Intenzivní pocit, že mám začít děkovat...

Naši milí přátelé,
tak jsem slibovala, a taky si po poslední zprávě oddychla, že to bude na dlouho poslední.

Ale nedá mi to a musím psát, protože mám velmi intenzivní pocit, že mám začít děkovat. Uvědomila jsem si, že je to vlastně úžasné, jak na tom teď Tom je - jaký udělal za celý ten dlouhý čas veliký pokrok - nebo spíš mnoho kroků - ve svém uzdravování. Skoro každým dnem je znát posun. A vy na tom všem máte svými modlitbami svůj podíl. Je to vlastně zázrak, když si vzpomenu, že mu lékaři nedávali moc šancí a teď je na tom tak, jak je. Asi je to tak, jak mi psal náš Jakub-Daniel: Bůh dělá mnohé velké věci v tichosti.
Tomáš komunikuje. Poznává nás. Mluví potichu - šeptá, takže mu často nerozumím, ale když mu porozumím - říká smysluplné slovo nebo větu. Pamatuje si modlitby a modlí se rád. Rád taky poslouchá, když mu čtu denní četbu z mešního lekcionáře, tak, jak byl zvyklý si číst dřív. Ale nepamatuje si, co se událo před pár hodinami. Ale protože pořád dělá pokroky, máme naději, že to bude dál pokračovat - že se budou dále rozvíjet jeho znovunabyté schopnosti.
V neděli jsem se ho ptala, jestli si pamatuje, co řekl Ježíš apoštolům při bouři na moři, že je to slovo i pro něho a Tom na to: "Nebojte se , malověrní!"
Tomáš už může sedět s podporou a taky sám jí, i když mu s tím musím trochu pomoct. Levou rukou si vezme ze stolku sklenici a napije se a lžící si dokáže nabrat z talíře pokrájené jídlo.
Je vážný a tichý, ale je velmi statečný. Vím, že si svůj nynější stav uvědomuje, ale nevím, co všechno vnímá a jak se s tím vyrovnává. Snažíme se ho povzbuzovat, ale je to těžké, když mu nerozumím, co ho zrovna nejvíc tíží. Je někdy smutný, ale ne zoufalý. Pořád se snaží na sobě pracovat, např. si cvičí s pravou rukou (ještě před měsícem úplně bezvládnou) tak, jak mu to řekla rehabilitační sestra.
Je mi někdy velmi těžko z toho, že nevím, jak mu jeho stav ulehčit, co chápe a co ne. Je mi velkou útěchou, že to tak zvládá a zároveň mě to dojímá.
Tak to jsem napsala před více jak týdnem a nestačila to odeslat a teď jsem zase zažila období Tomovy zmatenosti a útlumu, ze kterého se pomalu dostává. Pořád ale cítím, že je čas děkovat.
Samozřejmě, že mám obavy z budoucnosti. Bude to vyžadovat hodně trpělivosti a odvahy od nás obou, ale na druhé straně dostávám i ujištění od Pána, že je s námi. A mám už zkušenost, že po "noci temna" vždy zase přijde období pokoje i tichého štěstí.
Takže, prosím, děkujte a občas i poproste, abychom měli dost trpělivosti a odvahy žít další všední dny.

Vaše Olga K.

P.S.: Jestli všechno dobře dopadne, tak pojedu příští týden s partou z naší sal. rodiny na hory, abych načerpala nové síly. Už se ohromně těším a zároveň, čím víc se blíží odjezd, je mi těžko Toma opouštět. Ale ti mí nejbližší i vzdálenější mě přesvědčují k odvaze odjet. Nikdo není nenahraditelný, že? - aspoň na chvíli. O.K.