Poznáváme misie, kde působí salesiánští dobrovolníci – JAR

Autor: Jan Obruča <>, Téma: Salesiánská rodina, Vydáno dne: 19. 05. 2013

»Bůh mi pomáhal až do dnešního dne, a tak zde stojím jako svědek před velkými i malými.« Sk 26,22. Každé slovo přesně vyjadřuje, co tu prožívám. (…) Skutečně skoro hmatatelně cítím Jeho sílu, která mě drží. (…) A jen díky Boží pomoci teď stojím uprostřed misijního díla v Jihoafrické republice – před velkými i před malými. Stojím tu jako svědek moci Boží, která dělá zázraky. Dělá zázraky s lidmi a dělá zázraky skrze lidi.“ - vyznává se dobrovolnice Magdaléna.

Republika Jižní Afrika (často též Jihoafrická republika, zkráceně JAR) je jeden z nejvyspělejších afrických států. Na hrubém domácím produktu celé Afriky se podílí více než jednou pětinou. Leží na jihu afrického kontinentu. Sousedí s Namibií, Botswanou a Zimbabwe na severu, Mozambikem a Svazijskem na východě. Uvnitř jihoafrického území leží samostatné království Lesotho.



Základní údaje:

Rozloha země

1 219 912 km²

Počet obyvatel

(údaj z roku 2009) 49 320 000

Hlavní město

Pretoria (výkonná moc), Kapské Město (zákonodárná moc), Bloemfontein (justice)

Jazyk

angličtina, afrikánština, ndebele,čvanština, zulština, xhosaština, jižní sothština, severní sothština, tsonga, svazijština, vendština(úřední)

Náboženství

Křesťanství 36%; (Siónští křesťané 11,1%, letniční 8,2%,katolíci 7,1%, metodisté 6,8%, holandská reformovaná církev 6,7%, anglikáni 3,8%), muslimové 1,5%, hinduisté1,4%, ostatní 17,2

Tento rok jsou v městečku Ennerdale, což je odlehlá část Johannesburgu, dvě dobrovolnice: Anežka Brtníková a Magdalena Švábová. V této misii působí Dcery Panny Marie Pomocnice, které v roce 1997 založily Don Bosco Educational Projects. Cílem tohoto projektu je poskytnout dětem z extrémně chudých poměrů základní vzdělání, aby se naučily číst a psát, což jim dává naději pro jejich další rozvoj a překonání bídy. Salesiánky a dobrovolnice se snaží těmto dětem (kolem 80% jsou to sirotci, jejichž rodiče zemřeli na AIDS a mnohé jsou HIV pozitivní) pomoci znovu získat ztracené dětství a dát jim pocit vlastní sebeúcty a důstojnosti.

Dejme slovo Anežce:

„A teď tedy co je vlastně náplní našich dnů. Zatím mám dva větší úkoly. Tím prvním je vyučování matematiky v šesté a sedmé třídě. Zatímco já učím, Magda si bere k sobě několik slabších žáků 
na doučování. Děti tu jsou stejní rošťáci jako u nás, a tak se musím i já hodně učit, jak s nimi jednat, abych je mohla něco naučit a zároveň – a především – pro ně byla někým, kým se budou cítit přijaté a skrze koho k nim bude přicházet Boží Láska. A tak vás prosím o modlitbu, abych byla schopná být takovýmto Božím nástrojem.

Mým druhým úkolem je před polednem sednout do auta a jet vyzvednout do pekárny vzdálené asi 20km chleby, které škola dostává darem pro děti. Jsem za tento úkol moc ráda, protože si během cesty docela odpočinu.

Teď ještě něco ke škole a dětem. Škola, ve které teď učíme, stojí teprve zhruba rok a ještě není zdaleka dostavená, hlavní ale je, že každý ročník má svou třídu, protože ještě nedávno to bylo tak, že se třeba čtyři třídy učily v jedné místnosti. Děti ve škole každý den dostávají snídani (kukuřičná kaše z vody, trošku něčím oslazená) a oběd (též vždy velmi jednoduchá a často se opakující jídla), nakonec ti nejpotřebnější dostanou domů balík toastového chleba, pro který jezdím. Děti žijí ve velmi bídných poměrech ve slamovém městečku zvaném Finetown, tzn. v chatrčích postavených z toho, co se najde (plech, hlína,…). Mnohé z nich už třeba ani nemají své rodiče, a tak bydlí u příbuzných nebo u těch, kdo si je k sobě vzali. A tak se snažíme, aby škola pro ně byla i určitým domovem, místem, kde se s nimi jedná jako s dětmi a kde se cítí přijaté, a zároveň místem, kde se učí základním životním zásadám. Celkem je tu sedm ročníků, s Magdou učíme poslední dva, což je velká výzva, když víme, že do života odejdou s tím, co si v posledních měsících utvrdí. Horší je to tím spíš, že často ještě v sedmé třídě neovládají automaticky sčítání a odčítání, natož pak násobilku a další věci. Není to tím, že by byly hloupé, ale tím, že třeba do školy přišly později, anebo přišly z jiné školy, kde jim uniklo něco podstatného, nikdo to neřešil, a tak nemají na čem stavět.“

„Některým z vás jsem se již zmínila, že teprve tady se mě skutečně dotkla bída a utrpení pramenící na první pohled především z chudoby, ale mající ještě mnoho dalších, i horších, příčin. Dokud se s touto realitou člověk setkává jen ve zprávách, nikdy se ho to nedotkne skutečně tak, jako když se nachází v bezprostřední blízkosti této bídy. Zároveň mu však média nemůžou zprostředkovat ani Naději, která přes všechno utrpení v lidských srdcích zůstává a umožňuje jim být šťastnými!“

„Dalším problémem je tu domácí násilí, zneužívání dětí apod., ale o tom my až tolik nevíme (naštěstí). Pak je tu problém s kouřením trávy – i u velmi malých dětí, což pak například zapříčiňuje neschopnost učit se. Anebo také AIDS, ale toto téma je tu tabu (i když ve škole o tom děti informace dostávají), takže nevíme kdo a kolik dětí ho má, ale pravděpodobně jich není málo.“

Dobrovolnice se snaží pomoci i materiálně, jak se dá. Snad si vzpomenete na výzvu uveřejněnou i na našem spolupracovnickém webu 21.10.2012 pod názvem Oblečení do Afriky. Výzva začínala slovy „Milí přátelé, naskytla se jedinečná možnost poslat našim africkým dětem oblečení! Někdy na přelomu listopadu a prosince bude z ČR vyjíždět kontejner se dvěma traktory do Tanzánie a může pobrat i to oblečení. Z Tanzánie už nebude problém převézt ho sem k nám, protože i tam jsou salesiáni.“ Protože jste se mnozí do sbírky zapojili, zjišťovali jsme, jaká je situace. Traktory byly na přelomu ledna a února dodány do Tanzánie. Oblečení pro děti z JAR je prozatím u salesiánů v Tanzánii a hledá se nejvhodnější příležitost, jak krabice doručit do Ennerdale. Jakmile se to povede, budeme vás informovat.

Další akcí byla „adopce dětí“ na Vánoce, aby každému z cca 200 dětí bylo možno zakoupit vánoční dárek. A jak to dopadlo? Magda píše:
„Drazí přátelé, chtěla bych Vám ze srdce poděkovat za veškerou podporu, kterou jste mi vyjádřili a díky které jsem mohla pro naše děti ve škole připravit překrásné Vánoce. (…) Jsem Vám všem moc vděčná, že jste pomohli zrealizovat náš projekt a „adoptovali“ si na Vánoce některé z našich dětí.(…) Když pak rozbalovaly své dárečky, zářily radostí a chlubily se každému na potkání, co krásného dostaly. Pro mladší děti jsme koupili trička, sponky do vlasů a autíčka. Větší děti dostaly penál s barevnými propiskami a malou deskovou hru. Děti čekalo ještě jedno překvapení. Místo obvyklého oběda, řídké polévky s kouskem chleba, dostaly rýži s kuřetem a nakonec ještě ovocný salát s troškou zmrzliny.“

Jak se slaví v Africe Velikonoce:
„Z Velikonočních obřadů byla samozřejmě nejúžasnější sobotní vigilie! Začali jsme venku u obrovského ohně a s rozžatými svíčkami jsme šli do kostela. Vlna únavy se rozplynula s prvními slavnostními mnohohlasými zpěvy doprovázenými bubny a minutu od minuty se v nás i mezi námi rozrůstala opravdová velikonoční radost. Součástí byly také křty mladých lidí. Divila jsem se tomu, že ti, co měli být křtěni, přišli tak neslavnostně oblečení, ale brzy jsem pochopila, že to mělo svou symboliku. Po přijetí svátosti křtu totiž odešli a vrátili se průvodem v bílém oblečení… Vigilie trvala celou noc – bylo úžasné vracet se domů při rozbřesku!“

Děvčata poslala mnoho dalších informací, zážitků, postřehů a fotek, ale to už je na vás, abyste si je vyhledali na stránkách http://www.adopcenablizko.cz/a/dopisy-dobrovolniku/ . Na těchto stránkách najdete i dopisy dalších dobrovolníků.

Lída a Honza Obručovi

Zdroje: Wikipedie.cz, webové stránky Dcer Panny Marie Pomocnice v JAR, dopisy Anežky Brtníkové a Magdaleny Švábové.