Víkend 15-17. 11. 2002

Během týdne se připravuji na duchovní obnovu která má být na Borku - Budislav - Litomyšl. Je to pro skupinu mládeže z Lanškrouna a okolí. Setkáváme se už přes pět let. Mám koupenou místenku a stíhám to s odřenýma ušima. Z Prahy jede se mnou na obnovu Pavel Maruška. Oběd ani žádné jídlo jsem nestihl. Volají Štanclovy -starají se o chalupu ACS - jestli by mohli přijít ke zpovědi. To jde bez problému. Naopak jsme měli výhodu protože nás z Litomyšle zavezli na Borek autem. Ta skupina dlouho hledala místo pro duchovní obnovu. Chodili jsme po různých farách, ale byla to jenom zima a veliká špína. Borek nám připadá jako ráj. Je dobře, že je se mnou Pavel Maruška protože on zatápí a já můžu zpovídat. Pavel je kus moji historie.Chodil do party kterou jsem dával dohromady, tatínek dělá údržbáře v semináři - zkrátka mají doma oltář a piji svěcenou vodu - a je celkem rozumný a rozvážný a dobře ví, že mít doma oltář nic neznamená.Zná své kamarády kteří teď namísto u oltáře sedí teď u barového pultu.S radostí se vítají známí a atmosféra je celkem dobrá.Pokazí ji jenom zdůrazňovaní jedné dvojice kteří prezentuji, že žiji spolu.K tomu jsem musel zaujmout postoj a to rázný.Není to jednoduché, ale dělat ze sebe šaška je kruté.K tomu jsem se vyjádřil i písemně.Papežská rada pro rodinu k tomuto problému vydala prohlášení - mám to v češtině.Nejsou to věci nové, stačí si přečíst knihu Makabejskou a hned vidíme jak Izraelité přebírají mravy pohanů.V neděli pospíchám od Prahy protože mám udělit svátosti tatínkovi jedné ze svých "oveček" - měli u svatého Kříže svatbu - hodně svátosti.Úkol je velice těžký.Blízkost smrti vzbuzuje veliké citové vzrušení.Po peripetiích a zmatcích jsem kolem páté ve Střešovické nemocnici.Všechno probíhá zkrácenou formou: podmínečný křest, svátost smíření, manželství a ve zmatku jsem na svátost nemocných zapomněl.Atmosféra je fantastická.Chápu co to je vylití ducha.X. prohlásí: "Poprvé jsme viděla tatínka plakat". Nechyběla ani kytice pro rodiče po manželském souhlasu.Ten pán mi řekl (známe se asi sedm let): "Takového člověka jako jste vy jsem potkal v životě poprvé". Bylo mi smutno, že ten člověk v životě nepotkal člověka který by byl blázen pro Krista.Co jsem já pro ně udělal to byla prkotina.Nejvíc je dorazilo to když jim dcera vyprávěla jak to co jsem ji říkal se ji v životě ukázalo jako pravda.Ze začátku tomu vůbec nechtěla věřit.Rakovník je Rakovník.Zase vidím jednu věc, že žít pro Krista je veliké dobrodružství.Stojí to za to ale jenom tehdy když člověk nasadí všechno.Pán dává všechno, ale i všechno vyžaduje.Život jde však dál. Ján Ihnát

Pb150019.jpg

Pb160079.jpg