Kousek cesty s Karlem Herbstem

Zamyšlení nad postní dobou.
(Převzato z Naší rodiny č. 8)

Věřící mají většinou rádi každou liturgickou dobu, i tu postní, přestože to je období vážné. Nezpívá se gloria, liturgická barva je fialová, připomínají se i určitá omezení. Plesová sezona skončila, většinou se v té době neuzavírá svátostné manželství. Různé sebezápory si může naordinovat každý sám, protože sami nejlépe víme, kde nás bota tlačí. Vezmeme-li v úvahu slova proroka Joela: „Roztrhněte svá srdce, ne oděv“ musíme připustit, že nejdůležitější je pokusit se měnit sebe sama.

Proč se to odehrává právě v postní době? Proto, že mnohý člověk na obvyklé radosti ani nepomyslí, když někdo, kdo je mu drahý, stůně, trpí, nebo dokonce umírá. Jedna paní mi vyprávěla o pejskovi, který prý přestane žrát, když ona nebo její manžel stůňou. Pes leží u postele a má smutné oči. Tak se chová „přítel člověka“. Podobné to bývá i s našimi lidskými přáteli. A naším Přítelem nejvýznamnějším chce být i Pán Ježíš, protože za nás položil život.
Právě na osobu Pána Ježíše chce postní doba zaostřit pohled. Vzal na sebe těžký kříž a trmácel se s ním na Golgotu. Proč? Zná bolesti a obtíže lidského života. Bůh měl tisíc způsobů, jak trpícímu člověku pomoci, zvolil ten nejtvrdší. Sám se stal člověkem a lidský úděl vzal za svůj. Svou solidaritu dal najevo ve chvíli svého příchodu na svět. Bylo mu uloženo nést, co nás od Boha vzdálilo. Přibitý na kříži zaslechl prosbu lotra, aby se nad ním smiloval. „Ještě dnes budeš se mnou v ráji,“ zněla odpověď. Zde se odehrává záchrana člověka. Víme, kdo za nás zaplatil. Půst tedy připomíná rány a bolest toho, který nás miloval do krajnosti. Nakonec ale poslední slovo mají Velikonoce s radostnou zprávou, že Ježíš vstal z mrtvých.
Kdo chce dobře prožít postní dobu, musí se vydat na pomyslnou Golgotu za Ježíšem. Pohlédnout na kříž. Není to příjemná podívaná, nelze zůstat pasivním divákem.

(Převzato z Naší rodiny č. 8, str. 12, rubrika „Svět víry“.)