P. Jaroslav Kopecký oslavil 50 let kněžství

Drazí,
ani ve snu mě nenapadlo, že se dožiji třetího tisíciletí, že oslavím padesátileté jubileum kněžství. Na Pánu Bohu jsem nikdy nevymáhal dlouhý věk. Co dá, to dá, co nedá, to nedá…

… Věřím, že každého z nás vede často i přes nepříjemné skutečnosti, které přestávají být po čase drásavými. Můj život byl často i ve velkých nebezpečích, především za války a během totality. Ale Pán dal vždy více ochrany, více pomoci, více sil, než bylo těžkostí. Častokrát jsem si to ani neuvědomoval. Kdykoliv jsem byl v nesnázích a potřeboval pomoc, Pán mi poslal vždy někoho, kdo v době nouze, kdy jsem nestačil, podal pomocnou ruku, aby mě podržel. Tak tomu je stále až do dnešního dne.
Před padesáti roky, dne 7. ledna 1961, mně pozdější kardinál Štěpán Trochta udělil tajně svátost kněžství. Učinil tak s ohrožením vlastního života. Stalo se to nedlouho po jeho podmínečném propuštění z vězení, kdy měl vážné potíže se srdcem a za vyzrazení svěcení riskoval svou svobodu. Knězem jsem se stal více než s desetiletým zpožděním, měl jsem 37 roků. Stalo se to proto, že jsem buď nebyl na svobodě já, nebo nebyl na svobodě ochotný světitel.
Jako salesián – kněz jsem se cítil celý život šťastný. Během života mě provázeli početní spolubratři, prožil jsem s nimi většinu života, mnoho silných a pohodových chvil, šel s nimi společnou cestou, předcházeli příkladem, svědectvím života, odvahou. Kdybych se mohl znovu rozhodovat, opět bych otevřel náruč Donu Boskovi.
Stále neodbytněji cítím, že světlo lampy slábne, že se blížím ke konci pozemské cesty. Nestěžuji si. Dosud vidím, slyším, mluvím, chodím. Věřím, že až zemřu, Bůh mě přijme tam, kde už nejsou žádné potíže, žádné temnoty a zármutek, „ale budeme se společně radovat doma u nebeského Otce“ , jak končí naše každodenní zásvětná modlitba k Panně Marii.
P. Jaroslav Kopecký, SDB



Zdroj: VZ 02/2011