Co mně udělalo radost?

Víkend 8. - 10. 2004 jsem měl naplánovaný, to znamená, že navštívím Prostějov a jeho okolí.

Využil jsem toho, že budu v Prostějově a tak jsem navštívil i svoji tetu v Runářově. Bylo to pěkné setkání (má 80 let) a tak jsem do Prostějova přijel velice spokojený. Pršelo sice jako když je průtrž mračen, ale nejsem přece z cukru. Se Salesiány jsem byl krátce a sobotní obnova proběhla v klidu. Klid sice není nikde, ale kdo je pokorný a trpělivý ke kříži, který mu pošle Pán tak se dočká i toho klidu.
V sobotu jsem šel spát ke Kapounkům do Kralic. Tam jsem byl jednak fascinovaný z jejich syna (první třída) jak pracuje s počítačem a v pohodě si čte moje vtipy.
Byl jsem i dost „podojený“ z toho, že jsem se octl v Kralicích. Tam na faře před dvaceti léty jsem si dělal duchovní cvičení před jáhenským svěcením. Ke svému údivu jsem se tehdy dověděl, že ve vedlejší vesnici je pohřbený mučedník, kněz Přemysl Coufal a že páter Palásek ho pohřbíval – pod dozorem STB. Tehdy jsem si říkal: jaká bude moje budoucnost? Vidím, že člověk se nemá ničeho bát. Kdybych podlehl strachu, co bych tím získal?
Potom jsem jel k Havlíčkům do Ohrozimi. Měli tam doma velice dobrou zmrzlinu. Lubomír je manažer v Algidě. Tam jsem uviděl něco, co mi vyrazilo dech. Byla to malá knížečka (A5), která měla provázet všechny účastníky duchovních cvičení. Udělali ji, ředitelé, Šárkovi. Byl tam program na každý den. Prostor pro poznámky. Zvací dopis, byl doplněn fotografiemi budovy, kde duchovní cvičení budou. Bylo jich asi osm. Byl jsem z toho dojatý, protože všechno bylo velikým znamením péče a lásky těch, kteří ne řídili, ale všemu dávali život. Ať to Pán Šarkům oplatí nejen na počtu děti. Já nejsem jenom tak z něčeho podojený, ale ta knížečka mi vzala dech.
Vracel jsem se v neděli do Prahy a tam mě čekala zpráva, že v Ostravě zemřel František Košina. Takový je život. Život i umírání jdou spolu.
Za všechno však: Díky Bohu i lidem.
Jan Ihnát