Poznáváme misie, kde působí salesiánští dobrovolníci – Indie, provincie Dimapur

Z Afriky se tentokrát přesuneme do Indie. A protože je Indie velká a naši dobrovolníci jezdí na dvě místa – do severovýchodní Indie a do jižní Indie, podíváme se tentokrát do provincie Dimapur v severovýchodní Indii.

Indie, oficiálním názvem Indická republika (anglicky Republic of India; hindsky भारत गणराज्य, Bhárat ganarádžja), je sedmá největší a s více než miliardou obyvatel druhá nejlidnatější země na světě, rozkládající se na Indickém subkontinentu v jižní Asii. Z politického hlediska jde o svazový stát (federaci) s demokratickým parlamentním zřízením (někdy je označována jako „největší demokracie světa“). Její ekonomika vykazuje po Číně největší růst na světě. Je považována za regionální mocnost a jednu z potencionálních supervelmocí.

Základní údaje:

Jak již bylo řečeno, salesiánské provincie Dimapur se rozkládá v severovýchodní Indii a zahrnuje indické státy Arunachal, Pradesh, Nagaland, Manipur a Severní Assam. Salesiáni v této části Indie působí již od první poloviny 20. století. Od roku 1935 zde také žil a do své smrti (2011) pracoval český salesián Jan Med. Čeští dobrovolníci se vzhledem k obtížnému právnímu přístupu do těchto zemí zapojují pouze v oblasti Severního Assamu. A právě tam, v Golaghatu, působí Jiří Záleský.

GOLGHATSKÁ MISIE

byla založena v roce 1941. Zahrnuje 27 vesnic se 7000 katolíky.  Dále pokračuje Jiří:

„Do našeho areálu Don Bosco Catholic Church patří především kostel, technické učiliště, jehož 9 studentů tu i bydlí, internát pro 15 kluků navštěvujících nedalekou školu (od školky po 8. třídu) a pro dalších asi 10 starších kluků. Dokonce tu máme i rýžová políčka a čajovou plantáž. Působí tu tři salesiánští kněží. Jeden z nich je rektorem komunity a farářem, druhý ředitelem učiliště, třetí se stará o internát a působí jako ředitel základní školy Jibon Jyoti, vzdálené 7 km od střediska.

 Má činnost spočívá hlavně ve dvou oblastech:
 1) výuka ve škole Jibon Jyoti, kde v srpnu začalo druhé pololetí;
 2) dohled nad kluky z internátu.

Škola se skládá z pouhých šesti tříd: nursery, kindergarden a 1. až 4. třída, ale v každé třídě je kolem 50 žáků, v Nursery dokonce 80. Ještě že jich každý den mnoho chybí. Celkově jsou ale ukázněnější než naše děti, takže se i v takovém počtu dá vyučovat. Problém je spíše v obrovských rozdílech, které panují v rámci jedné třídy. Zatímco někteří žáci jsou schopni dělat, co po nich chci, u jiných zjistím, že si ještě skoro na konci hodiny nenapsali žádný příklad z bohatě popsané tabule. Učím 12 vyučovacích hodin týdně: Matematiku ve 2. třídě a General Knowledge (obecné vědomosti) ve 2., 3. a 4. třídě. Kromě toho budu ještě doučovat slabší žáky matiku. Skoro každý den jsem ale zatím vyučoval mnohem víc, třeba 5 vyučovacích hodin ze sedmi, protože chyběl některý učitel. Ve škole se vyučuje pouze v angličtině, ale její úroveň znalosti je u žáků velmi rozdílná. Po třech týdnech výuky se zdá, že i když mi ne všichni žáci úplně rozumí, budeme to zvládat a naučím je toho snad víc než místní učitelé. Ti jsou totiž nekvalifikovaní, mají vystudovanou jen střední školu bez jakéhokoli pedagogického zaměření. Nejběžnější výukovou metodou je, že předčítají žákům text z učebnice a žáci ho slovo od slova opakují. Jestli ho chápou nebo ne, to se tu nějak neřeší. Doufám, že i učitelům můžu být přínosem v tom, že jim ukážu modernější evropské metody výuky.“

