Myšlenky hlavního představeného na měsíc únor

____________

POZNAT DONA BOSKA
Pascual Chávez Villanueva

Ďábel má strach
z veselých lidí

«Jsem známý po celém světě jako světec, který rozdával radost plnými hrstmi. Dokonce jsem – podle slov jednoho člověka, který mě osobně znal – učinil z křesťanské veselosti “jedenácté přikázání”. Zkušenost mě přesvědčila, že výchovná práce není možná bez tohoto nádherného impulzu, bez tohoto krásného rozměru, kterým je radost. A aby to moji chlapci vnitřně přijali, dodával jsem: “Jestli chcete, aby váš život byl veselý a klidný, musíte usilovat o to, abyste žili v Boží milosti, protože mladé srdce ve hříchu je jako moře v neustálé bouři.”

Proto jsem vždy připomínal, že “radost se rodí z pokojného srdce”. Naléhal jsem: “Já nechci od mladých nic jiného, než aby byli dobří a aby byli stále veselí”. Někdo mě možná občas prezentuje jako věčného provazochodce z Becchi a myslí si, že mě tím vystihuje. Ale to je velmi omezená představa mého ideálu. Hry, procházky, kapela, divadla a oslavy byly prostředkem, ne cílem. Já jsem měl na mysli to, co jsem otevřeně psal svým chlapcům: “Mým jediným přáním je vidět vás šťastné v tomto životě a na věčnosti”.

Měl jsem rád divadlo, hudbu, zpěv. Do nejmenších detailů jsem připravoval slavné podzimní výlety. V roce 1847 jsem vydal knihu křesťanské formace, Průvodce mladého člověka (Giovane Provveduto). Psal jsem ji místo mnoha hodin spánku. První slova, která mí chlapci četli, byla tato: „Prvním a hlavním úskokem, který ďábel používá, aby vzdálil mladé lidi od ctností, je představa, že sloužit Pánu spočívá v zasmušilém životě, daleko od zábavy a veselí. Není to tak, drazí mladí. Já vás chci naučit takovému křesťanskému životu, který z vás udělá veselé a spokojené lidi. Ukázat vám, co je opravdová zábava a opravdová radost... To je smysl této knížečky, sloužit Pánu a být veselí“.

Jak vidíš, radost měla pro mě hluboký křesťanský smysl. V mém výchovném stylu se rovnovážně spojovalo svaté a světské, přirozenost a milost. Výsledky na sebe nenechaly dlouho čekat. V některých autobiografických spisech, které jsem byl téměř nucen psát, jsem musel prohlásit: