí se zase schoulil do sebe a těžkým unaveným krokem šel dál. I hlavní mravní ctnosti praktikoval v hrdinském stupni.

    Opatrnost u něho byla příslovečná. Nebyl to člověk domýšlivé sebedůvěry. Don Stuchlý byl věčným žáčkem. Kam šel, s kýmkoliv mluvil, to byla vždycky „škola za nás“. I od dětí se učil. Přitom všechno vážil nadpřirozeně, se zřetelem na Boží zájmy a na spásu duší. Jeho opatrnost v jednání byla tak veliká, že zrovna trpěl, když měl něco rozhodnout a nebyl si jist na sto procent, že je to správně. Tato ctnost mu velice usnadňovala poslušnost. Opatrnost však mu nebránila přijmout i veliká rizika ve službě Boží. Vždyť podnikal veliké stavby, nové ústavy stály přece miliony a začínal vždy naprostou důvěrou, že Bůh pomůže.

    Spravedlivý byl ke každému. Bůh mu byl vším a každého člověka si váži1 více než sebe. Jestli na někoho zapomínal, pak jenom na sebe. Stuchlý se nenechal spoutat žádným lidským zřetelem, ani netrpěl nacionalistickými náladami, byl otevřený i ke státní moci, ctil všechny autority a každému chtěl poctivě odevzdat, co mu patřilo. Měl široký pohled na svět a lidi, opravdovou katolicitu ve smýšlení i jednání, kongregaci měl rád samozřejmě jako svou rodinu, ale stejně si vážil i světského kléru i všech řeholí. Jenom křesťanská statečnost dostatečně vynikla už z toho, co jsme řekli o jeho naději. Byl také ve všem umírněný. 

    Vyhýbal se všem krajnostem. Byl střídmý v jídle a pití, „nikdo nemoh1 říci, co mu chutná nebo nechutná, nehledal žádné pohodlí a spokojoval se s tím, co život dával. Jeho smysly byly zcela ukázněné, na nějaké koníčky nebo radovánky, rekreace a podobně neměl čas ani pomyšlení, Ale nebyl nikomu na obtíž svým strohým způsobem života. Dovedl se srdečně zasmát, rád žertoval, nikomu nechtěl být na obtíž. Lidé ho měli rádi a říkali mu něžně „náš stařeček“.

    Jeho život salesiána neměl kazů. Co Bohu slíbil, plnil na sto procent. Jeho chudoba byla příslovečná. Není žádným tajemstvím, že ze všech salesiánů chodil nejchuději oblečený, a měl nejmenší nároky. Nikdy jsme ho neviděli chodit v novém, vždy se oblékal do toho, co druzí odložili nebo darovali ústavu. Rukama mu prošly doslova miliony, ale nic na nich neulpělo. Jeho chudoba však byla vzdálena nedůstojné neupravenosti, špíně a podobně. Proto si ho tolik vážili spolupracovníci v Itálii, v Jugoslávii i doma a rádi mu svěřovali své přebytky nebo to, co si odtrhli od úst. Měl plnou důvěru kněží i prostého lidu. Ti věděli, že dary půjdou tam, kam byly určeny. Ano, měl schopnost pohnout zámožnými lidi, aby se zřekli svých velikých částek ke cti a chvále Boží a k prospěchu bližního. Máme-li mluvit o jeho čistotě, řekneme raději, že byl nevinný jako dítě. Z jeho chování nebo slov nikdy nikdo nevyčetl ani nejmenší zálibu v něčem hříšném. Byl až podivuhodně prostý a přirozený, v celibátu neviděl nikdy břemeno. U něho bylo všechno koncentrováno do silného pocitu otcovství, rozumí se nadpřirozeného. Měl mnoho synů a dcer mezi svými penitenty, chovanci, spolupracovníky a spolupracovnicemi. Všichni jsme cítili jeho otcovský vztah k nám, a to by nebylo možně, kdyby nebyl čistý, jak se sluší na kněze a salesiána.

    Poslušný byl jako dítě. Don Stuchlý neměl problém uznat autoritu představeného, ať byl starý nebo mladý, a plně ji respektovat. Představení v Turíně věděli o jeho poslušnosti a velice si ho vážili. Proto mu popřávali mnoho prostoru k sebeuplatnění a věřili, že v jeho rukou je české salesiánské dílo v nejlepších rukou.

    Vůči podřízeným byl však velkorysý. Nikoho neutiskoval zbytečnými předpisy a omezeními. Málokdo tak ctil svobodu člověka a právo na vlastní život, jako on.


    Don Ignác Stuchlý byl salesiánem tělem a duší. Celá ta krásná harmonie v jeho bytosti byla ovocem Don Boskova ducha, kterého do sebe vstřebal a plně asimiloval. Teprve ke konci života studoval salesiánskou kongregaci ze spisů teoreticky, sám by byl nedovedl o těchto věcech psát [vyšlo-li někdy něco pod jeho jménem, psali to druzí a on to jen podepsal], salesiánského ducha však měl v krvi, přijal jej na začátku svého salesiánského života v Itálii. Patřil do generace těch salesiánů, které formoval Don Bosco přímo v terénu života, kteří však vykonali věci podivuhodné.


    Uplynulo sto let od chvíle, kdy se Don Stuchlý narodil.  Je čas zamyslet se nad tím, kdo byl páter Stuchlý a z této reflexe vyvodit důsledky. Bylo by neodpustitelným nevděkem, kdyby jeho památka měla zapadnout do moře zapomenutí. Jak by české salesiánské dílo mohlo být podobno košatému stromu s mnoha větvemi, plnými květů a ovoce, kdyby ztrouchnivěl kořen, z něhož vyrostlo? Kéž první sté výročí, které slaví české salesiánské dílo, přinese nám mnoho světla, nadšení a obětavosti, abychom byli každý „druhý Don Stuchlý“, jako máme být každý „druhý Don Bosco“.

