Co nového u našich dobrovolníků

Milí spolupracovníci,
jistě jste již slyšeli o Adopci na blízko. Jen pro připomenutí: Adopce nablízko podporuje dobrovolníky, kteří se rozhodli část svého života věnovat ohroženým a znevýhodněným dětem a mládeži na celém světě. V rámci projektu již bylo vysláno přes 60 dobrovolníků a další na vyslání čekají. Každé vyslání dobrovolníka s sebou však nese určité finanční náklady. Je třeba zajistit jeho vyškolení, letenku, vízum, očkování, podporu během pobytu a mnoho dalšího. Projekt Adopce nablízko umožňuje "adoptovat" si tyto dobrovolníky a skrze ně tak účinně pomoci mnoha chudým a potřebným dětem. Pokud byste si chtěli „adoptovat dobrovolníka“, více informací se dozvíte na stránkách http://www.adopcenablizko.cz
Ludmila a Jan Obručovi


Ze života našich dobrovolníků

Markéta z Konga nám mimo jiné píše:
„Tak po dvou měsících v Kongu jsem se smířila s tím, že to ne všichni ostatní ale že to já jsem ta divná, co si nesolí pomeranč, nesladí fazole a nemaže marmeládu na vajíčka.(…) Náklady na dobrovolníka se šplhají do řádů sta tisíc. To mě nutně přivedlo k otázce, jestli za to stojím. Protože přece jen... žádné praktické vzdělání nemám, mám čerstvě po gymplu, což znamená, že umím všechno, ale vlastně nic. Takže - stojí vůbec moje práce za ty účty za letenku, vízum, očkování, stravu, ubytování, školení, ...? Nebylo by lepší sem ty peníze poslat místo mě? Ale až tady a až teď mi dochází, že salesiánská pedagogika nepotřebuje peníze, ale lidi. Můžete sem místo mě poslat dvě stě tisíc a kluci dostanou nové oblečení a možná na přilepšenou sušenky. Ale nové kalhoty a sušenky nezmění nic na tom, že jsou to kluci poznamenaní ulicí, zhrublí a neotesaní. Nové oblečení z nich neudělá ani dobré křesťany, ani čestné občany, jak chtěl Don Bosco, a celý život zůstanou nejméně jednou nohou na ulici, kde se krade a berou se drogy. A tak jsem tu místo sušenek já a protože role přísného (ale milujícího) otce už je zabraná bratrem Aimé, zbývá na mě o dost vděčnější role hodné mámy – starší sestry – potenciální nevěsty. A někteří jsou to pěkní raubíři, divoši a drzouni a je potřeba si k nim najít cestu, ale žádný z kluků není zlý.“

Kristýna a Saša z JAR nám napsaly něco o škole, kde působí:
„Holy Rosary je škola soukromá (…). Takže, k našemu zklamání, o sirotky se tu zrovna nestaráme, nicméně od některých rodičů se nedaří poplatky dostat. (…). Hlavní rozdíl mezi Holy Rosary school a ostatními školami, ať už státními či soukromými, je asi to, že tady se děti už rok opravdu nebijou, což by měla být samozřejmost vzhledem k tomu, že to zákon zakazuje, ale není. Ve třídách je “jen“ kolem 40ti dětí oproti státním školám, kde je počet žáků na učitele značně vyšší. Vzájemné spory žáků se řeší předně vysvětlením, že ubližovat kamarádům není správné a je třeba se omluvit a usmířit. Když to nepomáhá, tak je na řadě třídní učitel(ka), pak sestra Lidia, která může zavolat rodičům, a to už jsou slzy v očích, protože rodiče by svým potomkům dali pořádnou nakládačku, takže tohle už opravdu zabírá. (…) Ohledně školních poplatků chci ještě zmínit další věc – jak již řečeno, jsou rodiny, které se dostanou do situace, kdy už si nemohou či nechtějí dovolit platit školné. Sestra Lidia nás požádala, abychom oslovily všechny možné známé i neznámé s prosbou o pomoc ve stylu Adopce na dálku, čili o dočasnou finanční podporu těchto dětí. Organizace „Adopce na dálku“ tady ale není, takže by to bylo spíš jako přes nás jakožto dostatečně důvěryhodné osoby bez organizační záštity. Takže kdybyste věděli o někom, kdo by měl zájem, prosím ozvěte se a my vám pošleme podrobnější informace…

Marie a Janka z Indie nám napsaly o Vánocích v Indii:
„Tak na začátku není od věci připomenout, že Vánoce jsou především křesťanským svátkem. To znamená, že v Indii, zemi převážně hinduistické s tu a tam nějakým muslimem a buddhistou, slaví Vánoce jen kolem 3% obyvatel. Ale nebojte se, pořád je to víc lidí, než žije v celé naší zemi:-). A tudíž celý Advent nebylo po blížících se Vánocích ani vidu ani slechu. Přesně tak, jak to má v adventní době být. Žádná vánoční výzdoba a vyhrávající koledy už od října ani stoupající nákupní horečka. Jediné, co připomínalo blížící se Vánoce, byly hvězdy vyvěšené u domů rodin, které slaví Vánoce. (…)Tedy i v Indii jednoho dne, přesně si pamatuji, že to bylo 24. prosince :-), nastal štědrý den! Hned ráno každý věrný zaměstnanec dostal od hlavního father Rajesh krabici v igelitce. (...) Během dne se vše šperkovalo do indické pestrobarevné krásy a večer, když se vše rozsvítilo, mně doslova přecházel zrak!:-) Na večer jsme si také s Jankou ustrojily vánoční stromek ala india z palmových větviček a indických in ozdobiček. :-) (…) Jinak v Indii nejsou moc zvyklí dávat si dárky. Santa Claus, bych řekla, chodí jen v bohatých rodinách a v chudých podarují rodiče své děti nějakými teploučkými svetry, které jsou tu teď více než užitečné. (…)Po(štědrovečerní) večeři se sem pomalu začalo sjíždět 3 000 lidí z okolních vesnic a o desáté hodině večerní začala půlnoční vigilie. Po ní jsem spolu se salesiánským aspirantem Adamem a malým Mikem představovala Pannu Marii, svatého Josefa a Ježíška. Zkuste si představit chladný jarní večer, nad sebou jasnou hvězdnou oblohu, sedíte na seně u ohně a okolo vás krávy přežvykují seno. Inu jak v Betlémě.:-).Všichni jsme se radovali z narození malého Ježíška, tancovali jsme, zpívali, povídali si a přáli si: „Kus kus džanam parab!“

Monika a Markéta z Bulharska se též podělily o zážitky z vánočních svátků:
„Tyto dny tu slavíme vánoční svátky. V Bulharsku nenosí dárečky „Ježíšek“, ale Djado koleda. (Výhoda pro Ježíška – má o starost míň ). Ve středu tu měly děti něco jako vánoční besídku, kde představovaly, co umí a co se v centru naučily. A co nemohlo chybět, tak nakonec taky přišel, již zmíněný Djado Koleda a dával dětem dárečky, které si opravdu zasloužily! I když si myslím, že pro děti byl největší dárek to, že mohly předvést, to co umí a hlavně, že jim někdo naslouchal, že se zezadu v obecenstvu někdo na ně usmíval a mohly předvést i některým rodičům nebo babičkám, že taky něco zvládnou. Bouřlivý potlesk vždy vykouzlil úsměv na jejich tvářích.
Vystoupení bylo pestré! Děti předvedly jak hraní na kytary, klávesy, flétnu a bubínky, tak také krásné divadlo o narození Krista a vánoční básničky. Kluci taky hezky žonglovali s diaboly a flowersticky. Závěrečné vystoupení brejk, roztleskalo celé publikum! O občerstvení bylo též postaráno, protože holky napekly speciální Bulharkou bánicu, ořechové rohlíčky, a taky připravily jednohubky. Tak se taky pochlubily svým uměním.“

Fotky z Indie naleznete zde a fotky z Bulharska zde.

Úplné znění dopisů a další dopisy mimo jiné také od Veroniky z Německa si můžete přečíst na webu http://mladez.sdb.cz/cagliero-dopisy.