Dlouhý víkend

Když jsem se ve středu 13. 10. dověděl, že Pavel Málek zemřel, tak jsem se rozhodl jít mu na pohřeb. Prosba jeho manželky o účast byla velice opatrná. Pavel Málek byl vedoucí místního Centra pro rodinu.

Překvapilo mě počasí. Bylo tak zima, že jsem byl nucen si koupit svetr, abych nezmrznul. Vešel jsem do prvního obchodu, svetr byl hezký, cena byla nízká, prodavačka nebyla Vietnamka, a tak se mi to zdálo, že mimo Prahu je levněji. Nakonec jsem objevil, že majitelka je Vietnamka, která zaměstnává české lidi. V pátek měl být v Havířově pohřeb Františka Košiny, a tak jsem se rozhodl cestovat dopředu, a ne sem a tam. To znamená Chotěboř, Ostrava, Havířov, Ostrava, a potom Žilina. Tam jsem byl pozván na setkání hlavní rady s místními. V neděli chtěli přednášku: Salesiánský duch a laici. Pohřeb v Havířově byl důstojný, a podle mne bylo i dost lidí. V Ostravě obnova začínala trochu dramaticky. Nemohli jsme se do budovy dostat. Vrátný chodí v sobotu až na desátou. Nakonec se to všechno vyřešilo. Téma bylo: Radost. Někteří to nemají jednoduché, musí cestovat až z Bruntálu. Potom chtějí domů co nejdříve.

Všechno proběhlo dobře, večer v 19.35 jsem už byl v Žilině. V Žilině se místní rady představovaly originálním způsobem, někdy to bylo až na hranici vynálezu. Večer jsem se ještě setkal s některými spolupracovníky, ochutnal koňak a musel jsem připravovat kázání na ráno. Jinak je tam populární náš salesiánský Magazín, ale i psychiatr Jaroslav Kašparů. V neděli proběhla přednáška. Všechno skončilo v 11.45 a ve 12.05 jsem už byl na nádraží. Rychlík měl pět minut zpoždění, a tak jsem stačil ještě něco malinko koupit k jídlu. Atmosféra při přednášce byla dobrá. Slovenských spolupracovníků je asi 790. Malinko jsem se dověděl, jaké mají radosti i starosti. Cesta byla dlouhá, sedm hodin. Všechno však na tomto světě skončí. Vždycky si vzpomenu na Sovětský svaz - zdálo se, že bude věčný.

Jan Ihnát