ŽIVOT V DON BOSCO HOSTEL

„Kluci na intru se myjí pod pumpou. Vůbec tu žijí v podmínkách připomínajících letní tábor nebo chaloupku, ale na rozdíl od tábora jim pobyt tady trvá 5 měsíců, následují měsíční prázdniny a pak dalších 5 měsíců a tak pořád dokola. Své rodiče vidí jednou za několik týdnů, když je přijedou v neděli navštívit, přitom dvěma nejmladším klukům je 4 a 5 let (jsou to bratři a mají tu ještě 12-letého bráchu), několika dalším je 8 let. Své oblečení si perou v kbelíku s pomocí mýdla, občas si i sami žehlí. Vstávají každý den v 5 hodin a chodí spát v 10 (kromě dvou nejmladších). Když jsem před pár týdny Anthonymu (pozn. ředitel školy) říkal, že podle toho, co nás učili na VŠ, by ti menší měli spát 10 hodin a ne 7, argumentoval tím, že propadají a že se musí učit. Ale povolil těm menším chodit spát v půl desáté. Přitom často už před devátou usínají nad učebnicemi.“

„Každé odpoledne se věnuji klukům z intru. V době studia si vezmu jednoho nebo několik z nich do jiné místnosti a učím se s nimi matiku, angličtinu nebo básničky, v době her jim půjčuji míče nebo Člověče, nezlob se a většinou s nimi aspoň chvíli i něco hraju.

Už jsem poznal, že nejsou takovými andílky, jakými se zdáli být na začátku, ale přesto jsou mnohem poslušnější, vděčnější a milejší než průměrné české děti.“

STÁTNÍ ŠKOLA

„Tuto středu jsem na chvíli navštívil státní školu, která stojí jen 200 metrů od té naší. A musím říct, že i když ta naše je dost prostá, oproti státní působí naprosto luxusně. Pátá až osmá třída ještě ušla, tam seděli žáci (bylo jich jen kolem 15) v lavicích, jen jim ve dvou třídách ze čtyř zrovna chyběl učitel, což je prý ve státní škole naprosto běžné. Ale čtyři nejmladší třídy se spolu se školkou učili v jedné místnosti, vyučoval je jen jeden učitel, a všichni žáci seděli na zemi. V tu chvíli jsem pochopil přínos naší školy pro vzdělanost vesničanů z okolí.“

CHCETE I VY PŘISPĚT?

„Naše vesnická základní škola žádné bohaté sponzory nemá; peníze na platy učitelů, které jsou dost ubohé, a na veškerý materiál se tak získávají skoro jen ze školného 130 rupií měsíčně (asi 50 Kč). Ředitel, otec Anthony, mě požádal, abych se pokusil sehnat peníze na sejf - uzamykatelnou kovovou skříň, kam se můžou bezpečně uložit peníze, zadání testů a další důležité dokumenty. Dosud se všechno skladuje v obyčejných skříních v místnosti, která zároveň slouží jako sklad pomůcek pro kluky z intru, takže tam odpoledne často chodí. Kovová skříň prý stojí tak 10 - 15 tisíc rupií, tedy 4 - 5 tisíc Kč. Takže kdybyste chtěli přispět třeba několika stovkami, můžete poslat peníze na můj účet 670100-2208198748/6210 a já odpovídající částkou v rupiích na tuto skříň přispěju. (Kdyby náhodou přišlo peněz víc, než je potřeba, tak přispěju i na jinou smysluplnou věc.) Radši mě zároveň informujte e-mailem (jirka.zalesky zavináč centrum.cz).“

A NA ZÁVĚR JEDEN Z DOSUD NEJSILNĚJŠÍCH ZÁŽITKŮ

„Vešel jsem do koupelny a tam ležel asi metr dlouhý had, jehož uštknutí je pro člověka jedovaté, což jsem v tu chvíli nevěděl, ale tak trochu tušil. Naštěstí mě nenapadl, ale schoval se za kýbl s vodou, který tam mám pro případ, že nám neteče voda. Nevím, jak bych si s ním sám poradil, tak jsem zavolal na pomoc jednoho staršího kluka, a ten ho zabil ránou klackem. Od té doby jsem zatím žádného hada nepotkal (snad to tímto nezakřiknu).“

Přečtěte si také dopisy dalších dobrovolníků na webu http://mladez.sdb.cz/cagliero-dopisy/ target="_blank".

Lída a Honza Obručovi

Zdroje: Dopisy a blog Jirky Záleského, Wikipedie