Opět po roce - DC Fryšták

Opět po roce,

jsme prožili exercicie, tentokrát v kolébce salesiánské rodiny, ve Fryštáku, s naším delegátem Michaelem Martinkem. Parádní základ dovršili milí a laskaví ředitelé Maruška a Petr Jankújovi ze Zlína. Přednášky byly velmi podnětné směrem k budoucnu, trochu šel na člověka občas stesk, kam se církev po revoluci posunula, či spíše neposunula. Povzbudili jsme se ale navzájem v důvěře, v synodalitě, v cestě, kterou započal papež František. Ano, přesně dle motta duch. cvičení: „Všichni jsme kněží“. Všichni, každý podle svých možností, darů a své životní cesty neseme odpovědnost za přetváření církve. Musíme se učit „žít jako Kristus, ne věřit jako církev“. 

Je potřeba hledat reálnou a pravdivou formu propojení s Bohem v kontextu společenství. Jen dospělé křesťanství může přetvářet církev. Pro laiky je velkým úkolem přijetí daru dobrých nápadů a aktivit a předávat je kolem sebe, přijmout odpovědnost, přijmout riziko. Kéž nám k tomu budou shůry pomáhat i zemřelí spolubratři, které jsme na místním hřbitově navštívili, hlavně nám hodně známý P. Emil Matušů a Toníno Nevola, rádi vzpomínáme.

V pátečním odpoledni jsme měli změnu programu z důvodu pohřbu Aničky Blechové ze zlínského společenství. Ač jsme ji všichni neznali, rozloučení s ní bylo povzbuzující slavností, příkladem naší naděje věčného domova. Poslední přednáška v sobotu byla zajímavá rozdělením na dvě synodní skupiny s tématem: „Jak vnímám své poslání v církvi jako laik?“ 

Celé společenství na cvičkách, naše setkání a sdílení, bylo neuvěřitelně srdečné, jako bychom byli z jedné farnosti, jako bychom se viděli velmi často. Přijeli jsme v plném počtu 24 účastníků. Děkujeme za jáhenskou službu Jendovi Žižlavskému a Johajdovi z farnosti Fryšták za výpomoc se svátostí smíření. S obdivem jsem se setkala s lidmi, kteří založili školu, kteří vedou mládež ve střediscích, školách, kteří se starají o nemocné, pečují o postižené, kteří pomáhají opravovat sal. domy, chystají tábory či se jinak různě angažují podpořeni modlitbami starších a nemocných. A přitom mají rodiny a zaměstnání. Zpívalo se ostošest, při mši svaté, mezi programem, o večerech ani nemluvě. Velké díky Honzovi Šerému, Markovi Cúthovi (housle), Pavlovi Lexmaulovi (trubka), Slávkovi. Zpěv pomáhá k přirozené radosti. A ranní budíček s trubkou jak na skautském táboře, kdo to v našem věku má?

Přátelé, moc díky! S vděčností za salesiánskou rodinu; Jankújovi vydechujte-bylo to moc fajn a Michaeli vydrž!

Hela Mrázková, Praha sever II