Tomáš dělá pokroky...

Milí přátelé,
Chtěla jsem napsat hned po „dovolené“v Alpách alespoň pár řádků, co je nového, ale napřed nešel internet a potom se už nakupilo tolik úkolů, že jsem nevěděla, „z které do které“. Na horách bylo překrásně:majestátné štíty hor,vodopády,horské květiny,ovečky-nečekaně vysoko,koně,pasoucí se mezi rozkvetlými zakrslými azalkami, vůně, krásné počasí, bezva parta ... a volnost... . Jsem vděčná všem, kteří mi to umožnili. Vylézali jsme třitisícovky a cítila jsem se náramně v kondici. (fyzickou průpravu mám asi z těch dennodenních jízd na kole do nemocnice - do kopce).

Z jednoho vrcholu jsem Tomovi přivezla kámen ve tvaru srdce. Je nádherný! Když jsem se ho dotýkala (je krásně zbarvený, ale chladně tvrdý), uvědomila jsem si, jak je asi těžké přetvořit naše srdce kamenná v srdce z masa. Pro nás je to nemožné, ale ne pro Boha!
Tom je teď na rehabilitačním oddělení fakultní nemocnice v Olomouci. Dopoledne absolvuje vždy rehab. cvičení s fyzioterapeutkou a logopedkou a já to s ním ještě procvičuji. S čím se teď potýkáme (kromě jiného) je, že mluví šeptem, i když má hlasivky v pořádku. Příčina, jako i jiných věcí, je narušené centrum. Ale ledaco se už poddalo, co se zdálo nevratné, tak neztrácím naději. (?) Také jsme byli s rodinou za synem Jakubem-Danielem na dva dny v trapist. klášteře v Novém dvoře. Spali jsme v nově vybudovaném poutním domě, kde bylo moc příjemně. V prostředí komunity bratří trapistů, v rytmu modliteb a v Jeho přítomnosti se zdá všechno tak jasné bez pochybností, ale ve všední dny se musím potýkat s tolika neodkladnými povinnostmi, že na mě někdy padá únava. Samozřejmě už vím, že když je nejhůř, přijde nějaké povzbuzení. Tom si uvědomuje čím dál víc svůj stav, ptá se, co s ním bude..., ale je i v tom trpělivý a statečný.

Po pár týdnech.....

jak už to bývá - tu zprávu pro vás jsem nedopsala a vracím se k ní zase po delší době. Alespoň bude vidět, jaké Tom dělá pokroky - např. mluví a zpívá už nahlas! Z toho máme ohromnou radost. Prostě jsem už nedoufala a najednou? to šlo.
A taky si beru už Toma na víkendy domů! Když se ho někdo ptá, jak bylo doma říká, že paráda, že bylo doma moc dobře... Taky po tak dlouhé době! Teprve teď budeme mít doma půjčenou polohovací postel - bez ní to bylo náročnější. Naštěstí náš Honza (teprve16-tiletý, ale statný horolezec) tatínka přenese na vozík bezpečně a zdá se, jakoby lehce. Toto zatím nezvládnu. Tom se na vozíku udrží už dobře, vzpřímeně, i když ne dlouho.
Když jsme poprvé zase s Tomem seděli doma na terase pod markýzou a popíjeli víno ze Sept Fones od otce Samuela, bylo to skoro jako za starých dobrých časů. Tom se usmíval, držel levou rukou skleničku s vínem a štrngal si s námi na zdraví při hlubokém pohledu do očí. - Popisuji to tak podrobně, protože ještě před pár týdny bych tomu nevěřila.
Osobnostně je to Tomáš- statečný, houževnatý a trpělivý, i když je to pro něho asi velmi těžké a někdy to i projeví. Snažíme se to spolu přijmout - tak jako při jeho minulém náročném povolání, že je to teď naše poslání, že to vše má nějaký hluboký smysl a že jsme na to dva.
Horší je to s Tomovou pamětí a uvědomováním si a pojmenováním věcí - to je ještě před námi dlouhá cesta. Tomáš si nepamatuje a teprve pomalu zjišťujeme, co ví a neví,čemu rozumí, co si neumí dát do souvislostí... Nevím, jak to všechno přiblížit, když už tak je moje zpráva moc dlouhá... . Tom je teď ve fakultní nemocnici na rehabilitačním oddělení a jsme přesvědčeni, že má ještě velkou šanci se pořád „učit“.
Vzhledem k svému postižení je úžasné, jak na tom teď je, ale vyžaduje to od celé rodiny a zvlášť ode mě BÝT u Toma srdcem, tělem i duší ... a vedle toho ještě myslet na sebe a na své blízké.
Snad máte o nás alespoň trochu představu. Nejraději bych si Toma už vzala domů, ale pokud má jeho stav díky intenz. rehabilitaci posun - jsem vděčná, že je tady ve FN v Olomouci a můžu za ním denně docházet.
Uvědomila jsem si, jaký kus cesty má už za sebou, ale vůbec netuším, jaký ho ještě čeká. Jen vím, že to nebude jednoduché pro nás všechny kolem. Někdy si říkám, jak to zvládnu, ale nezbývá, než to přijmout s tím, že Pán dá sílu. A taky začínat každý den vertikálně - ze dna nahoru.

P.S.: Ptala jsem se Toma, jestli má z něčeho taky radost a když přikývl, tak z čeho? A on mi odpověděl: „Že mě máš ráda..“ Tak to je největší odměna.

Díky za všechny modlitby a přátelství
Olga