Alexandrina da Costa

Jsou svatí, jejichž pozemská existence probíhá absolutně normálním způsobem. Jiní svatí však dostávají zvláštní dary, jako jsou nebeská vidění, extáze, vidění toho, co je uvnitř, prorocké intuice, dary uzdravovat. Někteří jsou povoláni k intenzivnímu následování Ježíše a dostávají dary k tomu, aby se mu podobali také ve fyzickém utrpení. Na jejich těle se tedy objevují stigmata, zvláštní okolnosti s určitou frekvencí jako je Velký pátek, postní doba, svatý týden. Tito lidé znovu prožívají v mystické formě, ale se skutečnými účinky různé fáze Kristova utrpení jako je bičování, korunování trním, ukřižování.

Jedná se o jevy, které vždycky vzbuzují zmatek. Avšak kanonizace otce Pia, který se svými stigmaty a jinými charismaty byl podiv vzbuzujícím příkladem tohoto jevu, přinesl nový způsob, jak ho posuzovat a jak hodnotit lidi, u kterých se podobné jevy projevují.

Mezi těmito lidmi je i jedná portugalská žena, zemřela v roce 1955 ve věku 51 let, která má pověst svatosti (církev to potvrdila její beatifikací 25.4.2004). Její jméno je Alexandrina da Costa a žila v Balasar, malé střediskové obci blízko Fatimy. Z charismatického pohledu má její pozemská existence mnohé podobnosti s otcem Piem. Alexandrina neměla viditelná stigmata, ale po třicet let zůstane nepohyblivá na lůžku a to lůžko bylo pro ni opravdovým křížem. Často živě prožívala Kristovo utrpení v tak dojímavé formě, že děsila lidi, kteří byli u ní. Měla denní rozhovory s Ježíšem, s Pannou Marií a také jako otec Pio byla i ona bitá až do krve od satana a zlých duchů.

Narodila se v Balasar 30. března roku 1904 jako dcera svobodné matky. Doma vždycky měli veliké finanční těžkosti a danou situací také psychologické. Měla však otevřenou, živou, optimistickou povahu. Od matky dostala vážnou a hlubokou náboženskou výchovu. Do školy chodila jenom rok a půl, aniž by udělala nějaké zkoušky. V osmi letech začala pracovat u jednoho soukromníka. Ve 12 letech byla postižená velice těžkou nemocí a bylo riziko, že zemře. Ve 14 letech to už byla slečna a tak, i když byla jemná a citlivá, vyzařovala veliký půvab. Zamiloval se do ní jeden mladík, který spolu s dalšími dvěma přáteli vstoupil do jejího domu násilím s úmyslem ji znásilnit. Ona však proto, aby uchovala čistotu, se vrhla z okna a po dopadu na zem se projevily veliké důsledky na páteři. Po sedm let byla marně léčená a nakonec skončila jako ochrnulá na lůžku.

Na začátku dělala všechno možné, aby se uzdravila. Modlila se, prosila o milost zdraví, ale když si uvědomila, že trpět je její poslání, přijala ráda kalvárii a prožívala ji s úsměvem na rtech až do smrti.

Její blahořečení začalo v roce 1967 a v roce 1995 byla tato portugalská mystička prohlášená za „ctihodnou“ a 25.4.2005 ji papež Jan Pavel II. prohlásil za blahoslavenou. Postulátorem jejího případu je salesián otec Pasquale Liberatore (dnes už po smrti) kterému jsme položili pár otázek.

Otče Pasquale, jaká je podle vás nejvlastnější charakteristika spirituality Alexandriny?

„Líbí se mi, že mi kladete tuto otázku. Je to jakoby jste chtěli ihned srdce této požehnané bytosti. Alexandrina je „ukřižovaná“. V 21 letech ulehla na lůžko a zůstala tam 30 let, bez přestání až do své smrti. Od října roku 1938 až do března 1942, to znamená tři a půl roku prožívala, také viditelně, Kristovo utrpení. Tento jev se opakoval každý týden, 182-krát, trval od čtvrtku do pátku“.

Můžete to popsat?

„Alexandrina vstoupila do stavu extáze, v tomto stavu “znovu živě prožívala“ různé fáze Kristova utrpení“, tak jak jsou popsaná v evangeliích. Její fyzické utrpení se vyostřovalo už první den, ve čtvrtek a rostlo během celé noci a následující ráno, vrcholu dosahovalo ve tři hodiny odpoledne v pátek, od 12 do 15 hodin.

Existují různá písemná svědectví lidí, kteří byli u takovýchto událostí. Existují také flmové záběry a fotografie. V poledne Alexandrina sešla z lůžka. Neví se, jak to dokázala, protože ležela nemohoucí od roku 1925. Avšak v období, kdy „znovu prožívala“ utrpení, se pohybovala jako by ochrnutí neexistovalo.

Sešla z lůžka, lehla si na zem s rukama u boků a zůstala tak dlouho v této pozici ponořená do modlitby, jako Ježíš v Getsemanské zahradě. Agónie v zahradě byla dlouhá a svízelná. Alexandrina vydávala hluboké nářky a bylo ji slyšet vzlykat.

Následovaly vždycky v „prezentační“ formě, jako ve filmu, všechny další fáze „Ježíšova utrpení“: zatčení římskými vojáky, proces před Pilátem, bičování, korunování trním, cesta na kalvárii a ukřižování.

Alexandrina trpěla skutečně a to krutým způsobem. Přítomní lidé, kněží, laici a také lékaři to sledovali s obavami. Alexandrina, bledá, s úděsem ve tváři, se potila a její vlasy se jí na hlavě ježily. Na konci tohoto jevu její tělo bylo plné podlitin, modřin, otlaků.

