Rozloučení a vzpomínka na Jirku

             Milá salesiánská rodino,

chtěla bych i touto cestou poděkovat všem, kdo mi pomáhali a pomáhají modlitbou, účastí na pohřbu a aktivní pomocí v mé nelehké situaci, kdy jsem přišla o milovanou bytost.
Můj muž Jiří odešel do lepší společnosti svatých - a já (jak zasažená bleskem) se pomalu vzpamatovávám a zvykám si na skutečnost samoty, kdy.nic už nebude jako dřív. 

V den po pohřbu jsme měli čtyřicáté výročí seznámení. Devětatřicet let krásného manželství se nedá jen tak škrtnout, blízkost toho nejúžasnějšího člověka mi bude chybět stále. 

Jiří měl agresivní neléčitelnou formu rakoviny s metastázami do kostí, lymfy a jater. Šlo to strašně rychle, v nemocnici byl necelé čtyři dny, kdy přestal jíst a musel být na kapačkách. Nemohla jsem ho ani nechat převézt na paliativní oddělení k boromejkám. Do poslední chvíle jsem byla s ním, spolu se synem Jendou, všechny děti i jejich protějšky se s ním stačily rozloučit. Svátost nemocných mu dokonce pomohla od bolestí, a poslední den už jen pospával. 

V těchto pro mne tak těžkých dnech jsem se opět přesvědčila, že salesiánská rodina je skutečně rodina, kde se člověk může spolehnout na druhého.

Vaše modlitby mne skutečně nesou. Teď hledám nějaké bydlení v Praze, kam se chci vrátit. Vaši pomoc v tomto uvítám.

                 Ještě jednou díky. 
                                                  Janka Procházková

             Milí přátelé,

Přikládám (pro mě) nejpůsobivější fotky z pohřbu Jirky Procházky, který se konal minulý čtvrtek v Praze a následně  v doprovázení  ještě několika párů z našeho společenství v Jestřebici na Kokořínsku, kde si Jirka přál být pohřben.

Tam – na hřbitově se  najednou v celé síle té syrovosti, kterou se loučení s blízkým člověkem vyznačuje, ukázala Jančina duševní síla, kterou na všechny kolem působila.  Způsob loučení charakterizoval i Jirkův život, v prostém na nic si nehrajícím duchu, za doprovodu dvou kytarových písní u hrobu, s ryzími slovy pohřbívajícího kněze, vše bez příkras, bez organizování,  vycházející z přirozené potřeby nás všech, kdo tam byl, jednoduše v této těžké chvíli být s nimi.
 

Dvě poslední fotky jsou z promítání o Jirkově životě, který nám Janka s dětmi při závěrečném posezení představila. V souvislosti s tím na mě silně dolehlo, jak málo se možná někdy známe a jak krátký je čas na to,abychom to dohnali. Proč člověk musí rekapitulovat tyto skutečnosti,až když někdo z nás odejde?

                             Lída Janžurová


 

                                                                                 Jiří Procházka

patřil mezi lidi upřímné a dobrosrdečné. Jeho život byl naplněn láskou k rodině.

Vyučil se prodavačem průmyslového zboží, dále se vzdělával a byl mistrem odborného výcviku i vedoucím železářství. Dlouhá léta pracoval v Autodružstvu Podbabská jako skladník.

Zajímavější než jeho práce je však jeho osobní život.

Již v mládí se věnoval ochotnickému divadlu, absolvoval i herecké kurzy u režiséra Františka Laurina. Se svou ženou Jankou se seznámili jako ochotníci. Zítra v pátek to bude právě čtyřicet let. Po deseti měsících čisté lásky uzavřeli manželství, které bylo naplněno hlubokou oddanou láskou a porozuměním.

Přicházely děti, kterým se věnoval tak jako málokdo. Když měl dlouhodobě manželku v nemocnici, dokázal se sám bez pomoci postarat o tři předškolní děti. Uměl nejenom takzvané mužské práce, ale zvládal i ty takzvaně ženské. Ke svým třem dětem dokázal přijmout do rodiny i opuštěné dítě. Děti ho milovaly, byl jim ochráncem, přítelem a rádcem, nikdy nelitoval času stráveného s rodinou. Když se narodila vnoučata, dostal jeho život nový rozměr a dědečkovská role byla pro něj obohacením.   

Jeho velkým koníčkem byla heraldika a genealogie, pracoval na rodokmenu rodiny, jejíž kořeny sahají do třináctého století.

Věnoval se i turistice, v okolí Kokořína, kde poslední léta pobýval, obnovil turistické značky a vytvořil nové k dávno zapomenutým místům. Sám sebe považoval za Pšovana. Jeho velkým snem bylo putovat do Compostely, kam se už za svého pozemského života nedostal.

Jiří fotil, maloval a tvořil sochy ze dřeva. V posledních letech i vystavoval. Jeho fotografie byly obdivované.

Samostatnou kapitolou byl jeho život víry. V patnácti letech se nechal pokřtít v evangelické církvi. Pak se oženil s katoličkou. Jeho cesta do katolické církve trvala dvaadvacet let, postupné poznávání manželčina světa víry vyvrcholilo slavnostním vstupem do její Církve, kde se angažoval, patřil mezi přátele Dona Boska. Jeho víra byla prožívaná do hloubky a žitá tak, že dokázal evangelizovat okolí.

Jiřímu nebyl dopřán dlouhý pozemský život. Celý život se těšil na důchod, kdy se chtěl naplno věnovat svým zájmům.

Jiří byl rodilý Břevnovan, narodil se ve čtvrtek, ve čtvrtek se seznámil se svou jedinou láskou Jankou, ve čtvrtek měli svatbu, ve čtvrtek zemřel, a shodou okolností se ve čtvrtek koná pohřeb.

Kdo se s ním někdy potkal, nikdy na něj nezapomene. Ochotně pomáhal, kde bylo třeba. V devadesátých letech byl například i trenérem plavání v základní škole svaté Voršily v Praze. Uměl říct správné slovo v pravý čas. Nad nikým se nevyvyšoval, sám sebe neupřednostňoval, rodina mu byla nade všechno. Měl velký smysl pro humor. Jiří byl statečným rytířem ušlechtilého srdce, velkého životního rozhledu, rozsáhlých vědomostí z různých oborů.

Bůh mu odplať za všechny jeho dobré skutky, spravedlnost, laskavost a pokoru.