III. Téma formačního plánu 2025

Poslání k hledajícím

• Mám vlastní radostnou zprávu, kterou mohu a mám odvahu předávat?

• Hledám/ umím / snažím se najít takovou formu radostné zprávy, která by byla zajímavá i pro nezasaženého, neznalého nebo dokonce nehledajícího adresáta? Nějaké zkušenosti?

Společenství Severní Čechy – Novoborsko

• Shodli jsme se, že bychom nedokázali radostnou zprávu sdělovat tak, ze „půjdeme do ulic a budeme hlásat Krista kolemjdoucím“.

• Sami si občas položme otázku, čemu vlastně věříme, co konkrétně znamená Bůh v mém životě. Příklad ze života: při mši kněz oznámil, že nebude společné vyznání kréda, ale vyzval vyzval přítomné, aby si ve chvilce ticha sami srovnali čemu, proč a jak věří – byl to pro všechny přítomné velmi silný okamžik.

• Shodli jsme se, že nacházíme inspiraci u Dona Boska a jeho přístupu laskavého přítele, který má mladé rád bez podmínek, přijímá je, důvěřuje jim, nepřisuzuje hned špatné úmysly. Příklad ze života: Problematický žák (nemá rodinné zázemí, žije v dětském domově) způsobil svému spolužáku zranění. Někteří učitelé byli přesvědčeni, že šlo o naschvál („vždyť ho známe“) a žádali exemplární potrestání. Jiný učitel vyzval ke klidu, byl přesvědčen, že nešlo o úmysl. Ukázalo se, že měl pravdu. Druhý den zpozoroval, jak se tento kluk svému spolužákovi omluvil s tím, že mu rozhodně nechtěl ublížit. Ten kluk z děcáku, přestože se s nikým moc nebaví, nezapomene každý pátek „svému“ učiteli popřát hezký víkend.

• Shodli jsme se na tom, že daleko důležitější než mluvit s druhými (hledajícími) o pravdách víry, dogmatech, zákazech a příkazech je to, jak sami žijeme. Pro mnoho hledajících je důležité sdílení osobních zkušeností ze setkání s Bohem na našich životních příbězích. Někdy ani nemusíme vyslovovat slovo Bůh, ale oni vycítí, že je součástí našeho života, že nám pomáhá, že ho „máme v zádech“. Je to pro ně daleko přijatelnější než pro ně často nesrozumitelná náboženská nauka. Potom se zajímají a ptají. Navíc jsou často inspirativní pro nás samé, protože dávají otázky, které jsme si sami nikdy nepoložili.

• Část setkání jsme věnovali také dopisu Lucky a Jindry M. Shodli jsme se, že s nimi soucítíme, modlíme se za ně i ostatní, kterým bylo ublíženo a o kterých ani třeba nevíme. Mají naši podporu a chceme hledat způsob, jak jim můžeme konkrétně pomoci a jak zabránit tomu, aby se podobné situace opakovaly.

Dagmara Beránková

Společenství Újezd u Brna

Radostná zpráva

- akolita ji přináší do domova důchodců každou neděli, když přináší eucharistii

- „Nedávný prožitek mé rakoviny přispěl ke zjednodušení povídání o víře s lidmi mimo církev, nakonec nemoc vnímám jako milost a mám ze sdílení víry radost“, říká jeden z nás.

- Radostná zpráva pro mě je narození zdravého vnoučka a rozhodnutí rodičů ke křtu a výchově ve víře

Hledání vhodné formy předání radostné zprávy

- setkala jsem se s kolegyní , která se o víru zajímá, pozvala jsem ji na náš farní den, cítím za ni zodpovědnost a modlím se za ni.

- Modlíme se doma za sousedy, lidi ve městě. Bůh si najde vhodný okamžik pro sdílení víry, vlastní, osobní zkušenosti s Ním.

Střípky z duchovního rozhovoru ve společenství Újezd zapsala Lída Palečková

Společenství Botič

Radostná zpráva a hledání vhodné formy k jejímu předání

• Když mluvíme o svých zážitcích s Bohem, je to pro druhé přijatelnější než hned předávat nauku.

• Měli bychom ale dávat svobodu druhému, aby se ptal. Nezahltit druhého tím, čeho jsme plni, když on sám o to nestojí.

• Hledat radostnou zprávu (žasnout nad Boží velikostí) s druhým v tom, co je tématem pro něj, co mu je blízké, např. v přírodě, hudbě, umění.

• Když se nás někdo zeptá, jak se máme, zkusme odpovědět: „Mám se dobře“. A pokud by se tomu podivoval, můžeme dodat: „Protože žiji s Bohem.“

• Šíření radostné zprávy může být nezištná služba druhému, kdy konám, co jsem rozpoznal jako dobré pro něj nebo slovním povzbuzením, projevením zájmu o něj, žehnáním. Neměli bychom očekávat, že nám to odplatí.

• Neměli bychom se bát nabízet druhým, co si myslíme, že by je k Bohu mohlo přivést. Často ze strachu, že se budeme vnucovat to neděláme. Ale zkušenost je taková, že lidé jsou otevření a jsou oslovitelní.

• Mějme na paměti, že cílem předávání radostné zprávy není dostat druhého do kostela, ale přivést ho k Bohu

• Můžeme se zamyslet my sami, co nás k Bohu přivedlo, kdy jsme se k Němu obrátili

• Jako inspirující nám připadá seriál The Chosen a promluvy kardinála Špidlíka

Za společenství Jana Macháčková