Lékaři toho využívali, aby dělali pokusy. Píchali jí špendlíky pod nehty, blízko očí a ona necítila nic. Během “prezentace cesty na kalvárii s křížem na zádech se skutečně stávaly pády pod křížem, jak to ukazují evangelia. Alexandrina zůstávala na zemi jakoby zdrcená pod tíhou kříže. Jednou se jeden lékař pokusil ji zvednout, ale všiml si, že je velice těžká. Prosil o pomoc přítomné kolegy, ale i ve dvou, ve třech se jim nepodařilo zvednou ji ani o milimetr. Alexandrina byla jakoby přilepená k podlaze. Když skončila extáze, stávala se lehkou: v tom období vážila 34 kilo.

„Jev „znovu prožívání“ Kristova utrpení trval až do 27. března 1942. Pak začal jiný veliký jev a to je úplný půst. Co to je?

„Po 13 let a sedm měsíců Alexandrina nepřijala žádný druh jídla a nápoje. Živila se jenom Eucharistií, která jí byla přinášena pánem farářem každé ráno. Ježíš jí řekl: „Už se nebudeš živit ničím jiným na zemi. Tvým pokrmem bude moje tělo: tvá krev, moje krev. Veliký je zázrak tvého života“. Alexandrina pociťovala velice silně pocity hladu a žízně, ale když si vzala jenom kapku vody, byla zasažená bolestmi s nutkáním ke zvracení.

Co na to říkali tehdejší lékaři?

„Tento jev budil hroznou zvědavost lékařské vědy. Žádný lékař tomu nevěřil, že by mohl být pravdivý fakt tohoto druhu. Protože věřící křičeli zázrak, tak lékaři v té době se téměř všichni prohlašovali za ateisty a chtěli ukázat, že všechno je podvod a podaří se jim přesvědčit Alexandrínu podrobit se vědecké kontrole v nemocničním prostředí. Alexandrina to přijala, kladla si však podmínky a to, že každé ráno bude moci dostávat svaté Přijímání. V červnu roku 1943 je nemocná dovezená do nemocnice v Foce del Duoro, blízko Oporto a je svěřena péči profesora Gomes Araujo z Královské lékařské Akademie v Madridu, specialistovi na nervové a revmatické nemoci. Tady zůstane 40 dní, izolovaná od všech, pod striktní kontrolou spolupracovníků slavného lékaře, kteří nad ní bděli dnem i nocí. Museli nakonec konstatovat, že stoji před absolutně nevysvětlitelným faktem.

K utrpení z „umučení“ a postu se musí přidat ďábelské trýznění a lidské nepochopení. Démon ji zneklidňoval na všech smyslech, pokušením proti víře a útoky na její tělo, házel jí z lůžka a způsoboval jí zranění. Nemenší bylo utrpení pocházející z lidského nepochopení. Nemluvím jenom o tom utrpení, které lze předpokládat, od těch, kteří to dělají z předsudků, ale také o tom, které pochází od lidí z církevních kruhů, kteří třeba s upřímným úmyslem, zvětšovali její utrpení. Zkrátka, byla ukřižovaná během celého svého života“.

Tato všechna utrpení určitě měla svůj zvláštní účel, specifické poslání?

„Chtěla zavřít peklo“ je titul knihy Dona Umberto Pasquale, jejího duchovního vůdce. Tento titul shrnuje poslání Alexandríny. Během extáze bylo slyšet říkat: „O Ježíši, zavřete brány pekla. Položte mě jako zábranu na jeho práh, aby se už nikdo nezatratil. Ponechte mě tam až do konce světa, až do té doby, než budou hříšnice, které bude třeba spasit“. Na svém hrobě chtěla Alexandrina, aby tam bylo napsáno: „Hříšníci, když popel mého těla může být užitečný k Vaší spáse, přijďte, šlapejte ho a to až tak, aby se ztratil. Ale už nehřešte. Neurážejte už našeho Ježíše. Hříšníci, chtěla bych vám říct mnoho věcí. Proto, aby se všechny napsaly, nestačil by tento hřbitov. Obraťte se. Neurážejte Ježíše. Nechtějte ho ztratit po celou věčnost. On je tak dobrý. Už bylo dost hříchu. Milujte Ježíše, milujte ho“. Je to tedy poslání veliké prostřednice: obtížit se hříchy lidstva a smývat je až ke spáse.“

Myslíte, že obdobné poslání je platné také v naší době? Jaký zájem může vzbudit u dnešního člověka?

„Když svatost je autentická, tak poselství, které se z něho šíří, překračuje dobu, je vždycky aktuální. Alexandrina burcuje dnešního člověka kvůli své prorocké důležitosti. Předkládá se zde analogie s Padre Pio, živý výraz Ukřižovaného. Jeho nedávná kanonizace zaujala miliony lidi. Kdo by řekl, že takové životy (jedná se o dav současníků) by nezapůsobily na dnešního člověka? Kdo zná Alexandrínu, tak jí zůstane fascinován. Dostávám dopisy z celého světa s prosbou o obrázek a ostatky. Mnozí mi píšou, aby mi oznámili milosti obdržené na přímluvu Alexandríny. Její hrob (ten se dnes nachází ve farním kostele v Balasar) je cílem neustálých poutí. Je to proud více než 30 tisíc lidí každý měsíc.“ Renzo Allegri

Renzo Allegri je italský novinář a spisovatel, hudební kritik – duchovní syn Otce Pia.Zabývá se i tematikou parapsychologie. V Karmelitánském nakladatelství mu u nás vyšla kniha „Matka chudých“. Žije v Rimini.

Liberatore Pasquale – Salesián, který měl na starosti případy svatořečení.Zemřel asi před dvěma roky.