Ovečkovi, jedni z prvních spolupracovníků vzpomínají

Dana a Marek Ovečkovi patřili mezi první spolupracovníky.
Marek byl také prvním sekretářem tehdejší inspektoriální rady. Udělali si čas a trochu zavzpomínali.

• Marku a Dano, otázka jak jste se dostali k salesiánským spolupracovníkům by asi nebyla u vás na místě. Tak jak jste začínali?
  
   

Prvním, kdo nás oslovil a přivedl k salesiánům, byl můj bratr Libor, začali jsme s ním a dalšími jezdit na letní putování po horách, začali jsme chodit ke Sv. Kříži k salesiánům a pak k Jiljí na pravidelná setkávání s katechismem, hráli jsme na kytaru, poznávali spoustu mladých prima lidí. Postupně jsme sami začali vést různé skupinky mladých, to Dana ještě nebyla věřící. Právě život ve společenstvích mladých, společné modlitby, dovolené přivedly Danu k víře.

Společenství byla studentská a tak lidi, s kterými nám bylo dobře, opouštěli Prahu a zase jiní přicházeli. Toužili jsme po stálejších kontaktech, líbilo se nám prožívání víry v salesiánském duchu. V pozadí stáli bratři salesiáni (např. na naší svatební fotce je spousta našich kamarádů a v pozadí i salesián P. Jožka Kopecký, kterého jsme předtím neznali). A právě on nás doprovázel a formoval tehdy ještě podle Stanov SDB (nebyla Pravidla pro spolupracovníky) a dovedl ke slibům 2.2.1980 spolu s Bernardovými, Rezkovými a Traxlerovými.

Pak přišla doba, kdy již bylo potřeba vytvořit nějaký tým lidí, aby se  společně podíleli na vztazích a formaci stále většího počtu zájemců nebo spolupracovníků a tak vlastně vznikla „první volba“ tenkrát Sekretáře Inspektoriální rady. Mám to v živé paměti, jak jsme se sešli u Jožky Kopeckého st. u něj v bytě Na Výtoni a tam jsem se stal sekretářem. 

Vznikala mnohá společenství v Čechách i na Moravě, bylo potřeba tato společenství povzbuzovat, udržovat kontakty a to bylo v době, kdy vše bylo nutno utajovat, žádné telefony, žádné dopisy, žádné maily. Hodně víkendů jsem trávil osobními návštěvami různých společenství a Dana to doma „jistila“ péčí o naše postupně 4 kluky, někdy jsme vyráželi společně.

Protože vše probíhalo konspirativně, scházela se inspektoriální rada jedenkrát za dva měsíce, ale tam se muselo probrat vše včetně veškerých informací, nic nešlo řešit jindy. Tehdy nás velkoryse pozvali Klára a Karel Novotní k nim do bytu ve Zlatnické, bylo to nejblíž k nádraží pro moravské i české členy rady a jindy jsme se zase scházeli v Rosicích u otce Meda, kam to měli moravští blíž. Je to teď už těžko pochopitelné, ale při prohledávání zápisů z těchto setkání jsme našli i plánky cest přicvaknuté k zápisům. Co se zapomnělo, musel jsem objíždět vlakem nebo autem.

Náplní našich setkávání byly věci formační, neexistovala Pravidla, hledali jsme, co to je být spolupracovník v tehdejší době. Je to celoživotní hledání, protože i teď ve Strategickém plánu se hledá naše identita a to je moc dobře.

Organizovali jsme exercicie, ale také společné dovolené, protože jsme to považovali v naší formaci za důležité mít společné osobní zážitky a vztahy, společné celorodinné poutě, později i Konference.
 

• První celorepubliková konference byla u Vás doma a lidí bylo plno..

První konference byla skutečně u nás v našem čerstvě postaveném domku, kde ještě nebyl nábytek, Jenda Koláčný tenkrát zapůjčil špalky, na ně se hodila prkna a už se dalo „konferovat“. I když byla nutná velká konspirace, atmosféra byla úžasná a společné nebezpečí nás spojovalo. Nesmělo se tleskat kvůli utajení, tak se bučelo. Stejně se sousedi ptali, co to u nás bylo a že napočítali před naší garáží 70 párů bot. Myslím, že to bylo v roce  1987 na jaře.

