Čaj z KENI a místo činu ...

NOVÝ ZPRAVODAJ 170 na Vás čeká !!!

 

---

Milí přátelé !

V mém posledním příspěvku do zpravodaje jsem psala, že jsem před mým manželem zmínila, že bych se ráda někdy podívala k hrobu Sv. Františka Saleského a Jany de Chantal. V té době mě ani ve snu nenapadlo, že budu psát tyto řádky po uskutečnění pouti k tomuto místu. Ano, můj manžel je velmi vnímavý na má přání a nelenil, zalarmoval Janka Ihnáta, manžele Mrázkovi a Holíkovi a jako dárek k mým letošním 40. narozeninám jsme nad ránem 28.8. vyrazili naším 8místným vozem směr Annecy. 

Ráda bych se s vámi podělila o pár zážitků a myšlenek z pohledu obdarované. Můj manžel možná přidá zas pár myšlenek z pohledu dárce. Každopádně Bohu díky, že jsme bez nehody dorazili tam i zpět. Počasí nám totiž nepřálo a kromě obrovského provozu na silnici cestu ztěžoval vydatný déšť a mlha. Po cestě jsem sebe i ostatní svěřovala do rukou Panny Marie ve snaze nedat na sobě znát obavy z nehody. Moc se mi to nedařilo. Naštěstí naši cestu doplňovaly humorné situace jako např. jedna z Ženevy. Zde jsme docela dlouho hledali místo na zaparkování a když už jsme se vydali směr biskupský kostel, kde působil sv. František, přicupitali dva policajti s tím, že nám poradí, jak zaplatit parkovné. Janko je mile překvapil svou italštinou, a tak když viděli, že Štěpán Mrázek něco žmoulá v puse, dožadovali se toho, jestli to náhodou není bramborák - prý naše česká specialita, kterou u nás jedli. Bramborák to nebyl, takže jsme je nemohli „naši specialitkou“ obdařit.

Velmi jsem si oddechla, když jsme po 12 hodinách dojeli ke klášteru v Annecy, kde jsme podle sestřiček byli historicky prvními hosty mimo členy přímé rodiny sestřiček. Atmosféru 17. století umocnila klášterní zima. Vlastně od našeho příjezdu jsem nesvlékla zimní bundu, i jsem s ní večeřela. Naštěstí tekla teplá voda a sestřičky nás dobře krmily. Každý večer byla večeře o 5 chodech (teplá polévka, většinou zeleninová, pečivo, 2. teplé jídlo, víno, sýr, sušenky a na závěr kompot. Takže kvůli svému nízkému tlaku jsem se rozhodla vědomě porušit půst od alkoholu, protože jinak bych asi umrzla. No možná se trochu vymlouvám,….když to víno bylo tak dobrý….zkrátka Francie.

V klášteře s námi v tu dobu bydlela i paní Jusio - která se podílela s Jankem na překladech Františkových a Janiných dopisů. Ona i Janko nám byli veselou společností.

Největší srandu jsme zažili následujícího rána při snídani. Zalili jsme si své čaje a kávy a při tom rokovali. Napila jsem se čaje, …sevřeli se mi všechny útroby…..Tak jsem to okomentovala: „Teda ten klášterní čaj má ale říz. Je z Keni…..Takový jsem ještě nepila.“ Josef (můj manžel) vzápětí: „ Můj je z Francie a má také říz.“ Do toho Štěpán: „Jestli si chcete dát mléko do kafe, tak pozor, je kyselé.“ A Janko na to: „No já jsem si do kafe mléko nedával, ale pít ho teda nebudu, to se nedá, jak je to kyselý.“ A do toho ostatní, kteří si zalévali čaje až po nás: „Co vám je? My máme čaj normální, ochutnejte.“ Až teď nám to došlo. Sestry asi daly čistit konvici a nechali v ní vodu s octem. A my, co jsme si naše čaje a kafe zalili octovou vodou. Josef si hned prý říkal, tak takto to mohl mít Pán Ježíš, když mu dávali napít octové vody z houby. Z téhle příhody jsme pak žili celý den.

Ten den jsme procházeli Annecy, místa kde Fr. Saleský působil. Kromě jiného jsme navštívili i  kostel, kde byl po úmrtí Fr. Saleský pochován. Chtěla jsem se u toho místa vyfotit, a Josef, jak se nakláněl nad oltář, aby foto byla zdařilá, spustil alarm, který začal řvát tak silně na celý kostel, až to bylo slyšet ven. Chvíli jsme ve strnulosti čekali, co se bude dít. Pak jsme se rozhodli, odejít. Stáli jsme před kostelem a čekali až dorazí policajti,  připraveni vše vysvětlit. Zdáli jsme uslyšely houkání, tak v nás zatrnulo. Nakonec k nám nikdo nedojel, alarm zmlkl a zbyla jen tato nezapomenutelná vzpomínka.

Místo činu….(-.

Kromě Annecy jsme ještě navštívili Thorens, místo kde se Fr. Saleský narodil a měl biskupské svěcení. A dále pevnost nad městem Thonon, kde měl svou první misii a v pevnosti se ukrýval před zlobou calvínů. Podařilo se nám zavítat i do města La Roche, kde byl jako dítě na studiích. Radost jsme měli i ze setkání se slovensko-českou výpravou spolupracovníků, s kterými jsme se mohli zahlédnout v místě jejich ubytování v horách.

I přes chladné a mlhavé počasí jsme prožili krásné dny. Shodli jsme se na tom, že přemýšlení nad životem Fr. Saleského nás vede k touze ho následovat obzvláště v jeho laskavosti, trpělivosti, klidu a odvaze. Počasí a i zachovalá místa jeho doby dokládají, že jeho život nebyl opravdu jednoduchý a přesto velmi naplněný. O jeho námaze vypovídá i jedna ze soch před kostelem v Thorens. Všimla jsem si, že na ní Františkovi stékají kapky po hlavě. Tak buď to byl záměr autora ukázat, že napsat v 17. století 8 dopisů denně dá zabrat a nebo jen zapomněl rozetřít stékající barvu. Každopádně Fr. Saleský jakožto autor dopisů má můj obdiv a úctu. Jeho slova jsou pohlazením pro duši.

Věřím, že tato pouť vděčnosti za dar života 40 let zůstane navždy světlým místem v mých vzpomínkách a často se k ní budu vracet. Děkuji všem kteří mě na ní doprovázeli, ať fyzicky či duchovně. Obzvláště díky otci Jankovi a paní Jusio za organizaci a provázení.         Jana Macháčková