Na vlnách modliteb

Před týdnem vyšel článek o čtyřletém Honzíkovi Jelínkovi, který potřebuje naše modlitby pro svoji nemoc. Já jsem měl nečekanou možnost společně s jeho maminkou, Honzíka a jeho tatínka Jiřího, navštívit ve fakultní nemocnici v Ostravě. Na cestu jsme se vydali již v sedm ráno a to v doprovodu roční Lucinky, která je na mamince lehce závislá a to nejen z důvodu kojení.

Cesta společně s růžencem ubíhala a mohu říct, že plánovaný čas setkání jsme pokořili o několik minut. Při setkání v nemocnici na mě Jirka působil velice unaveně a byl bledý jako stěna. Ona služba u lůžka si vybírá svoji daň. Rozhodnutí obou rodičů, že se maminka nebude ukazovat Honzíkovi aby neplakal, způsobilo maminčino opatrné nakukování ze dveří na Honzíka, který se připravoval k tříhodinové dialýze. Pak následovalo setkání s paní doktorkou Terezkou Šulákovou. Byť setkání trvalo něco přes hodinku a bylo drobně narušováno malou Lucinkou, tak jsem měl pocit, že jsme se vše dozvěděli během několika minut a to ve velmi příjemné a otevřené atmosféře. Sám jsem se lekl kolik je hodin, když jsem na ně pohlédl nad přebalovacím pultem, kde Lucinka dostala novou plenu. V tom přišla mamince SMS-ka, že Honzík na dialýze nečekaně usnul a je možné, aby ho i maminka mohla vidět a udělit mu požehnání. Já jsem hrdě prohlásíl, že to s Luckou nějak zvládnem. První slzičky byly už na schodech do přízemí, ale byly také jediné. Když není maminka je dobrý i strejda a pokud najde kolotoč, tak není pochyb. V tiché modlitbě beru příčky dřevěného kolotoče a mírným pohybem roztáčím nejen kolotoč, ale i úsměv malé Lucinky. Všechno se mi míchá do jednoho moře, jen nevím zda jsem maják nebo trosečník. Přítrž mému snění činí usmívající se maminka sestupující ze schodů a vrací mě do role zašpuntované skleněné láhve, která má svoje tajemství teprve vydat. Cestu domů přerušil jen výborný medovník mé sestry a rozhodnutí, že vydám tajemství, aby malý Honzík mohl plout na vlnách Vašich modliteb.

Váš František