Vzpomínka na Vraťu Naňáka

Milé spolusestry i spolubratři,

dovolím si vzhledem k připomínce pěti let od náhlého Vraťkova úmrtí (17. února 2010), mého manžela, skauta i salesiánského spolupracovníka, připojit alespoň pár řádek.
Co mi zůstává, je nejen vzpomínka na něj, ale do jisté míry i bolest a zároveň vděčnost, kterou mám potřebu vyjádřit a vyslovit nahlas.

Vděčnost patří salesiánské rodině za bezprostřední pomoc po jeho náhlém odchodu, vděčnost za nečekané a duchovně silné okolnosti, které tomu předcházely a následovaly...
 

Vděčnost za modlitbu, finanční podporu, bezprostřední spolunesení tohoto bolestného období, vděčnost za modlitby salesiánské rodiny, vděčnost za to, že mi bylo umožněno, abych mu mohla být v těchto chvílích, kdy „odcházel“, nablízku, vděčnost za našeho syna, který se mohl narodit navzdory všem prognózám, vděčnost za naše sliby, které se uskutečnily jen tři měsíce před jeho úmrtím, přestože se cítil salesiánem již 17 let…  

Dovoluji si tedy připojit několik psaných slov právě Vraťkem. Kéž vás pohladí a vykouzlí úsměv při vzpomínce na něho…

S požehnáním a vděčností                                                              
                                               Helena Naňáková
 

---

 

 

Kočka

Ke čtyřnohým přátelům člověka máme různé vztahy, někteří je milují, rozmazlují či dokonce oblékají. Jiní zase právě naopak. Ke kterým patříte vy, nechám na vás.
Tenhle úsměvný příběh jsem kdysi zaslechl u nás na Valašsku. Posuďte sami, jaké trampoty může němá tvář člověku připravit.

A teďkaj už po našem...

 

"Co tam zas vyváďáš?!" křičala tetina Ovesná od verandy, dyž slyšela ze stodoly rachot jak při náletu. Chvílu sa nido neozývál, až po dlúhé době vyšél ze stodoly strýc celý zpocený, jak dyby sa probrál ze zlého sna. Košulu měl roztrhanú, v očách zlosť a na rameni kuřinec. „Šak já jí dám, potvoře umňákané!“ volál, v ruce držál starý měch a v něm černú kočku, co už týden naháňál. Kočky strýc z duše nenáviděl. „Anežko, daj ně klobúk, odnesu ju do hory a bude pokoj, já sa s ňú mazlit nebudu!" pravil rozčíleně. „Ale, šak ju nechaj, Cyrile, víš, jak dobře chytá myši,“ snažila sa to zachránit tetina, „a co tom řekne Fanúšek s Maruškú?" „Nejak jim to vysvětlím," pravil strýc, "a kúpím jim psa, myš takéj chytí a aspoň ohlídá dvůr". Nasadil si klobúk, vzál čagan eště po tatovi a vyrazil k humnám. „Šak na oběd budu zpátky“, volál eště na tetinu.

Cestú sa stavil v kolni na zahradě. Měl tam zašitú ploskačku slivovice, dyby sa mu při práci udělalo zle. Což sa mu dělalo často. Šak štamprla neuškodí, je horko, tož ať sa lepší dýchá. Eště si na cestu zapálil fajku a ubírál sa humnama do lesa.

"Šak ty si v hoře poradíš," mluvíl na kočku a přemýšlál, kam až dojde. Srpnové slunko pálilo jak šporhelt o hodoch, a tak sa strýc těšil, až zajde do hory. Šél tak dobrú hodinu, než sa octl u studánky, co sa o ňu starál ešče staříček po první světovéj. „Už bych mohl spočinút,“ pravil si strýc  „a trochu sa osvěžit“. Napřed ale hltl slivovice, aby sa mu neco nestalo, než sa napije vody ze studánky. Mezitým mu zhasla fajka, tož ju strčil do kapse a sedl si na peň. „Eště chvílu a pustím ťa", pravil kočce a odkašlál si. „Z tadyma už sa nevrátíš," pomyslél si  strýc. „Tady sa ztratil aj náš Azor, dyž sem byl eště děcko. A navíc ludé pravíja, že to je tu takový malý bermudský trúhelník. Já tom moc nerozumím, ale vypadá to vědecky a já su pokrokový typ". „Šak počkaj mňákaleno. Děckám to nejak vysvětlím. Pes bude lepší. Hneď zitra ho kúpím. To bude Fanůš čumět! Co s jakůsi kočků“.

Dumál strýc a potáhl si s ploskaňky. Došél až k lávce, co vedla přes potok. Zablesklo sa mu v očách. „Šak tu sem vodil moju na rande". Zavzpomínál strýc a podívál sa na měch. „To sem tu býl s inů kočků, téj sem sa nechtěl zbaviť, aspoň né tehdá,“ pomyslel a povzdechl "všecko to utěká". A jak tak sníl o mladých rokoch, nevšiml si, že v lavce chybí jedna šprušla a strčil nohu přímo do téj ďůry. V téj chvíli sa s ním zatočíl svět. Ruky mu vyletěly do vzduchu, že vypadál, jak pan farář při závěrečném požehnání v nedělu. S rukama vyletěl do vzduchu aj ten pytel s kočků. Tá letěla naježená a vypadala jak kominická štětka strýca Fojtového. A jak byla vystrašená, utékla do hory. Strýc sa začál probírat tak po půl hodině. Býl celý mokrý, hlava sa mu točila a viděl všecky svaté. Chvílu sa aj modlil, což myslél, že už neumí. Ležál v potoku  a nevěděl, co sa děje, na hubě měl šneka, v hlavě prázdno a noha bolela jak potvora. „Ploskaňa! De je?“ zhrozil sa strýc, dyž sa probrál a mžůrál kolem sebe. Očiska vyvalovál tak, že  sa mu málem potkaly nebyt velikého frňáku. Naštěstí ploskaňa byla kúsek od něho a cosi tam eště zbylo, tož si přihnul a přemýšlál, co včil.

Napřed si pravíl, že počká, až sa probudí, ale dyž zjistil, že vlastně nespí, tož dostal strach. Zebrál klobůk, otřepál ho od slimáků a konečně sa postavil na nohy. Měch, ve kterém měl kočku, ležál pod lavkú a kočka nide. „No jasné! Kočka,“ pravil si strýc, „tá by snáď mohla trefit dom, dyž já nevím de su“. A jak pro ňu prv neměl ména, tož včil chodil po hoře a volál: "Čiči čiči". Ale nic. Chvílama aj zkúšál mňákat. Žádný kocúr by sa za to nemosél stydět, ale kočka nide. Po hodině mňákání toho strýc nechál. „A co! Potvora“, zbrchál sa trochu strýc, „stejně sem ju tu chtěl nechat. Šak já cestu nejak najdu.“

Eště dobré dvě hodiny blúdil po hoře, než sa vymotál ven. Bylo už šero, dyž sa vracál humnama. Ploskaňa prázdná, napadál na bolavú nohu a eště k tom ztratil fajku, co dostál na vánoce. Tetina už šestkrát zhřívala oběd a lamentovala, kde že ten starý trůba trčí. Strýc sa dopotácál ke stodole, zbitý jak voják za Napoleona. Sotva dýchál, ale býl rád, že tú kočku má konečně z krku a trefil dom sám… Zemáky ze zelím, co byly na oběd, daly strýcovy trochu sily, a už sa cítil lepší. Jak býl zvyklý, šél si po jídle zapálit fajfku (měl eště jednu náhradní) na dvůr. Hned, jak  tam vlézl, tož ho ale málem porazilo a hrál všeckýma barvama.

Kočka stála u stodoly a strýcovi sa zdálo, že sa mu směje...

                                                                                                              Vratislav Naňák, čtvrtek 1. říjen 2009 06:00