                                (Oldřich Med - Slavonice, 31. 12. 1969)

     


    Když don Ignác Stuchlý zemřel, v české inspektorii nebylo oficiálně nic. V roce 1950 bylo 12 domů a na 261 salesiánů a noviců. Co ho toto dílo stálo, to věděl jedině Pán Bůh a on.

    14. prosince 2019 bude 150 let od narození pátera Ignáce Stuchlého. Všichni, kterým je jeho dílo milé, by se měli zamyslet nad současnou situací a klást si otázku, co dělat, aby jeho dílo pokračovalo. Piaristé, školní a výchovný řád, byli na území České republiky od roku 1631. Piaristé k podtržení svého poslání skládají - mimo slibu čistoty, chudoby a poslušnosti - též čtvrtý, specificky piaristický, řádový: péči o děti a mládež.

    V českých zemích se piaristický řád objevil jako první mimo Itálii. Piaristé přišli na Moravu na pozvání Františka kardinála z Ditrichštejna v roce 1631 do Mikulova, roku 1633 do Strážnice a roku 1634 do Lipníku nad Bečvou, kde založili první koleje a školy. Následovaly koleje se školami v Litomyšli (1640), ve Slaném (1658), dále Ostrov nad Ohří (1666), Kroměříž (1687), Kosmonosy (1688), Stará Voda (1690), Příbor (1694), Rychnov nad Kněžnou (1714), Bílá Voda (1724), Bruntál (1731), a teprve roku 1752 přišli do Prahy a zároveň se oddělili od německé provincie jako samostatná provincie česká, později česko-moravská a roku 1825 česko-moravsko-slezská. V Praze se usadili ve školním areálu na Novém Městě později s kostelem svatého Kříže. Poslední fundace vznikly ve 2. polovině 18. stoletíː Hustopeče (1757), Brandýs nad Labem (1759), Kyjov (1759), České Budějovice (1762), Nový Bor (1763, Česká Třebová (1765), Most (1768), Doupov (1775), Mladá Boleslav (1786), Kadaň (1802), Liberec (1837) a jako poslední Nepomuk (1862).

    Největšího rozvoje dosáhly piaristické školy a vzdělávací ústavy v 17. – 19. století, přičemž o úplném vrcholu můžeme mluvit v druhé polovině století osmnáctého, ani při reformách císaře Josefa II. nebyla činnost tohoto řádu nijak narušena, na rozdíl od jezuitů, jejichž koleje po zrušení z roku 1773 piaristé někde obsadili. Navíc na piaristických školách směl studovat kdokoli, dokonce někdy i studenti podobojí a Židé.

    Dnes už čeští piaristé nejsou – tři polští jsou ve Strážnici. Když salesiáni nebudou věrní svému poslání, zmizí.

     

                     (zpracoval Jan Ihnát, SDB)

     


    Životopis ke stažení v PDF

     

     


    [Akt. známka: 0 / Počet hlasů: 0] 1 2 3 4 5
    Celý článek | Autor: redakce | Počet komentářů: 0 | Přidat komentář | Informační e-mailVytisknout článek

    MODLITBY
    24.02.2018:
    SPOLEČNÝ ÚMYSL MODLITBY

    Prosíme za Boží vedení pro nového koordinátora Honzu Macouna a celou novou provinciální radu


    web ASC - modlitby.pdf



    Pane, v tomto čase smilování tě prosíme za celý svět a za náš národ:

    24.02.2018:
    OSOBNÍ ÚMYSLY MODLITBY

    Prosíme také za naše společenství a za ty, kdo tvou posilu nejvíc potřebují:

    - za uzdravení Jana Kuchaře a sílu bojovat s dalším onkologickým onemocněním pro něj i celou rodinu

    - za Toníka Orla, který odešel k Pánu, a za posilu pro jeho rodinu

    - za Brigitu Fišerovou, která zemřela po těžké autonehodě, za Honzu, jejich děti a blízké

    – za posilu v nemoci pro dceru Šikutových - Anežku

    – za posilu v nemoci pro rodinu Kubíčkových, vnuka Davídka, dceru Anežku a snachu Darinu

    – za Marii Šedivou, která odešla za svým Pánem, za jejího manžela Vaška a celou rodinu

    – za uzdravení manželství, za děti a za Boží požehnání pro celou rodinu

    – za Vaška, syna Wagnerových, u kterého bylo zjištěno onkologické onemocnění

    – za vedení pro Marušku, dceru Bechyňákových, při hledání životní cesty

    – za posilu pro Mariana Cútha a jeho rodinu při prožívání onkologické nemoci

    – za duchovní posilu a naději pro Marušku Stodolovou v nové etapě těžkého období, za Honzu a celou rodinu

    – za ty naše rodiny, které prožívají těžké chvíle a jejichž jméno zde není uvedeno

    ZPRAVODAJ
    Zpravodaj č. 147
    příští uzávěrka
    10. dubna 2018

    Starší čísla Zpravodaje

    Užitečné ODKAZY

    SDB

    FMA

    SHM

    Bosco Point

    SADBA

    ASC-SK

    SDB-SK

    TV NOE

    Rádio Vaticana

    Víra CZ


    Tento web byl vytvořen prostřednictvím phpRS systému -
    Příspěvky a články na web můžete posílat na adresu nebo