Prstýnek ...

Autor: redakce <redakce(at)ascczech.cz>, Téma: Informace, Vydáno dne: 08. 02. 2016


Příběh ze života k týdnu manželství.

Přibližně před sedmi lety na podzim v sobotu odpoledně jsme se pustili do úklidu garáže. Spoustou papírů, novin, kartonů a nudliček ze skartovačky jsme postupně zaplňovali velký kontejner u sběrného dvora. Po nějaké chvíli jsem odešla domů a Víťa práci dokončoval. Když se zakrátko objevil ve dveřích kuchyně s katastrofickým pohledem, věděla jsem, že se stal průšvih. „Spadl mi do toho kontejneru snubní prstýnek!“ 
 



Ten nemáme šanci najít…“ pomyslela jsem si a za chvíli to řekla i nahlas.
Ale to ne, ten prstýnek musíme jít hned hledat!“ Můj muž byl pevně rozhodnut: „Přece můj prstýnek s Tvým jménem nebude nosit nějaký zloděj!

Odporovat nešlo. Vzali jsme z garáže starou vaničku a posléze i bečku na kvas. Papíry jsme stěhovali zpět z kontejneru a třídili. Pak už jsme na ně nemohli dosáhnout, byly moc nízko. „Hlídej, já zajdu pro stoličku.“ V tu chvíli začaly kolem mě procházet známé rodiny s dětmi na podvečerní procházku. Soused Jirka se rozesmál a zíral. „No, máme nového koníčka“, řekla jsem mu na vysvětlenou. Už se dál neptal.

Víťa pak přinesl starou barovou stoličku a s její pomocí vyndal poslední zbytky papírů. Všechno pečlivě přebíral a vracel do kontejneru. Mezitím začalo pršet. A setmělo se. Káď a vaničku s papíry jsme přestěhovali do garáže a Víťa se  tam zavřel. Já jsem už odešla do kuchyně, nemohla jsem se na to dívat. Asi za hodinu za mnou manžel přišel s pohledem vítěze. „Našel jsem!“

To odpoledne se ve mně vystřídaly snad všechny pocity, které si umím představit. Nevěděla jsem, jestli mám brečet, vztekat se, nadávat nebo se smát nebo všechno dohromady.
Ale pak jsem si řekla, že mohu být ráda, že mám muže, kterému můj snubní prstýnek stojí za to, toto všechno absolvovat.

               Štěpánka Hubáčková