Oslava padesátin Františka Ptáčka trochu v předstihu
Autor: Jiří Šárka <jiri.sarka(at)statikus.cz>, Téma: Informace, Vydáno dne: 01. 10. 2008Milí kamarádi! Poslední víkend v září prožilo naše společenství Praha - Jih jedinečnou akci - v Jizerských horách v Jiřetíně jsme trochu v předstihu oslavili padesátiny našeho delegáta Františka Ptáčka.
Po Františkově příjezdu, kdy jsme mu šli pomoci s vykládáním auta, jsme začali tušit, že se nebude jednat o obyčejnou oslavu narozenin - sud piva s kompletní čepovací výbavou, basy vína a nealko pití, kýble s gulášem, slivovička a krabice s množstvím typicky valašských koláčů "frgálů" prozrazovala, že František pochází z Valašska a pohostinnost má v krvi.
Již v pátek jsme ochutnali všelijaké dobroty a každému bylo jasné, že plánovaný 30-ti kilometrový výlet nemá šanci. V sobotu jsme sice vyrazili do krásně zbarvené přírody, ale již po pěti kilometrech se v hlavách většiny z nás začaly promítat obrázky z lednice a ze špajzu.
Za všeobecného souhlasu jsme se vydali na cestu k chatě, kde jsme až do noci slavili.
Mezi dárky: kolečkové brusle - Františkův sen, barevné tričko: "To jsem ale ptáček", vynikla písnička sepsaná Šárkovými Františkovi na míru. Mysleli jsme, že bychom se mohli pokusit ji protlačit do mešních zpěvů, ale to asi neprojde, tak snad alespoň do "zelených"?
Jak jsme tak v sobotu seděli u stolu, tak jsem si uvědomil, že už nejsme žádné malé děti a že ten život nějak strašně letí - no prostě stárneme, i když si to někteří nepřipouštíme.
Naše společenství prošlo dlouhým vývojem, během kterého se řešila různá složitá rozhodnutí, někteří mohli mít chvíle nepochopení, zklamání i krize.
Jistě nás ovlivňuje spousta okolností:
- je nás hodně (stále si ale myslím, že přínos dělení by nevyvážil negativa),
- to, že nežijeme kolem nějakého salesiánského díla, kde by třeba jednoruký přiložil prst k dílu,
- některým (možná většině) pomalu začínají vylétat děti z hnízda,
- každý z nás má v sobě ukryté nějaké ty fyzické, nebo jiné jizvy, nemoci, starosti (u mě se např. po 50-tce začíná vyskytovat neodolatelná chuť radit druhým - tak i tuto vsuvku tak, prosím, berte:-))
Prostě mi připadá, že nám dochází, že jsme vedeni k tomu, abychom se víc zajímali o starosti těch vedle nás. Když je znám, tak je pro mě snazší na ně myslet v modlitbě a nebo i trochu pomoci, pokud budu vědět jak. A dochází nám i to, že i když jsme každý hodně rozdílný, vyplatí se do vztahů investovat a víkendová oslava byl takový malý velký pokus, který se povedl.
A tak děkuji všem za organizaci a za příležitost se více poznat.
Otto Böhm a společenství Praha Jih
1. Žil kdys‘ Frantík Ptáček,
rád by knězem byl,
avšak černý fráček
za nic by nenosil,
tak vyhledal bratry,
co hábit neznají,
nosí různý hadry,
co rukávy nemají.
R:
2. A v tom je ten háček -
když do řádu vlez,
musel bez vytáček,
opustit rodnou ves.
Vzdal se světské dráhy,
vidím to jako dnes,
a nebýt Jižní Prahy,
neštěk‘ by po něm pes.
R:
3. Ať Ti každý mráček,
co na čelo Ti sed‘,
uletí jako dráček,
větrný neposed‘.
A tak s Bohem den co den
žij si klidně dál,
a sni si svůj velký sen,
co Boskovi se zdál.
R:
Po Františkově příjezdu, kdy jsme mu šli pomoci s vykládáním auta, jsme začali tušit, že se nebude jednat o obyčejnou oslavu narozenin - sud piva s kompletní čepovací výbavou, basy vína a nealko pití, kýble s gulášem, slivovička a krabice s množstvím typicky valašských koláčů "frgálů" prozrazovala, že František pochází z Valašska a pohostinnost má v krvi.
Již v pátek jsme ochutnali všelijaké dobroty a každému bylo jasné, že plánovaný 30-ti kilometrový výlet nemá šanci. V sobotu jsme sice vyrazili do krásně zbarvené přírody, ale již po pěti kilometrech se v hlavách většiny z nás začaly promítat obrázky z lednice a ze špajzu.
Za všeobecného souhlasu jsme se vydali na cestu k chatě, kde jsme až do noci slavili.
Mezi dárky: kolečkové brusle - Františkův sen, barevné tričko: "To jsem ale ptáček", vynikla písnička sepsaná Šárkovými Františkovi na míru. Mysleli jsme, že bychom se mohli pokusit ji protlačit do mešních zpěvů, ale to asi neprojde, tak snad alespoň do "zelených"?
Jak jsme tak v sobotu seděli u stolu, tak jsem si uvědomil, že už nejsme žádné malé děti a že ten život nějak strašně letí - no prostě stárneme, i když si to někteří nepřipouštíme.
Naše společenství prošlo dlouhým vývojem, během kterého se řešila různá složitá rozhodnutí, někteří mohli mít chvíle nepochopení, zklamání i krize.
Jistě nás ovlivňuje spousta okolností:
- je nás hodně (stále si ale myslím, že přínos dělení by nevyvážil negativa),
- to, že nežijeme kolem nějakého salesiánského díla, kde by třeba jednoruký přiložil prst k dílu,
- některým (možná většině) pomalu začínají vylétat děti z hnízda,
- každý z nás má v sobě ukryté nějaké ty fyzické, nebo jiné jizvy, nemoci, starosti (u mě se např. po 50-tce začíná vyskytovat neodolatelná chuť radit druhým - tak i tuto vsuvku tak, prosím, berte:-))
Prostě mi připadá, že nám dochází, že jsme vedeni k tomu, abychom se víc zajímali o starosti těch vedle nás. Když je znám, tak je pro mě snazší na ně myslet v modlitbě a nebo i trochu pomoci, pokud budu vědět jak. A dochází nám i to, že i když jsme každý hodně rozdílný, vyplatí se do vztahů investovat a víkendová oslava byl takový malý velký pokus, který se povedl.
A tak děkuji všem za organizaci a za příležitost se více poznat.
Otto Böhm a společenství Praha Jih
1. Žil kdys‘ Frantík Ptáček,
rád by knězem byl,
avšak černý fráček
za nic by nenosil,
tak vyhledal bratry,
co hábit neznají,
nosí různý hadry,
co rukávy nemají.
R:
2. A v tom je ten háček -
když do řádu vlez,
musel bez vytáček,
opustit rodnou ves.
Vzdal se světské dráhy,
vidím to jako dnes,
a nebýt Jižní Prahy,
neštěk‘ by po něm pes.
R:
3. Ať Ti každý mráček,
co na čelo Ti sed‘,
uletí jako dráček,
větrný neposed‘.
A tak s Bohem den co den
žij si klidně dál,
a sni si svůj velký sen,
co Boskovi se zdál.
R: