K setkání formátorů v Hoješíně jsme dostali jednu zajímavou úvahu o trvalé formaci, tak bychom se o ní s vámi rádi podělili.
Ahoj Miloši,
omlouvám se za pozdní odpověď na formační setkání. Ptal ses, co mě jako rádce pro formaci nejvíce trápí?
Potřebovala jsem trochu času na přemýšlení, to je hlavní důvod proč jsem Ti nenapsala hned po Tvém telefonátu.
Trápí mě věrnost tomu, co jsme slibovali, žít jako salesiáni ve světě a ve svých konkrétních rodinách (měnících se podmínkách) Někdy mě připadá, že nás už spiritualita dona Boska neoslovuje a kladu si otázku proč?
Když budu konkrétní, tak někteří z nás vstoupili do rodiny dona Boska, protože nic jiného neznali a toužili někam patřit, nebo se nechali strhnout někým z přátel a spiritualitu brali nebo stále berou formálně.
Já osobně vidím u sebe cestu z mojí formality přes osobní formaci-časté rozlišování co je mým úkolem a na co mám ještě síly. Poctivý a hluboký svátostný život, denní četbu liturgických textů a stálý úsměv, který je pro druhé zdrojem naděje a radosti. Ve svém povolání mnoho vydávám a proto musím mít zdroje, kde čerpám, kromě těch, které jsem již popsala - dostatečný spánek, čas na sebe, na četbu, na rozhovor s manželem, který je mi velikou oporou.
Snažím se žít svůj život vědomě a zodpovědně -TADY a TEĎ. Nejdůležitější věc je ta, co právě dělám a nejdůležitější člověk je ten, se kterým právě mluvím (nebo mlčím). A tak prožívám naplno PŘÍTOMNOST, netrápím se minulostí (tu denně odevzdávám Božímu milosrdenství a nemám obavy z budoucnosti, … kdo by se netěšil do milující Boží náruče).
Nevím, zda jsem Ti pomohla, ale já mohu dobře formovat a měnit jen sebe s pomocí bráchy SDB který mě podpírá, který se za mě modlí, který mě zná a který mě již několik let doprovází.