Co mě zaujalo…

Autor: František Jakubec <jakubec(at)ivysehrad.cz>, Téma: Rubrika formačního snažení, Vydáno dne: 09. 03. 2007

Ve Zpravodaji č. 90 jsme si v zápisu z PR připomněli téma našich Místních konferencí:

„… Evangelizace Evropy a práce pro rodinu… Otázky do diskuse: 1. Co konkrétního můžeme udělat (každý sám nebo MS jako celek) pro naplnění výzvy hlavního představeného evangelizovat Evropu (tedy i ČR). 2. Jak můžeme přispět k tomu, aby v rodinách (našich, spolupracovnických, křesťanských, ostatních) zavládl duch evangelia.“ …

Již několikrát jsem vám nabízel něco z časopisu Naše rodina… V jednom z posledních čísel tam bylo pěkné povídání o Chudých sestrách sv. Kláry a rozhovor s jednou sestrou. Některé její odpovědi mně připadaly jako dobré poselství pro naše téma Evangelizace Evropy a práce pro rodinu. Myslím si, že s ozdravěním rodin a Evropy bychom měli začít právě u sebe a tím zpevnit zvětrávající základy křesťanství. Svým osobním svědectvím pak můžeme i nevědomky ovlivňovat lidi ve svém blízkém i širokém okolí a tak zasévat semínko naděje do dalších srdcí…


Jak se díváte na problémy současného světa?
… …Prohlubuje se sociální nejistota. Člověk jako takový ztrácí hodnotu, ta se měří jen podle výkonu. Těch problémů je ještě mnohem víc a nemyslím, že by na ně existovalo patentní řešení. Možná by se u všech dal najít společný kořen: v žebříčku hodnot se posunuly ty zdánlivé a povrchní nad ty opravdové, které jdou do hloubky, a proto mohou být občas i nepohodlné. Jenomže rychlé a snadné hodnoty, ať jsou jakkoli načančané, neunesou zátěž života, vyšumí a zanechají zklamání.

Jak z toho ven?
Vidím tu obrovský prostor pro křesťanské svědectví. Ne pro velké poučování, na to je dnešní člověk spíš alergický. Pro svědectví života. Svědectví, že člověk je vždycky důležitější než to, co dělá. Lidé, kteří žijí velké lidské hodnoty tak, že je možno tušit, že za to sice platí hodně, ale přesto se to vyplatí, jsou dnes obrovským znamením. Lidé, o kterých se ví, že jsou věrní, spolehliví, poctiví, nepodrazí, nepodvedou manželku kvůli chvilkovému vzplanutí, kteří v dialogu nemají patent na pravdu, ale dokážou naslouchat a chovat se i ke svému soupeři férově a s úctou, kteří umějí odpustit, kteří ani za nepříznivých okolností neztrácejí naději, docházejí i dnes uznání, i když třeba maskovaného za větičku „Ty jsi prostě blázen!“ Právě naděje dnešnímu světu hrozně chybí. A pro nás křesťany by přitom měla být charakteristická. Věříme přece, že ať už dějiny světa skončí jakkoli, poslední slovo bude mít Bůh a bude dobré…