Připomínka 145. výročí ustanovení salesiánů spolupracovníků

V letošním roce si připomínáme 145. výročí oficiálního schválení třetí větve salesiánské rodiny, a to salesiánů-spolupracovníků. V Memorie biografiche, potažmo ve XIII. díle Po stopách charismatického světce, který stejně jako předešlé díly přeložil a podstatné z nich vybral don Oldřich Med, najdeme o počátcích sdružení salesiánů spolupracovníků mj. toto:

Don Bosco definoval svůj nový podnik zprvu takto: „Jednota má za účel spojit některé osoby duchovní a laické, aby spolupracovaly na věcech, které budou považovány za dobré k větší slávě Boží a k prospěchu duší. Jako prostředky k cíli budou sloužit horlivost pro slávu Boží a činorodá láska k bližnímu. Užije se všech možností duchovních i hmotných, které by sloužily tomuto účelu. Neopomene se žádné vědění, které by mohlo účelu napomoci, a to bez jakéhokoliv ohledu na osobní prospěch nebo světskou slávu. Každý věřící křesťan může být členem této jednoty, jen když bude ochoten jednat podle zmíněného účelu a užívat zmíněných prostředků.“ Definice je velmi obecná a nemluví se v ní o mládeži. Může nás překvapit i to, že se v ní mluví jen o „některých osobách“. To je třeba připsat dobovým okolnostem, které radily nedělat s tím žádný hluk. Zatím jen v Don Boskově hlavě žila velkorysá představa, se kterou nemínil jít na veřejnost. Ale už zde byl zárodek, ze kterého vyrostl první program z roku 1874, který dále rostl v létech 1875 a 1876.

Aby nějaké společenství mohlo přinášet užitek, musí zde být jednota ducha. Tu Don Bosco vštěpoval spolupracovníkům Salesiánským věstníkem. Nebyl to orgán v jejich rukou, ale byl pro ně. Vytvářel v nich jednotu názoru a činnosti. Jeho hlavními rysy byla od začátku jednoduchost obsahu a rodinná důvěrnost. Žádné předplatné jako u jiných tiskovin, jen apelování na dobrovolnou spolupráci.

Dále bylo nutné, aby se Sdružení nedostávalo do konfliktních situací s kýmkoliv, hlavně s vedením diecézí. Ovšem bylo také třeba, aby diecéze neutlačovaly Sdružení. Důležitým krokem v tomto smyslu bylo papežské breve z 9. května 1876, jímž Pius IX. udělil Sdružení některé duchovní výhody. To se rovnalo úřednímu schválení z nejvyššího místa.

Jako třetí nutnost, aby se Sdružení upevnilo, bylo vytvoření pevného pouta mezi ním a Společností svatého Františka Saleského. Po třech létech situace dozrála a na první generální kapitule, která měla zákonodárnou povahu, byl základní statut Sdružení salesiánských spolupracovníků přivtělen k salesiánskému kodexu, takže zde byla pevná právní vazba mezi jednou a druhou institucí. V Rozhodnutích generální kapituly čteme, že jde o „Sdružení pro nás veledůležité“ a že je to „pravá ruka kongregace“. Kapitula schvaluje jejich „už vytištěná pravidla“ a o spolupracovnících říká, „že to jsou dobří křesťané, kteří žijí ve svých rodinách, udržují ve světě ducha kongregace svatého Františka Saleského a pomáhají jí morálně i hmotně, zvláště křesťansky vychovávat mládež. Tvoří něco jako třetí řád a berou si za program konat skutky lásky k bližnímu, zvláště k ohrožené mládeži.“

V třetím článku se uvádějí podmínky pro přijetí: Věk aspoň 16 let a občanská bezúhonnost, nezadluženost a takové postavení, aby mohli kongregaci a jejím podnikům prokazovat pomoc hmotnou nebo morální, a dále zachovávání pravidel. Ve čtvrtém článku se uvádí, že Salesiánský věstník je „poutem jednoty mezi spolupracovníky“.

V sedmém článku se dává salesiánům za úkol propagovat spolupracovnictví. „Ředitelé a ve všeobecnosti všichni salesiáni ať se snaží rozšiřovat řady spolupracovníků. Proto ať vždycky mluví dobře o tomto Sdružení a ať říkají, že svatý otec je prvním spolupracovníkem. Účel Sdružení je zcela nepolitický, míří zvláště k dobru společnosti a chce zabránit zkáze ohrožené mládeže. Proto je Sdružení otevřené všem. Ale ať se spolupracovnictví navrhuje jen osobám, které již známe my nebo jiní lidé, jejichž zbožnost a poctivost jsou zárukou dobrého výběru.“

Mezi vzájemné vazby mezi salesiány a jejich spolupracovníky se od začátku počítalo, že hlavní představený salesiánů vždy k začátku občanského roku napíše spolupracovníkům otevřený dopis, v němž je seznámí s tím, co se za jejich pomoci uskutečnilo v uplynulém roce a s tím, co se plánuje pro další rok.
Tolik Memorie biografiche.

Škoda, že současná situace nepovoluje nějaké „vytuněné‟ setkání, při němž bychom mohli naše výročí oslavit ve „velkém stylu‟. Nicméně - těšme se, že za pět let by to mohlo vyjít :-))          PJu