V den mých narozenin jsem dostala zprávu, že mám v těle zhoubný nádor, který roste a prý musím podstoupit chemoterapii, následně operaci a spoustu vyšetření před tím. Hlas v telefonu mluví bez emocí, rozuměla jste všemu? Můžete zavolat zpátky a na vše se znovu zeptat.
Cože? Proč já? Rána z nebe? Vždycky jsem byla zdravá, nejsem zvyklá marodit, paralen, celaskon a kafe všechno spraví, jedeme dál. Mám tolik rozdělané práce, rodina, zaměstnání, farnost, družstvo, politika. Nemůžu to teď opustit!
A Bůh mi říká: A proč ne? Chtěla jsi čas pro sebe? Pro mě? Teď ho máš! Jak jsem tě měl jinak zastavit? Když s každou další únavou sis přibrala další úkol? Co kdybys přestala spoléhat jen na sebe a počítala taky se mnou? Ach jo, Hospodine, ale já jsem si to takhle nepředstavovala! A můj Pán mi ústy proroka říká: Mé úmysly nejsou úmysly vaše a vaše cesty nejsou cesty moje. A myslím, že se směje.
Tak odpočívám a dívám se kolem na krásný podzimní dny, milí přátelé mi volají, píšou, doprovází mě na vyšetření, posílají vtipy. Děkuju vám všem, kdo mně i naší rodině pomáháte, děkuju za pozdravy a povzbuzení, děkuju za všechny lékaře, kteří mi starostlivě volají, jak se mi daří, děkuju za možnost mít k dispozici léky a přístroje, které mi, doufám, pomohou. A děkuju Bohu, že mě má tak rád!
Ilona Tůmová