No, někdy začátkem 80. let se podařilo vydat nějaké brevíře v samizdatu na cyklostylu a svázat je. Pár jsme jich dostali i do našeho formačního společenství. Pamatuji si, že použité texty se mi líbily mnohem víc než ty pozdější, oficiální. Když nám je formátoři dávali, kladli si jako podmínku, že se budeme modlit chvály každý den. To jsme s Helou slíbit nemohli, byla by to planá pýcha. Naštěstí P. Jožka Šplíchal, který chodil do civilní práce a naší situaci rozuměl, uvedl vše na pravou míru. „Nejste mniši, vaše poslání je žít ve světě a takové sliby tedy dávat nemusíte. Modlit se můžete tak, jak vám to život dovolí“. Kromě toho pak existovala taková nepsaná dohoda, že celá salesiánská rodina se modlí, pokud je to možné, vždy v pondělí večerní chvály. Byl to den, kdy saleziáni mívali svoje rady a vzpomínali na své zemřelé spolubratry a rodiče. To bylo docela fajn ale vůbec netuším, zda to ještě platí. Pokud to tedy trochu jde, tak se ten pondělní večer chvály modlíme a přidáváme přímluvu za salesiánskou rodinu. Nějak se nám ta myšlenka stále líbí. Možná už jsme sami, ale „Pán Bůh není hodinář“, jak říkává Jenda Vývoda a tak to snad ničemu nevadí…. Ostatně, modlíme se samozřejmě i jindy a jinak.
Když jsem se o tom zmínil na setkání s aspiranty, myšlenka jim přišla zajímavá a poprosili mě, ať o tom napíšu. Tak to tedy činím.
Zdeněk Mrázek, člen provinciální rady