         

• Spolupráce se salesiány

Na mnohá setkání se společenstvími jsem jezdil s Jožkou Kopeckým st., pak také s Láďou Vikem, který byl v té době provinciálem. Já jsem řídil našeho trabanta, později Wartburga a Láďa se modlil, někdy „třetinku růžence“, někdy celý a když skončil, bavil mě, aby se mi nechtělo za volantem spát (spát se nám chtělo oběma).

Hodně nás ovlivnilo společné studium u Domina, Otce Zvěřiny a dalších, když v našich studijních řadách s námi studovali budoucí salesiáni, Reverend, Alan Křišťan, Zdeněk Demel a další

První kontakt se „světem“ salesiánů spolupracovníků  nám umožnil právě Dominus. Daroval nám 400 marek a my jsme v roce 1988 vyrazili se Slavíčkovými z Brna přes Velehrad v severní Itálii do Říma a do Turína navázat kontakty. Na jednu stranu jsme byli nadšení, jak se lidem za železnou oponou žije svobodně, jejich možnosti, na druhou stranu jsme pocítili nebezpečí tolika možností a blahobytu, který je může odvádět od cesty za Donem Boskem tak, jak jsme ji znali a vytvářeli u nás doma.

Setkali jsme se se světovým zástupcem salesiánů spolupracovníků Paolem Santonim, zjistili jsme, kdo je náš zástupce  v celosvětové radě. Byla to Ilinka Irsic a tak jsme ji v Lublani pak navštívili. Chtěli jsme se otevřít světu, spolupracovat s celou oblastí Evropa- centro, proto hned  v roce 1990 jsme uspořádali konferenci v Emauzích s účastí z Německa, Rakouska, Polska, Holandska, Slovenska..

Obzory se otevíraly..

 

• S rokem 1990 přišla svoboda a nové možnosti. Jak jste to prožívali a co to znamenalo pro naše sdružení?

Byla to obrovská změna! Pamatuji se, jak již v lednu 1990 jsme chodili s Láďou Vikem po úřadech. Láďa se svým úžasně nevinným úsměvem vždy prohlásil: „My jsme salesiáni a jdeme s Vámi projednat…“, což všechny úředníky zbavilo řeči a vycházeli nám vstříc. Získali jsme oficiální uznání jako Sdružení salesiánských spolupracovníků (nyní salesiánů spolupracovníků), získali jsme své IČO, založili jsme účet… Již žádné konspirace, díky Šárkovým začal vycházet Zpravodaj, začali jsme používat normálně telefon, poštu, časem maily, nyní Facebook..

V našem rodinném životě se taky mnoho změnilo. Založili jsme v Kolovratech Občanské fórum a skončilo to tím, že jsem se stal starostou na celých 16 let.

 

• Chcete nám něco sdělit?

Život v salesiánské rodině považujeme za jeden z největších darů, které jsme dostali. Salesiáni i spolupracovníci nás mnohému naučili, dali a dávají nám zažít rodinnost, formovali nás každoroční duchovní cvičení, ale také dobré osobní vztahy. Nikdy jsme se nebáli cokoli podniknout, věděli jsme, že vždycky se máme na koho obrátit a to ne v malých věcech. Třeba když nás ze dne na den vyhodili z našeho domu se dvěma dětma a třetím na cestě, prostě jsme zvedli telefon a nastěhovali se na půl roku k salesiánovi Pepíkovi Šplíchalovi.

Takže chceme všem členům naší rodiny poděkovat a popřát jim, aby se snažili stále na svém salesiánském povolání pracovat, hledat svou cestu a aby se také cítili v naší společné rodině dobře.

                        Dana a Marek Ovečkovi

 

• Dano a Marku, děkuji za vaše zajímavé vzpomínání a přeji vám hodně elánu a Božího požehnání do dalších let.

                        Miloš Jansa